Až do skončení ranních modliteb den probíhal přesně tak, jak měl. V poklidu a s duchovní náplní. Stjepan v sobě ještě cítil alkohol z předešlého večera, ale jinak si připadal celkem dobře. Procesy v městečku už měly brzy skončit, o majetek se jistě všichni dobře postarají a on bude pokračovat v dobývání vyššího a vyššího postavení ve společnosti. Přesně tak, jak to dělal do teď. Už se nenechá nikdy takhle rozhodit, rozhodně ne. Přes to se nemohl zbavit dojmu, že na něj otec Aleksei upírá po celou dobu modliteb a kázání svůj ostříží zrak a něco se z něj snaží vyčíst. Ať si poslouží, pomyslel si Stjepan. Z rudých očí značících nedostatek spánku se toho moc poznat nedá.
Po snídani v hostinci se vypravil spolu s ostatními členy řádu do kostela, kde se ti rychlejší z jeho bratří snažili připravit ještě jednou stůl pro čtyřčlennou komisi, před níž měla stanout poslední kacířka. Když Stjepan překročil práh u kostelních vrat a všiml si, že všichni ostatní už jsou na svých místech, raději si pospíšil a ještě se uctivě omluvil otci Alekseiovi. Ten jen pokýval hlavou a trochu netrpělivě se díval na seznam lidí, které stihli za poslední dva dny soudit.
„Jsem zklamaný z toho, kolik místních se lehkovážně rozhodlo přijmout Stvořitele. Budeme jistě muset dělat pravidelné kontroly. Další zbytečná práce,“ povzdechl si pak a zavelel svým podřízeným, aby ze sklepení přivedli Yvonne Dawelovou. Otec Aleksei se právě skláněl nad dalšími svitky, ve kterých bylo uvedeno množství zabaveného majetku, když se ze sklepení vyřídil jeden z členů řádu s kopím v ruce a děsem v očích. „Je pryč!" vykřikl a jeho hlas se rozléhal kostelními prostorami jako zlé znamení.
„Co tím chceš říct? Jak je pryč? To tu v noci nikdo nehlídal?“ Muž s kopím jen zakroutil hlavou. „Kdo má na starost strážné? Stjepane?“ rozkřikl se otec Aleksei na svého spolusedícího, který byl bledý jako stěna. Mladý začínající inkvizitor opatrně pohlédl do očí svého mentora a zastyděl se. Jak ho mohl zradit? „První noc tu také strážní nebyli, otče. Omlouvám se, a přijmu jakýkoliv trest mi určíš,“ řekl s tou největší možnou pokorou v hlase. Otec Aleksei si svého podřízeného přeměřoval zase a znovu pohledem.
„Měli byste ji najít. Rychle. Tohle je naše země. Naše zvyky. Nepotřebujeme, aby o tom dozvěděli v Unii. Na válku je ještě čas,“ zamumlal si pro sebe. „Stjepane! Do večera mi tu ženu přivedeš v řetězech. A o tvém trestu budu přemýšlet. Jdi. Hned!“ zasyčel poslední slova.
„Sežeňte muže. Koně! Všichni základní výbavu. Rozdělíme se na skupinky, do každé alespoň jednoho lučištníka! Musíme pročesat celé okolí!“ vykřikoval Stjepan na hrstku svých podřízených, kteří okamžitě vykonávali každý jeho rozkaz.
„Celé okolí?“ zasyčel mu o hlavy otec Aleksei. „Můj drahý Stjepane, nezvládáš přemýšlet pod tlakem? Ta žena je přeci z Unie. Kam myslíš, že asi mohla zamířit, hm? Do Unie, ty hlupáku!“ Před kostelem se pomalu kupili všichni ostatní členové řádu, ke kterým nakonec promlouval kněz na místo Stjepana. „Na západ. Pročesejte les. Hledejte stopy. A Stjepane, bez ní se snad radši ani nevracej.“
Stjepanovi se sevřely vnitřnosti, ale snažil se to na sobě nedávat zdát. Když vyrazil spolu s dalšími bezmála dvaceti muži na západ od Lwonska, mísilo se v něm nadšení z lovu spolu s obavami, jak by se mohl té ženě podívat znovu do očí, když by ji sám musel uštvat a přivést před Alekseie. Po půlhodině jízdy dal Stjepan zastavit.
„Nesouhlasím s tím, jak otec Aleksei uvažuje. Chci, abyste se rozdělili na menší skupiny a pročesávali daleko širší pás lesa. Nemusela prchnout jen k hranicím. Může mít ve městě komplice a klidně se může skrývat někde na dohled Lwonska a vysmívat se nám. A to přece nedovolíme, ne?“ Ostatní členové řádu souhlasně mručeli a přikyvovali. „Třetina pojede se mnou na západ, třetina na jihozápad a zbytek severně. Skály a hory jsou všude, třeba je tu i nějaká jeskyně, kde by se mohla ta žena skrývat. Buďte pozorní, nemilosrdní, ale nezabíjejte ji, rozumíte?“ rozkázal. Přes některé protesty si nakonec prosadil svou a družina se rozdělila. Stjepan pak rozdělil na menší skupiny i muže, které si nechal pod svým vedením, a rozhodl se pokračovat v honu na nebohou ženu.
Poledne se blížilo mílovými kroky a Stjepan byl přesvědčen o tom, že ani ostatní pátrací skupiny neměly štěstí. Byl neuvěřitelně zmatený ze svého vlastního počínání. Vůbec nevěděl, co má dělat. Nechtěl zklamat otce Alekseie, který se ho tak ochotně ujal, když viděl jeho schopnosti. Ale copak mohl přivléct zpátky tu ženu s dcerou a pak se dívat, jak je Aleksei mučí až do posledního dechu, než je milostivě dorazí? A co když by ho ta žena označila jako muže, který jí pomohl na svobodu? Buď ji musel najít jako první nebo se musel postarat o to, aby ji nenašel nikdo jiný.
Den nepříjemně ubíhal vpřed a Stjepan i jeho společníci už cítili v sedlech únavu. Projeli nemalý kus rozlehlých lesů. Tu a tam dokonce nechali koně uvázané a procházeli houští, do kterých by koně nemohli. Stjepan se rozhodl vrátit se zpátky do Lwonska. Lesy byly příliš rozlehlé a i když věděl, že tím na sebe přivolá hněv otce Alekseie, měl připravené některého způsoby, jak získat čas pro sebe i pro uprchlou ženu. Když se před ním konečně znovu objevilo Lwonsko, bez váhání zamířil přímo ke kostelu. Se svými druhy za zády vkročil do chladné kamenné budovy a spatřil otce Aleskeie, jak spokojeně popíjí víno spolu s místním knězem.
„Vedeš ji?“ rozzářil se otec Aleksei, ale úsměv se ihned vytratil, když viděl, že Stjepan kroutí hlavou. „Já tě varoval, že bez ní se vracet nemáš. Opovažuješ se mi protivit?“
„Ne, otče, ani v nejmenším,“ odvětil Stjepan a poklekl. „Chci jen víc času, víc mužů a snad i nějaké lovecké psy. Jistě nějaké ve městě máte, ne?“ obrátil se na kněze a ten k jeho velké úlevě přikývnul a slíbil, že se ihned vypraví za myslivcem pro jeho trénovanou smečku. Vypadalo to, že otec Aleksei bude tímto krokem obměkčen, ale sotva kněz odešel z kostela, vykázal ven i Stjepanovy společníky a výraz na jeho tváři vypovídal o jeho velké nespokojenosti. Vstal od stolu, v ruce stále pohár s vínem, a pokynul Stjepanovi, aby ho následoval. Oba muži se pak zastavili před oltářem. Otec Aleksei si dopřál řádný doušek z pohárku a pak se zadíval na Stjepana.
„Věřil jsem až do poslední chvíle, že jsi nevinný. Ale začínám o tom pochybovat víc a víc. A tady, před zrakem samotného Stvořitele, se mi přiznáš.“
„Nerozumím,“ hlesl Stjepan.
„Je to velice prosté. Zatímco jsi byl pryč, vedl jsem vlastní výslechy. Několik lidí tě prý vidělo jít v noci sem, do kostela. V hostinci tvrdí, že ses k ostatním připojil až dlouho po modlitbách. Snad někdy před půlnocí. Čekám vysvětlení.“ Stjepan na sobě cítil bodavý pohled otce Aleksei a stejně bodavý pohled velikého zlatého oka.
„Necítil jsem se dobře. Ležel jsem sám ve svém pokoji,“ odvětil opatrně Stjepan.
„Tohle mi říkáš už druhý den. Necítíš se dobře. Kvůli čemu? Ale ono je to jedno. Buď se přiznáš k čemukoliv, co jsi zde dělal, nebo tě budu muset osobně vyslechnout.“ Stjepan ztuhl. Tohle zacházelo až příliš daleko. Všechny ty hrůzostrašné nástroje a postupy, které tak toužil vyzkoušet, měly být použity na něj. „Tvoje mlčení je stejně dobré, jako přiznání,“ vytrhl ho z myšlenek otec Aleksei, který teď stál přímo před ním a hleděl mu do očí. „Jsi ostudou našeho řádu. Pustit na svobodu bez soudu? Ta žena se sama přiznala ke svému kacířství před kostelem. Po řádném procesu bychom ji pak nabídli přijmutí Stvořitele nebo by byla oběšena s ostatními. Neměl jsi právo ji pustit na svobodu a…“
Z venku se ozvaly zvuky a rozrušené hlasy, které řečnícího Alekseie přerušily a přitáhly jeho pozornost. „Zamysli se nad sebou, ubožáku,“ řekl ještě cestou ven z kostela a nechal Stjepana samotného u oltáře. Takhle vyděšený nebyl snad nikdy v životě. Ani když vyrůstal na ulici, neměl o sebe takový strach. Nebo strach z budoucnosti. Co s ním teď bude? Proklínal sebe, proklínal tu zatracenou ženu. Proklínal jejího muže, který si na něj dovolil zaútočit. Ano, to on za všechno mohl. Nebýt jeho, bylo by vše v naprostém pořádku. Z těch dvou dětí by byli teď asi sirotci, ale už by nebyl jeho problém, protože by nikdy neviděl tu ženu plakat, prosit a nikdy by se mu nedostal pod kůži ten nesmazatelný pocit viny. Cítil, jak jej svědí ruce v kožených rukavicích.
Stjepan poklekl u oltáře a začal se modlit. Stejně jako předchozího večera, i teď prosil Stvořitele o radu nebo alespoň o odpuštění. „Proč mám být trestán za to, že jsem nezabil tvůj výtvor?“ zašeptal uprostřed modlitby a vzhlédl ke zlatému oku. Chladný blyštivý kov na něj shlížel z výšky a ke Stjepanovu nemalému překvapení – mlčel. „Přece musíš mít nějakou odpověď! Jsi vševidoucí! Všemohoucí! Prosím!“ Stjepanův hlas pomalu nabíral na síle a tak si ani nevšiml, že se k němu opět přiblížil otec Aleksei.
„Pokud s tebou nemluví, může za to tvůj prohřešek proti mně, proti církvi, proti všemu, co představujeme v jeho světě. Jsi tu přebytečný,“ řekl ledovým hlasem otec Aleksei. „Naštěstí se právě do města vrátilo několik schopnějších členů řádu, z nich někteří jistě brzy zaujmou tvé postavení. Jedni narazili na jeskyni, tak jak jsi předvídal. Bohužel tam na ně číhalo nějaké zvíře a jednoho zabilo. Ta lepší část je ale od skupiny, která zamířila na jih. Narazili na potok, u něhož našli stopy. Pár mužů se vrátilo sdělit mi tyto radostné zprávy, zatím co ostatní se pustili jedinou možnou cestou dál a já teď poslal všechny ostatní, aby se je pokusili dohonit i vzali s sebou i psy. Lov ještě zdaleka není u konce a navzdory tvému nepochopitelnému skutku může dopadnout dobře.“
Aleksei působil daleko uvolněněji než před chvílí. I přes to ale působil odměřeně a Stjepan se bál podívat se mu do očí nebo promluvit. Kněz si zatím došel dolít do poháru víno. V nastalém tichu se Stjepan opět obrátil ke Stvořitelovu oku a prosil o odpuštění. O šanci na nápravu svého činu. Nic. Jen ticho následované posměšným smíchem.
„Když jsem byl jako ty, mladý a začínající, choval jsem se občas podobně. Měl jsem výčitky a obracel jsem se ke Stvořiteli. On ale se slabochy nemluví. Musíš si zasloužit jeho náklonnost a ty jsi udělal pravý opak. Zradil jsi nás, zradil jsi sebe, zradil jsi jeho. Jestli máš ještě alespoň špetku důstojnosti, vezmeš si sám život, aby ses vyhnul mučení a veřejné popravě. Možná to tak bude lepší pro všechny,“ a s těmi slovy položil na oltář před Stjepana lovecký nůž. „Škoda,“ dodal ještě suše a odvrátil se od nebohého Stjepana. Ten už pak jen slyšel, jak se vzdalují kroky muže, ke kterému vždy vzhlížel, a pak se zavřely kostelní vrata. Byl opět sám. Zoufale zíral na čepel dlouhého nože a přemýšlel o Alekseiových slovech. Něco v nich bylo. Snad špetka pravdy?
Vstal. Třesoucí se rukou sebral z oltáře nůž. Naposledy se podíval na zlaté oko v naději, že dostane nějaké znamení, že tohle dělat nemusí. Pohledem kmital od oka k čepeli. Nic se nedělo. Asi bych měl svou hanbu přijmout tam, kde to všechno začalo. S těmito slovy na mysli kráčel Stjepan pomalým krokem ke schodišti vedoucímu do sklepení. Schod po schodu cítil, jak mu mizí zbytek života před očima ve stejnou chvíli, kdy se mu tam přehrává to, jak žil. Občas na sebe byl doopravdy hrdý. Ne každý by se dokázal s ulice nějakého zapadlého městečka dostat tak daleko, aby mohl trávit čas v nejlepších hostincích a bordelech ve Svyatilu.
Dveře do místnosti, kde byli drženi bývalí občané Unie a Lwonska, byly stále otevřené. Přesně tak, jak je v noci nechal. Vkročil dovnitř. Na zemi viděl stopu po zaschlé krvi. Přesně tady probodl toho muže kopím. Překročil ji a pak rychle přeběhl k nejbližší zdí. Zapřel se dlaněmi a vyzvracel se. Pak zamířil do kouta, ve kterém vždy sedávala ta žena, kterou pustil na svobodu. Usadil se na úplně stejně místo a se slzou v očích se zadíval na kamenný strop. „Prosím,“ zašeptal naposledy. Znamení ani odpuštění se ale nedočkal. Opatrně stáhnul svoje kožené rukavice, položil je na zem vedle sebe a zhluboka se nadechl. Pak ucítil chladnou čepel na svém zápěstí.
Epilog
Muž ve středních letech obcházel hradby horské pevnosti na hranicích mezi Unií a Niewezským císařstvím. Na sobě měl tradiční výstroj unijního vojáka. Uniformu doplněnou kyrysem, u pasu meč a v pouzdře také revolver se sedmi kulkami. Každý den svoji práci považoval za zbytečnější a zbytečnější. Hlídat tento horský přechod bylo totiž naprosto zbytečné. Matně vzpomínal, kdy naposledy museli v pohraničí kontrolovat zájemce o cestu do nebo z Unie. Na druhé straně si nemohl stěžovat. Měl klid, rozhodně se nepředřel a díky práci u armády mohl dobře zabezpečit rodinu žijící ve vesnici nedaleko pevnosti. Jeho služba už se měla pomalu chýlit ke konci, když na mostě vedoucímu k branám strážní pevnosti uviděl postavu. Byla to nějaká dívka? Hned za ní se objevila druhá, o něco vyšší. Obě postavy běžely jako smyslu zbavené. Jedno věděl jistě. Ještě před chvíli neviděl na okraji řídnoucího lesa nikoho.
Zastavil se a zmateně pozoroval utíkající dvojici. „Poplách!“ rozkřikl se najednou a běžel po hradbách k nejbližšímu schodišti sotva zahlédl prvního jezdce mířícího ven z lesa. Měl obě postavy na milost. „Poplach! Honem! Otevřít bránu! Obsadit hradby a obranný útvar ven!“ křičel z plných plic muž a pevností se rozezněl zvuk poplašného zvonu. Na nejnižší úrovni se ani nezastavil a zamířil rovnou k otevřené bráně. Jeden z šesti mužů, kteří se k němu přidali, mu podával široký štít.
„Pane? Co se děje!“ ptal se za běhu o něco mladší muž. „Nevím,“ odvětil mezi výdechy jeho nadřízený. Už jí viděl do tváře. Asi matka s dcerou, napadlo ho. „Držte formaci!“ rozkřikl se na mostě. On sám a šest další mužů skrylo ženu s dívkou za svými štíty a namířilo revolvery vstříc jezdcům. Deset koní se zastavilo jen pár od vojáků.
„Naše,“ řekl s niewezským přízvukem jeden z jezdců. „Ne, prosím. Jsme z Unie,“ hlesla za hradbou štítu žena. Velitel jednotky teď litoval, že si kdy stěžoval na klid a nudu v práci. Rychle pohledem změřil ženu. V rameni měla šíp, její dcera plakala a držela se matky.
„Pokud se posunete ještě o jednu jedinou stopu, bude to porušení mírových dohod!“ odmítl velitel razantně požadavek cizího jezdce. Ten něco vykřikl ve své mateřštině a čtyři z jezdců vybavení lukem zasadili šíp. „Semknout! Odjistit!“ vykřikl jen o vteřinu na to velitel malé skupinky unijních vojáků. Rozhostilo se ticho. Hra o nervy začala. Nikdo se ani nehnul, nikdo nespouštěl oči ze svého protivníka. Muž uslyšel zvuky blížící se od pevnosti. Posily. Teď už měli vyhráno.
„Vraťte se nebo zahájíme palbu a začne válka,“ promluvil kdosi z blížících se vojáků, ale velitel malé skupinky mu nerozuměl. Bylo to celé v niewezstině. Vzápětí se ale dočkal jakési nesrozumitelné odpovědi od jednoho z jezdců, kteří se otočili, a s nějakou jemu neznámou písní na rtech zamířil zpátky do císařství. „Dostaňte je za hradby!“ rozkázal pak muž ostatním a obrátil se na toho, který před chvíli mluvil s jezdci. „Co to říkal, než odjeli?“
„Že válka bude. Jen ne teď,“ odvětil dotázaný muž. Oba si vyměnili nejisté pohledy za zvuku vzdáleného hučícího vodopádu. Oběma bylo jasné, že ať už byli svědky čehokoliv, nic dobrého to nemohlo přinést.
Konec
2024 ©