Jak jinak mohli obyvatelé nejen ve Lwonsku, ale po celé Niewezské říší vstoupit do nového dne, než spolu se zvukem zvonů linoucími se z místních kostelů a katedrál. Stjepan ve své posteli ve lwonském hostinci ale už dlouho nespal. Měl nezvykle neklidnou noc, během které k němu doléhal ženský pláč a křik. Navzdory tomu, že už dřív několik lidí zabil a nehnul při tom brvou, mu jeho poslední sebraný život zůstával před očima v těch nejroztodivnějších barvách a obrazech, které se mu vůbec nelíbily. Tak dlouho si liboval v lidském utrpení, až se mu při představě dalšího podobného činu převracel žaludek naruby. S veškerým potlačením svých současných pocitů se oblékl a cestou z hostince si ještě natáhl své kožené rukavice. Nemohl se zbavit dojmu, že to jediné dokáže skrýt krev, kterou má na rukách.
V kostele panovala uvolněná atmosféra. Modlitby a kázání toho rána vedl otec Aleksei a místní farář mu byl neustále při ruce, když bylo něco třeba. Po skončení se Stjepan vrátil se svojí skupinou do hostince, kde rychle posnídali, a pak už byl nejvyšší čas se vrátit zpět do kostela a pokračovat ve výsleších. Stjepanovi se podařilo do kostela dorazit mezi prvními. Když se přesvědčil, že jej nikdo nesleduje, zamířil do sklepení. Malým průzorem ve dveřích pozoroval zavřené obyvatele Lwonska a neustále upíral svůj zrak na Yvonne a její dceru. Obě se tiskli v koutě v těsném objetí. Stjepan ucítil v ústech zvláštní pachuť. Rychle se vrátil zpátky do kostela a zaujal své místo mezi písařem a otcem Alekseiem.
„Něco tě trápí, Stjepane?“ zeptal se klidně otec Aleksei, sotva se jeho bratr z řádu usadil.
„Jen špatné spaní, nic víc,“ odvětil Stjepan a mávl rukou. „Dostali ti lidé dole něco k jídlu a k pití?“ zeptal se nezaujatě, když procházel zápisy ze včerejších výslechů. „Ano, osobně jsem na to dohlédl,“ ozval se hlas místního kněze, který konverzaci naslouchal. Stjepan mlčky pokýval hlavou a cítil se o něco líp. „A tělo toho muže, co jsem včera zabil?“ zeptal se pak a při posledním slově měl pocit, že se mu chvěje hlas. „Nechal jsem ho pohřbít mimo hřbitov spolu s tím, co byl večer oběšen,“ odvětil opět kněz, aniž by pak kdokoliv další promluvil. Aspoň pohřbu se dočkal, zaznělo Stjepanovi v hlavě a tělem mu projel nečekaný pocit úlevy.
Ten vydržel ještě během prvního výslechu, který pro jistou ženu dopadl podobně, jako pro většinu dalších. Dostala milost spojenou s varováním. „Co se vším tím, co zůstane po popravených?“ slyšel Stjepan ptát se místního kněze, když žena odcházela zpět do svého domu. „Majetek samozřejmě patří církvi a vy budete spolupracovat s místním biskupstvím v Radoborszi na jeho přerozdělení potřebným,“ odvětil s vypočítavým úsměvem otec Aleksei a kněz pochopil stejně jako Stjepan. Stvořitelova církev a Očistný řád inkviziční obohatí především sebe. Při čekání na dalšího kacíře se místní kněz nezapomněl zmínit, že včerejší osvobození jedinci přišli na ranní modlitby s celou rodinou přesně tak, jak jim bylo přikázáno výměnou za jejich životy. Otec Aleksei byl nanejvýš spokojen. Ze sklepení právě vyšla místní kořenářka. „Tu znám,“ ozval se kněz, „je neškodná.“ „To se ještě uvidí,“ odsekl otec Aleksei a sám se tentokrát ujal výslechu.
„Tak ty prý léčíš na místo kněžích, je to pravda?“ zeptal se otec Aleksei a napřímil se ve svém křesle. Stará žena mlčky přikývla a nepřestávala zírat na kamennou podlahu.
„Ale jistě víš, že tuhle výsadu mají kněží. Kdyby si s lidským životem zahrával každý… Mohla bys lidi klidně trávit na místo uzdravování. A právě proto jsou tu kněží se svými znalostmi a pak víra, která tě má léčit především. Co na to řekneš?“ Ticho.
„Dělám to, co je moje matka a její matka, která sem přišla kdysi z Unie. Žiju tady od narození a nikdy jsem nikomu nevadila. Však i tady velebný pán si za mnou několikrát přišel pro radu,“ dodala polohlasem a zahleděla se na kněze. Ten zrudl v obličeji a začal chrlit slova, kterými se snažil očistit a domáhat se pravdy. „Lžeš!“ vykřikl pak. Otec Aleksei pokyvoval hlavou. „Takže ty chceš tvrdit, že i představený naší církve si chodí pro radu k tobě?“ a rozesmál se. „Tohle už není jen protivení se tvým povinnostem vůči Stvořiteli, tohle je přímo urážka! Navrhuji oběsit,“ dodal vzápětí. Písař se přihlásil jen o mrknutí oka po knězi, který se od kořenářky jasně distancoval. „A ty, Stjepane?“ zeptal se teď poněkud nevrle otec Aleksei. „Ale jistě, samozřejmě. Takové protivenství,“ zamumlal Stjepan a bez váhání zvedl ruku, byť jeho oči vysílaly ke kořenářce smíšené pohledy. Roztřesenou starou ženu pak strážní odvedli z dohledu a pokračovalo se ještě dvěma dalšími výslechy až do oběda. Jednu bezdětnou rodinu odsoudili k oběšení.
„Zdáš se bledý,“ oslovil Stjepana otec Aleksei. Stjepan jen zakroutil hlavou a zamumlal něco o tom, že ho asi dlouhá cesta asi vyčerpala víc, než by sám čekal. „Snad nějaká nemoc se mi dobývá do těla? Možná by mi mohl tady bratr něco doporučit,“ prohodil pak směrem ke knězi, který velice ochotně přislíbil pomoc svou znalostí mastičkářství schváleného církví. Zatímco se všichni rozešli na oběd, Stjepan opět zamířil do sklepení. Strážné z inkvizice poslal najíst se a pak opět sledoval Yvonne s dcerou. Jeho pohled se setkal s pohledem nebohé vdovy.
„Ty! Zbabělče! Ubožáku!“ vykřikla Yvonne a nebojácným krokem došla až ke dveřím. Stjepan se cítil, jak se její oči zarývají do těch jeho a kousek po kousek si razí cestu hlouběji. Pocit, kdy mu ženský pohled rve na kusy vnitřnosti a rozhazuje po prázdném světě kousky duše, ještě nikdy nezažil a doufal, že už nikdy nezažije. Yvonne na něj křičela, vyčítala, obviňovala ho. On jen mlčky stál a přijímal trest, o jehož oprávněnosti přestával mít sebemenší pochyby. Nikdy by ho nenapadlo, že ona vytoužená moc má takovou stinnou stránku. Jak asi mohli reagovat všichni ti ostatní lidé, když se dozvěděli, že jejich blízcí se už nevrátí? Plakal někdo pro toho kluka, kterého utopil v řece už jako chlapec? Prali se o jídlo, byla to nehoda. Ale plný žaludek byl tak výjimečný pocit, že ho tenkrát Stjepan ani neměl důvod litovat.
„Mrzí mě to,“ zašeptal tak tiše, jak to jen bylo v lidských silách, aby se zároveň jeho třesoucí se slova dostala až k Yvonniným uším. „Měl právo na soud jako všichni ostatní.“ Yvonne vytřeštila oči a zastavila se v půlce věty. „Je mi to líto,“ zopakoval velice tiše Stjepan a pokusil se o upřímný pohled. Vydržel to stěží na jeden úder srdce.
„Tak nám pomoz utéct,“ špitla Yvonne snažící se využít situaci. „Můžeš to napravit, když zachráníš mě a dceru. A syna! Jeroen musí jít s námi.“ Stjepan ale začal kroutit hlavou a od mřížky ve dveřích udělal krok zpátky. Začal mít strach. Začal se v něm ozývat pud sebezáchovy, který mu říkal, že s vinou se naučí žít. Naopak by nemusel žít, kdyby se o tom všem dozvěděl otec Aleksei nebo kdokoliv jiný. Yvonne ale dál šeptem naléhala a snažila se zmateného nezkušeného inkvizitora dostat na svoji stranu. Viděla, že v něm možná ještě trocha lidskosti zůstala a chtěla ji uzurpovat pro sebe a pro život. Stačí, že přišla o manžela, samotné se jí ještě umírat nechtělo. „Dej nám aspoň šanci, prosím,“ sykla pak ještě a vrátila se ode dveří k dceři.
Stjepan stál sám na chodbě a poslouchal zvědavé hlasy zpoza dveří, které se Yvonne vyptávali na její rozhovor s ním. Nebyl si úplně jistý, slyšel každé druhé slovo, ale měl za to, že Yvonne všem tvrdí, jak ho proklela a další podobné věci. Chtěla tedy opravdu utéct sama? „Díky, žes’ to pohlídal,“ ozval se najednou blížící se hlas jednoho z mužů vracejících se z oběda. „Maličkost. Vidíte tam tu ženu s dcerou?“ zeptal se vzápětí Stjepan a srdce v hrudi se mu rozbušilo jako snad nikdy. Dvojice mužů přikývla. „Chci je nechat až na konec. Klidně na zítřek. Její chlap je ten, co mě včera napadl. Ať si to tady vyžerou,“ řekl ještě drsným hlasem. Muži přislíbili, že Yvonne s dcerou zůstanou až na konec a Stjepan pak, o něco klidnější, odešel zpět do kostelních prostor zaujmout své místo u výslechů.
Nad skutečností, že za jeho přítomnosti byli další tři lidé při výsleších posláni na smrt, s ním k jeho vlastnímu překvapení, nijak nepohnula. Naopak si začínal dělat starosti, aby se tribunál stihl rozejít ještě před vyčerpáním všech obžalovaných z kacířství. Zrovna ve chvíli, kdy se chystal otec Aleksei poslat pro další oběť procesů, rozezněly se kostelní zvony. „Musíme připravit kostel k modlitbám,“ ozval se Stjepan a začal organizovat vracení lavic na svá místa. Otec Aleksei jej se zájmem pozoroval, ale nenamítal jediného slova. Ani při modlitbách ze Stjepana ale nespouštěl oči, čehož si rozpolcený muž vůbec nevšímal. Spolu s ostatními se odebral do hostinců na večeři a pak se po prvním vypitém žejdlíku piva omluvil a šel si lehnout.
Usilovně přemýšlel, jak, a jestli vůbec, má té ženě ve sklepení pomáhat. Venku se pomalu rozrůstala tma a Lwonsko jí bylo za chvíli zcela pohlceno. Mraky dokonce zakrývaly i hvězdy a měsíc, když Stjepan pomalými kroky mířil ke kostelu, jehož dveře bývaly vždy otevřeny pro případ, že by někdo hledal duchovní útěchy. Bát se o vybavení kostela nebylo třeba. Přísný řád a neuvěřitelná morálka věřících v celém císařství zabraňovaly krádežím na podobných místech. Zlehka se opřel do dřevěných vrat a vklouzl do kostela. Jeho lehké našlapování se neslo prázdným kostelem. Stjepan zastavil u oltáře, poklekl a začal se znovu modlit. Ve svých myšlenkách se upínal ke Stvořiteli a žádal odpověď na otázky, které ho nikdy dřív nenapadaly. Z jakého postavení má právě on mít kontrolu nad životy jiných? Jsou všichni ti lidé opravdu něčím vinni? Jak se má zachovat k té ženě ve sklepení? Zmateně pátral ve své mysli, prosebně vzhlížel k obrazům na zdech i k velikému oku z ryzího zlata. Stvořitele ale neslyšel.
Po chvíli se Stjepan přistihl, jak schází dolů do sklepení. Zastavil se kousek přede dveřmi do místnosti, ve které byl zbytek zadržovaných. Zhluboka vdechoval odporný studený vzduch. Udělal dva kroky a skrze zamřížovaný průzor nahlédl do místnosti, v níž se krčila Yvonne s dcerou. Úplně sami. Už jsme stihli odsoudit skoro celé město, pomyslel si v duchu Stjepan a otočil klíčem ve dveřích. Opatrně je pootevřel a sledoval reakci. Yvonne bez váhání vzala dceru do náruče a z posledních sil se vydala ke dveřím. „A syn?“ Stjepan zakroutil hlavou. Byl u některé z rodin, nevěděl u jaké. Yvonne se zachvěla. Po tváři se jí koulely slzy, ale nevydala ani hlásku a vyrazila směrem ven ze sklepení.
„Uteč. Zmiz. Ztrať se někde v lesích. Ráno po tobě půjdou všichni z Řádu. Dost možná i tví bývalí sousedi. Běž,“ naléhal na ni cestou do kostela Stjepan. Sotva ale jejich nohy vkročily na kamennou podlahu v rozlehlém kostele, ztichl. Jeho pohled se ještě jednou setkal s Yvonne a on znejistěl. Ještě pořád ji můžu zastavit, pomyslel si. Pak se ale stalo nečekané. Žena se pokusila o křečovitý úsměv a spolu s dcerou zamířila ke kostelním vratům. Stjepan ještě sledoval, jak Yvonne i dívka mizí v tmavých lwonských uličkách, a pak hned vyrazil zpět do hostince, kde se připojil k těm nejvytrvalejším pijanům z Očistného řádu inkvizičního.
„Tak přece ses vrátil!“ zavolal na Stjepana jeden z jeho kumpánů a hned mu cpal do ruky vlastní rozpité pivo.
„Potřeboval jsem se jen natáhnout a vyčistit si hlavu,“ zamumlal Stjepan a pocítil úplně nový pocit viny doprovázený pachutí v ústech, kterou ale velice rychle spláchl příval laciného císařského piva. Spokojeně sledoval, jak se všichni ostatní vesele opíjejí a nikdo z nich netuší, co právě provedl. Byl na sebe tak trochu pyšný.
2024 ©