Stjepan si na voze založil ruce na hrudi a se zaujetím sledoval, jak se lidé z kostela postupně rozcházejí do svých domovů a dbají přesně jeho pokynů. Jakmile se prostranství před kostelem dostatečně vyklidilo, začali členové inkvizice nahánět zbylé obyvatele Lwonska do kostela. Otec Aleksei nechal vše na Stjepanovi a sám se už dávno ztratil všem ostatním z dohledu se slovy, že musí jít probrat s místním knězem některá zásadní duchovní témata a způsob, jakým se stará o město. Stjepan ale moc dobře věděl, že je to jen zástěrka pro řádnou snídani a zcela jistě také dobré víno. Vše teď bylo jen a jen na něm. Když se mu zdálo, že někdo postupuje příliš pomalu, začal fanaticky křičet, seskočil z vozu a hnal se ke dvojici, která se pokoušela oponovat členům inkvizice.
Na místo otázky udeřil muže pěstí do obličeje, hned přidal druhou ránu a ucítil, jak v něm proudí adrenalin. Dokud to nezačala jakási žena na kolenou prosit, aby přestal, ani na chvíli o tom neuvažoval. Chtěl z toho muže vymlátit duši jenom proto, že mohl. Vůbec ho neznal, ještě ani nezačal jeho výslech. Ale ta moc, kterou nad ním právě měl, byla tak opojná, že nedokázal odolat. „Odveďte ho a až budeme mít všechno připravené, chci ho jako prvního k výslechu,“ přikázal Stjepan ostatním a sám spokojeně kráčel do kostela. Svými koženými botami zlehka došlapoval na kamennou podlahu. Míjel sloupy podpírající vysokou střechu a očima rychle projížděl obrazy na stěnách. Všechny ty příběhy znal z První knihy, i když jim vlastně asi nikdy nerozuměl. Bylo to pro něj jen něco, co mu pomáhalo šplhat po společenském žebříčku. To a jeho bezmezná oddanost. Když došel k oltáři, poklekl k tiché modlitbě a ignoroval křik a nářky lidí, které jeho podřízení vlekli do chladných a plísní prolezlých sklepení pod kostelem. Nereagoval na prosby, pláč, zoufalý křik.
Teprve když vše v kostele utichlo a jen ze sklepení se tu a tam podařilo nějakému zvuku proklouznout až do rozlehlého svatostánku, Stjepan vstal a změřil pohledem své podřízené. „Nalevo mučidla, vpravo nachystáte tribunu a místa k sezení pro komisi. Do práce!“ zavelel a sledoval, jak se ostatní členové řádu okamžitě pouštějí do práce. Těžké dubové lavice odnášely stranou a dělali z nich v pravé části kostela místo k sezení. Na jejich místa pak začali z vozů vynášet klece, křesla, mučidla. Všechno, co mohlo být při výslechu třeba. Dvojici mužů Stjepan přikázal, aby někde ve městě sehnali pořádný stůl a sotva se muži vrátili, usedl za něj spokojeně do křesla. Jen chvíli na to se ve vratech kostela objevilo pár lidí nesoucích pohoštění pro, jak sami říkali „vznešené pány vážící takovou cestu s tak důležitým posláním“. Stjepan se hladově pustil do čerstvého pečiva a mléka, aniž by sám hnul prstem. Příprava kostela zabrala pár hodin, po kterých se konečně dostavil i otec Aleksei. „Výborná práce, Stjepane,“ pochválil svého zástupce. „Můžeš začít s výslechy, budu přihlížet,“ dodal ještě a usadil se do svého luxusního křesla, které s sebou výprava přivezla. Vedle něj se pak mlčky usadil i místní kněz.
„Přiveďte toho muže, co se tak bránil,“ poručil Stjepan a rozechvěl se vzrušením. Konečně! Když před ním stanul muž kolem padesáti, urostlé postavy s prořídlými šedivými vlasy a upřel na nedočkavého Stjepana své rozhodné oči, na chvíli se zdálo, že člen inkvizice ztratil hlas. „Jméno!“ dostal ze sebe konečně a ujistil se, že vedle něj sedí písař.
„Desátník Hense, Železný prapor města Brynn,“ odsekl muž a bez mrknutí oka zíral na Stjepana.
„Takže voják, hmm. Připravuješ to půdu pro invazi?“ odvětil ostře Stjepan, ale do očí se svému protějšku nepodíval. Úškleb a odfrknutí.
„Když se na mě ráčíte podívat, pane,“ odvětil voják, „pochopíte, že jsem dávno přestal s válčením. Odešel jsem z Unie před pětadvaceti lety, protože se mně nechtělo položit život za našeho drahého starostu v hloupé bitvě. Tak jsem s pár kamarádama přešel u Vodopádů hranici a usadil se tady. Lidi mě mají rádi, řezničina mně jde. S masem se to musí umět, víte?“
„Proč nevěříš ve Stvořitele?“ zeptal se tentokrát otec Aleksei svým medovým hlasem. „A proč bych měl? Nikdo mě nemůže nutit, mám svou hlavu,“ odvětil voják a tentokrát se zahleděl na kněze, který ale jeho pohled bez váhání opětoval. Mlčky na sebe chvíli hleděli, než se ozval opět Stjepan. „Náprava nehrozí a vojáka nemá smysl mučit,“ přemýšlel nahlas, „rovnou ho nachystejte na popravu. Takový jako jsou on, tady nemají místo,“ rozhodl rázně a v očích bývalého vojáka se poprvé zaleskl strach. „Zbabělče. K čertu s tebou,“ zasyčel na Stjepana. „Dej mi šanci a vlastníma rukama tě roztrhnu na půlky.“ Zdálo se, že bez váhání skočí po svém žalobci i soudci, ale neudělal to. Tři muži za ním ho popadli, uštědřili mu několik ran a táhli ho pryč. „Zapište, že dotyčný muž prokazoval jasné příznaky posednutí démony. Jeho duši už nešlo spasit,“ prohlásil mimoděk Stjepan a otec Aleksei vedle něj spokojeně přikyvoval.
V podobném duchu se nesl i další rozhovor, opět s bývalým vojákem. Proti další naplánované popravě ani tentokrát nikdo nic nenamítal. Jakmile se ale z katakomb vynořila první žena, vše nabralo jiný směr. Žena prosila, plakala, klečela a spínala ruce. Prosila o slitování, slibovala, že přijme Stvořitele jako svého boha, jen když ctihodní pánové ušetří ji a její děti. I tentokrát byl Stjepan spokojen s výsledkem. Otec Aleksei ženě požehnal, navrhl jí změnit jméno a poslal ji s doprovodem zpátky pro děti. Po chvíli se vrátila s dvěma dcerami a synem.
„Je už dost starý, půjde ještě převychovat?“ zeptal se zvědavě Stjepan a prohlížel si asi patnáctiletého hocha. „Ano, pane. Určitě. Jistě. Postarám se o to,“ drmolila žena a nepřestávala děkovat Stvořiteli za to, že jí umožnil zůstat se svou rodinou. „Možná bychom se ale měli pojistit,“ začal nahlas uvažovat Stjepan a pobaveně sledoval, jak žena opět propukla v pláč následovaný přívalem proseb. „Ale budiž, můžeš si nechat i jeho. Pokud ale zjistíme, že nedodržuješ svůj slib, vlastnoručně ho zabiju před tvýma očima, ženo,“ dodal s úsměvem Stjepan a žena zbledla. Pak přikývla a s úklonami odešla i spolu s dětmi z kostela.
Po dalších dvou podobně úspěšných soudech nastal čas na oběd. Stjepan chtěl sice pokračovat dál, ale otec Aleksei trval na přestávce. „Bylo nutné té poslední ženě vzít jejího syna a ji samotnou poslat na smrt?“ zeptal se zvědavě místní kněz, když jim přinesli do kostela jídlo. Otec Aleksei jen mlčky přikývnul a Stjepan začal vysvětlovat, jak velký dopad to bude mít na ostatní. Pochopí, že není radno se zříkat té správné cesty. Malému chlapci je ještě pomoci, ale žena prý držela nějaké prastaré rituály každého půl roku, jak se dozvěděli při předchozím výslechu, a tak nebylo na výběr. „Jste opravdu velice nekompromisní,“ zašeptal kněz. „Stjepan je nejlepší,“ dodal hrdě otec Aleksei, „před ničím se nezastaví.“
Když všichni dojedli a dali si trochu vína na vytrávení, rozhodl se Stjepan, že si sám půjde vybrat novou oběť pro svoje hrátky. Jak scházel do sklepení pod kostelem, dolehl k němu všudypřítomný zápach hniloby a vlhka. Nic příjemného, jsem rád, že už v něčem takovém nemusím žít, pomyslel si a zamířil k jediným dveřím, u kterých stáli dva členové inkvizice. Oba pozdravil kývnutím, nechal si odemknout a v klidu vešel do sklepní místnosti. Sotva se octl mimo otevřené dveře, dostal dvě rány pěstí, a skácel se zem. Několik ze stále ještě přítomných mužů se rozhodl využít situace a pokusit se probít ven. Zmatený a omráčený Stjepan ležel na chladné zemi pokryté směsí hlíny a kamenní. Při pokusu zvednout se ho někdo tvrdě nakopnul do boku. Zakňučel a na moment otevřel oči, jen aby zahlédl tmavovlasého muže s vousy. To už ale dovnitř vtrhli dva strážní, co stáli venku a násadami svých kopí začali bít každého, kdo se jim připletl do cesty. Díky tomu se podařilo Stjepanovi vstát. Zuřil. Naběhlé spánky, rozražený ret. Pulzovalo v něm nezměrné množství hněvu. „Dej sem to kopí,“ houknul na jednoho z mužů. Bez mrknutí oka pak prohnal ocelový hrot mužem, který do něj před chvílí kopnul.
„Ne!“ vykřikla jakási žena. „Jméno!“ zařval na celé sklepení Stjepan. „Jeho jméno! Hned, nebo začnu zabíjet ty haranty!“ „Dawel!“ ozval se jakýsi hlas. „Daan Dawel!“ následovalo hned v zápětí. Stjepan se spokojeně usmál a stáhl kopí. „Má rodinu?“ „Ženu, syna a dceru,“ odvětil opět někdo z přítomných. „To je ona,“ ukázal kdosi na plačící Yvonne, která k sobě tiskla dceru se synem. Stjepanovi se na tváři rozzářil široký úsměv. „Ty! To jsem si mohl myslet, že celá tvoje rodina bude stejně zkažená jako ty,“ odplivl si. „Vemte jí syna a nabídněte ho ve městě na převýchovu. Obcházejte dům od domu a nabízejte ho jako podřadné zboží. Třeba se bude někomu hodit jako sluha,“ zasmál se spokojeně Stjepan a vlastnoručně vyrval z Yvonnina sevření jejího syna. Zatím co ona sama plakala, Jeroen Dawel ani nemrkl. Byl bílý jako smrt, zmateně zíral a když ho Stjepan odváděl ze sklepení pryč, chlapec se jen smutně zadíval na matku. Bylo to naposledy, kdy ji viděl.
Stjepan chlapce vyvedl ze sklepení a předal ho dvěma ozbrojeným členům inkvizice, kteří dostali jasné pokyny. Buď se chlapce někdo ujme, nebo se zpátky už nevrátí. Chtěl se pomstit, ponížit ho, byť mu on sám nic neudělal. Byl zhnusen tím, jak si ho mohl někdo dovolit napadnout. Mlčky pak stál uprostřed kostela a sledoval, jak mu Jeroen Dawel mizí z dohledu. Zničehonic se vedle Stjepana objevil otec Aleksei a začal se vyptávat, co se stalo. Jeho podřízený vše rychle vypověděl za Alekseiova přikyvování.
„Dobře jsi udělal. S výslechy dnes skončíme. Ty teď dohlédneš na stavbu šibenice a po večerních modlitbách pověsíme toho vojáka. Možná bychom k němu mohli přidat i tělo toho muže ze sklepení,“ zauvažoval pak ještě otec Aleksei. „Nechám to na tobě. Škoda, že zatím nedošlo na mučidla. Dají se tak snadno zlomit jen při samotném pohledu na ně,“ povzdechl si ještě a odešel. Stjepan se spolu s dalšími muži pustil do práce a na prostranství před kostelem velice rychle vyrostla šibenice s provazy pro čtyři lidi. Když konečně skončili členové inkvizice s prací, většina z nich zamířila do některé z místních hospod. Znavený Stjepan se po chvíli přemlouvání k jedné ze skupin připojil a když před něj pěkně stavěná krčmářka postavila korbel s pivem a klobásy s cibulí, hladově se do nich pustil a úplně zapomněl na mrtvého ve sklepení. Po třetím pivu si spokojeně sundal i svoje kožené rukavice, aby nechal provětrat prsty. Jeho odpočinek pak v tu nejméně vhodnou chvíli přerušily zvony svolávající všechny k modlitbám. Život ve městě opět na moment utichl, jen aby se všichni mohli sejít v kamenném svatostánku, v němž už byly lavice opět nachystané na modlitby.
Hned po skončení se dav přesunul před kostel, kde už na ně čekal vrchol celého dne. Na vyvýšeném dřevěném stupínku stál s nebojácným výrazem desátník Hense se smyčkou utaženou těsně u krku. „Tohle čeká všechny, kteří odmítnou Stvořitele v našem světě. A jednou, to potká všechny nevěřící!“ promlouval k lidu otec Aleksei. Kývnutím pak vydal povel a za spokojeného přikyvování pak obyvatelé Lwonska sledovali, jak z nebohého vojáka vyprchávají poslední zbytky života. Schválně, kolik jich bude zítra, pomyslel si Stjepan, když spokojeně odcházel do hostince pro trochu spánku. Poprvé od potyčky ve sklepení se mu naplno vrátila dobrá nálada.
2024 ©