Yvonne chtěla utíkat, ale nemohla ani dostatečně rychle kráčet. Bez pořádného jídla, dostatku vody a s neustále se vracející migrénou byl její útěk spíše fraškou. Dva dny strávené ve sklepení se na ní podepsaly víc, než by řekla. Navíc ten všudypřítomný zápach. Jen při vzpomínce se jí zvedal žaludek. Věděla, že si teď musí pospíšit, ale na místo toho se neustále rozhlížela po nocí pohlceném lese a zoufale pátrala po jakýchkoliv bobulích, které by mohla dát dceři k jídlu. Kristja byla silné děvče, o tom nepochybovala, ale byla zesláblá, nevyspalá a čekal ji dlouhý pochod. Pramínky mastných vlasů se jí lepily k sobě, dívka byla jen krok nebo dva za svoji matkou. Pohledem ryla do země a ztěžka oddechovala. Yvonne se na dceru po očku dívala, ale snažila se nezpomalovat. Kdyby dokázaly udržet nějaké rozumné tempo, a nikdo by je nechytil, dostaly by se po poledni až k hranicím a u Vodopádu by přešly zpátky do Unie.
Před pár hodinami opatrně vycházela spolu s dcerou z lwonského kostela a hledala tu správnou cestu ulicemi města, aniž by je někdo zpozoroval. Cítila se plná síly a energie, když se plížily pod okny lidí, kterým ještě před pár dny mohla říkat přátele. Na místo vřelého přivítání se děsila chvíle, kdy na některého z nich narazíte na noční ulici. I přes bolest hlavy se jí dařilo logicky uvažovat. Spoléhala na to, že strach z inkvizice nedovolí nikomu dlouho ponocovat. Když nechávala svůj domov za zády a mířila do západně položených lesů, ani na vteřinu se nezastavila. Nechtěla se ohlížet, protože za sebou nechávala víc než jen dům, ve kterém žila.
Mrtvý manžel. Syna už možná nikdy neuvidí. Sevřely se jí vnitřnosti a měla pocit, že bude zvracet. Ze všech sil se snažila nasávat chladný noční vzduch a udržet své tělo ve střehu. Nemohla před dcerou ukázat takovou slabost. Nemohla. Kdo jiný má být silný než ona? Zbyla jen jedna druhé. Z myšlenek na možný návrat ke svobodě ji vytrhl kašel. Kristja se zastavila, posadila se na zem a zdálo se, že se rozpláče. „Kde je Jeroen? Proč nejde s námi?“ zašeptala tiše chvějícím se hláskem.
„Moc mě to mrzí, zlatíčko, ale Jeroen musel zůstat ve městě. Jinak by nás nepustili,“ snažila se Yvonne chlácholit dceru. Klekla si na studenou jemným mechem pokrytou zem a začala jí hladit po vlasech. „Musíš teď být silná. Ještě je to daleko a ti zlí lidé nás ráno určitě začnou hledat.“
„Když já jsem unavená, mami,“ řekla smutně Kristja a upřela své modré oči na matku. Yvonne měla pocit, že se jí srdce láme na milion malých kousků, které bude do konce svého života sbírat a dávat dohromady. Opatrně vzala dceru za ruce, postavila ji a přes veškerý tichý i hlasitý protest obě vyrazily vpřed. Yvonne si byla jistá, že jdou správným směrem a doufala proto, že se alespoň brzy objeví široký lesní potok, který se nacházel západně od Lwonska. Často k němu brávala děti. Chodívala sbírat sem sbírat houby a ostružiny. Prolézala každé křoví, aby jí neunikla ani bobulka. Teď přemýšlela ze všech sil, ve kterém křoví by se dalo líp skrýt, který převis je dostatečně vysoký, aby posloužil jako úkryt, a na který strom by dokázala vyšplhat, aby se zachránila před roztrhání psy. Jistě na ně poštvou i psy, říkala si v duchu a nepřestávala se prodírat dál a dál.
Když zvedala hlavu ke korunám vysokých stromů, všimla si, jak začíná pomalu světlat obloha. Musela přidat, ale Kristja sotva stála na nohou. Yvonne se zoufale rozhlížela kolem. Padl jí do oka jeden zdánlivě samostatně stojící strom. Zbylými silami k němu dovlekla dceru, posadila ji ke kmeni a rozhodla se kolem najít něco k jídlu. Cokoliv. Příčilo se jí to v krku, nechtěla nechat Kristju samotnou, ale měla na výběr? Děvče okamžitě usnulo, byť se ze spánku třásla zimou. Ještě nebyla tak teplá ráno jako v létě a obzvlášť les byl připravený potrestat každého lehkovážného cestovatele, který by v něm chtěl strávit noc. S bezbrannou dívkou asi nikdo nepočítal, pomyslela si Yvonne, když se po čtyřech snažila prozkoumat nedaleké houští.
Větvička ji sekla do tváře. Štípavé zranění ji ale netrápilo tak jako malý trn, který se jí zapíchl do ruky. Sotva přestala tiše klít, uvědomila si, že pátrá na správném místě. Borůvkám podobné bobule totiž začínaly zrát už koncem jara a rostly na keřích s trny. Musela být blízko. Když v šeru spatřila dva velké trsy načervenalých bobulí, div nezačala hlasitě křičet radostí. Veliké skoro jako hroznové víno a byť ještě trochu trpké, rozhodně chutné. A snad trochu zaženou i žízeň, doufala tajně Yvonne, když se vracela k dceři. Ta zatím dál klidně spala, jako kdyby se od ní Yvonne nikdy nevzdálila ani na krok. Rozhodla se, že ji nechá ještě chvíli v klidu spát a pustila se do oždibování větvičky bobulí. Tu a tam křivila ústa kvůli kyselé šťávě, o chvíli později si vychutnávala sladkou chuť těch uzrálých plodů. Měla štěstí, veliké štěstí. Musela ale doufat, že si jej všechno nevybrala už teď. Ještě pořád je čekalo několik dlouhých hodin cesty.
Sotva jí začala padat hlava únavou, projela jí tělem panika. Nemohla se zbavit dojmu, že k ní dolehly zvuky zvonů nesoucí se až z Lwonska. Se smutkem a zoufalstvím v očích vzbudila Kristju, dala jí do ruky trs bobulí a donutila ji vyrazit. Prvních několik minut hnala sebe i dceru ve smrtícím tempu. Cítila únavu v chodidlech, viděla zoufalý výraz na tváři své dcery, která se ještě za pochodu snažila dojíst zbylé bobule. Pak Yvonne konečně ucítila vodu. Široký potok byl blízko. Les začal řídnout, a když konečně uslyšela klidně tekoucí vodu, na tváři se jí na malou chvíli objevil pocit úlevy. Blíží se. Jakmile viděla průzračnou vodu, v níž se odrážely paprsky ranního slunce, rozběhla se k okraji potoka, padla na všechny čtyři a jako žíznivé zvíře začala hltat ledovou vodu z potoku. Kristja se k ní velice rychle připojila.
Yvonne po chvíli zvedla hlavu, aby se mohla rozhlédnout kolem. Potřebovala najít most, aby mohli vyrazit správným směrem k hranicím. Opět se na ni usmálo štěstí. Most byl na dohled, snad pět set stop daleko? Mohli se pod ním skrýt a alespoň chvilku vydechnout. Yvonne popadla Kristju za ruku a táhla ji k nevelikému mostu. Přes to, že šlo o lesní potok, malou říčku, měřila tu a tam i přes deset stop na šířku a stavba mostů byla proto nezbytná. Netrvalo dlouho a žena s dcerou se k sobě tiskly pod kamenným mostkem na kousku suché země pod jeho základy v místech, kam voda nedosahovala, a doufaly alespoň v krátký odpočinek mimo zraky všech ostatních lidí. Kristja velice rychle usnula v matčině náručí a Yvonne si dopřála také alespoň krátký oddech.
Když poprvé zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků přírody, pocítila neskutečnou prázdnotu. Vůbec si nedokázala představit, jaký teď bude její život. Pokud nějaký bude. Pokusila se myšlenky zapudit a naslouchala klidnému oddechování své krásné dcery. Alespoň ona jí zůstala. Kdyby mi vzali i moji dceru, asi bych se musela zabít, pomyslela si Yvonne. Čas pomalu ubíhal a Yvonne neklidně podřimovala. Když na chvíli otevřela oči, netroufala si odhadnout, jak dlouho se ve vlhku pod mostem skrývá. Ten zvuk, co se blížil ji, ale vyděsil k smrti. Kopyta, blížila se s každým úderem jejího zrychlujícího srdce. Pak uslyšela i hlasy. Přímo u mostu se koně zastavili.
„Takhle daleko se přece dostat nemohly!“ křikl jeden hlas. „A co když jo? Musíme vyrazit k hranicím. Jestli přejdou,“ namítal druhý. „Tak co?“ ozval opět ten první. „Dvěma ženským nikdo nic věřit nebude.“ Pak bylo chvíli ticho. Yvonne se bála pod mostkem pohnout a skoro nedýchala.
„Ne, rozdělíme se. Někde tady musí být. Cítím to,“ ozval se jiný mužský hlas. „Ty to vezmeš na sever podél potoka, ty na jih, a hledejte stopy místo hádání se,“ rozhodl velitelsky třetí hlas. Následovala poslušné mumlání a pak se opět ozvala kopyta. Když se rozhostilo ticho, Yvonne se opatrně pokusila vymanit z dceřina sevření. Spala tak tvrdě, že ji nevzbudily ani mužské hlasy. „C-c-co se děje?“ zašeptala Kristja, ale Yvonne si jen přiložila prst k ústům a opatrně vyklouzla ze svého úkrytu. Napřímila se a čekala ránu. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo. Oni opravdu odjeli bez toho, aby hlídali most? Nedokázala to pochopit, ale bylo jí to jedno. Sehnula se a gestem vybídla dceru. „Musíme pokračovat. Jsou nám v patách,“ zašeptala a z posledních sil obě vyrazily na poslední část cesty k hranicím.
2024 ©