Jasně zelené oči silně podlité krví, které najednou upřeně zíraly na Mykolase, cihláře vyděsily k smrti. Jedovatě zelená barva duhovky obklopená rudými žilkami v oku nevypadala vůbec lidsky a ženin úsměv, který se jí objevil na tváři obklopené slepenými pramínky havraních vlasů, na démonickém zjevu nikterak neubíral, právě naopak.
Dlouho měřila cihláře tázavým pohledem, ale úsměv se jí ze tváře nevytrácel. Po chvíli se pokusila protáhnout, jak jen jí to tělo vsazené v kládě umožňovalo, a pak konečně promluvila: „Ty budeš asi cihlář, co? Cos’ proved, že tě sem zavřeli? Jak se menuješ?“ ptala se zvědavě žena a úsměv z tváře stále nemizel.
„Mykolas a jsem cihlář, jak to víš? A neudělal jsem nic, přišli pro mě uprostřed noci, zavřeli mě do klece jako zvíře a to je všechno, co vím,“ pak ale rychle dodal, „cos’ provedla ty?“
„Stačí se na tebe podívat. Ušpiněnej, hlína za nehtama od toho, jak se plácáš při té otročině. A taky jsem to zaslechla,“ začala se smát, „já jsem Wiera. Čarodějka,“ a smála se dál.
Cihlář nechápal. Ta žena musela být v kládě už několik dní, rty měla rozpraskané od slunce a podle jejího sípavého hlasu bylo znát, že moc vody se jí taky nedostávalo. Kde se v ní ale brala ta energie?
„Seš vážně čarodějnice?“ ptal se opatrně Mykolas, „strašili nás tím, když jsme byli malí. Nevěděl jsem, že nějaký existují…“
„Ty budeš hodně velkej naivka, co?“ nepřestávala se smát Wiera, „nic takovýho neexistuje. Nejsou kouzla, obvinili mě neprávem… Akorát rozumím bylinkám, léčím lidi po svým…“ bylo to poprvé, co jí zmizel z tváře úsměv a odrazila se v ní vážnost situace, „seru jim na toho jejich Stvořitele.“
„Měla by ses kát, jestli seš tady za takový řeči tak je to už jasný… Asi tě ovládají démoni,“ začal Mykolas bránit víru, ve které vyrostl. Samotného ho to překvapilo, nikdy se nad vírou nepozastavoval, přišla mu jako samozřejmost. Najednou se ale našel někdo, kdo na ni útočil.
„Démoni?“ začala se Vesh opět smát, „a ty nějaký znáš? Asi staří známí, co?“
„Tys nečetla První knihu? Neznáš jejich jména?“ divil se cihlář a nechápal ženin bláznovský smích.
„Ne. Nečetla, do kostela nechodím. Nezajímá mě to… Ale ty mě zajímáš, pouč mě,“ dodala žena s úšklebkem a čekala, jaké odpovědi se jí dostane.
„Be’rush, to je démonka, pokušitelka. Vypadáš skoro jako ona,“ začal Mykolas, „nebo Kal’oth, to je démon utrpení, kterého Stvořitel zničil, ale jeho tělo se roztříštilo a jeho kousky byly rozneseny do celého světa. Proto tak trpíme…“
Mykolas ani nemohl dokončit větu nebo pokračovat ve vyjmenování démonů, které si pamatoval z týdenních návštěv dřeveného kostelíka. Wiera se začala smát tak hlasitě, až se zajíkala a ztrácela dech. Oči se jí protáčely a barva krve v nich sílila víc a víc, vypadalo to, že jí vyskočí každou chvíli z důlků a cihláře začal opět jímat strach při představy noci strávené vedle této smyslů zbavené ženy.
Když se Wiera konečně přestala smát, přestala zároveň jevit o Mykolase jakýkoliv zájem. Začala sledovat zapadající slunce, jehož poslední kousek mizel za vzdálenými střechami Tsehly. Ve chvíli, kdy se i ten nejposlednější sluneční paprsek nadobro ztratil, rozezněly se opět kostelní zvony a dav lidí začal proudit do svých domovů ulehnout co nejdřív ke spánku, aby mohli další den brzy ráno na další modlitby.
Mykolas měl nutkání požádat někoho o trochu jídla nebo alespoň o vodu, ale teď už ho každý míjel bez povšimnutí. V kostele jim jistě navykládali spoustu lží, napadalo ho. Ale vždyť byl nevinný. Poslušně chodil na kázání, žádné nevynechával a i přes své téměř neexistující vzdělání se naučil díky První knize trochu číst. Považoval se za následovníka Stvořitelova učení, a proto teď nechápal, proč se ocitnul tady, vedle té bláznivé ženské, vsazen do klády, čekajíc na svůj osud.
Čas plynul pod širým nebem velice pomalu, tělo v nepřirozené poloze nebylo schopné odpočívat a tak Mykolas jen sledoval hvězdy, které se jedna po druhé zjevovaly na potemnělé obloze. Zároveň se snažil nevěnovat pozornost Wieře, která si co chvíli broukala jakousi melodii a nepřítomně hleděla do dlažby pod sebou. Žena ho fascinovala a odpuzovala zároveň. Nevěděl, jestli se jí má snažit nějakým způsobem pomoci nebo ji ponechat osudu, se kterým byla očividně smířená.
„Hej, co na mě tak koukáš?“ vytrhla Mykolase z jeho myšlenek Wiera, „nespíš a akorát se po mě díváš, jak kdybych byla nějakej blázen,“ a opět se rozesmála. Její trhaný hrubý smích se nesl nocí tak mocně, že vyděsil i ptáky sedící na nedalekých stromech.
„Nedívám se po tobě. Mám jenom starost,“ začal opatrně Mykolas, „jak dlouho seš tady? Nevypadáš, že bys dostávala najít a napít.“
„To taky nedostávám,“ ušklíbla se Wiera, „ale věděla sem, že to přijde. Když děláš něco, co se jim nelíbí, tak už prostě víš, že na tebe dojde… A já sbírám bylinky,“ dodala s radostí ve hlase.
„Za to tě ale přece nemohli odsoudit a potrestat, nevěřím ti. Cos’ provedla?“ trval dál na svém Mykolas.
„Máš problém pochopit, že ti lidi akorát lžou a dělají si, co chtěj? Léčím, léčím ostatní pomocí bylinek, odvarů a čajů. Dělala to moje matka i její matka. Jenom já mám tu smůlu, že tahle církev nebo co to je, je na vzestupu. Dřív tady na východ o nás nikdo nezavadil ani pohledem…“
Mykolas přestal poslouchat. Nerozuměl tomu. Pokud ta žena opravdu jen pomáhala ostatním, tak proč je tady? Copak by dokázal Stvořitel nenávidět něco, co se sám vytvořil? Zmatenému cihláři se honily hlavou další a další otázky a poprvé v životě začal pochybovat o učení, které mu bylo od dětství vštěpováno nejen do hlavy ale i do jeho srdce. Mykolasova víra procházela první nečekanou zkouškou a to, čeho se bál cihlář nejvíc bylo to, že by snad mohla prohrát tváří v tvář neochvějné pravdě.
Noc pomalu plynula a jediným zvukem, který vytrhoval Mykolase z pokusů o spánek, bylo Veshino neustále pobrukování. Když už to konečně vypadalo, že únava konečně zvítězí a nechá tělo na chvíli odpočinout navzdory krkolomné poloze, ozval se výkřik, který mrazil krev v žilách. Mykolas sebou trhnul a s hrůzou si uvědomil, že to nebyl obyčejný skřek, ale byla to Wiera. Žena se začala kroutit v očividných bolestech a křičela. Křičela z plných plic nesrozumitelná slova plná bolesti. Odpovědi se jí ale nedostávalo. Nikde se nerozsvěcelo, nikde se nepohnula ani myš a tak Mykolas jen bezmocně sledoval utrpení, které nešlo popsat. Vesh umírala, z úst jí začal vytékat tenký pramínek krve. Stále křičela, nepřestávala ani ve chvíli, kdy začala krev kolem sebe kašlat a pak její, teď už naprosto zkrvavené, oči zůstaly viset na Mykolasovi. Tomu ta krátká chvíle připadala jako věčnost. Věčnost, po kterou Wiera roztahovala ústa v poslední úsměv jejího života a spolu s posledním úsměvem vyslovila i svá poslední slova: „Bylinky nemusí vždycky jenom léčit a já chci o svém životě rozhodovat sama…“ pak už jen naposled hlasitě vykřikla a bezvládně se zhroutila. Kláda ale pořád držela tělo v nepřirozené poloze, o to horší to teď byl pro Mykolase pohled.
Noc se pomalými kroky blížila ke svému závěru a Mykolas děkoval Stvořiteli, když se konečně začala trhat černá obloze a začaly ustupovat hvězdy. Po několika minutách se na oblohu vyhouplo slunce a začalo svými ranními paprsky zahřívat svět pod sebou. Spolu se sluncem vstávala celá Tsehla, která byla během pár minut svolávána do kostela. Nikdo, ani jeden jediný obyvatel města, nevěnoval pozornost bezvládnému Wieřinu tělu. Teprve poté, co skončily modlitby, a lidé se chystali začít s prací, přišel k cihláři bratr Aleksei v doprovodu svých strážných.
„Odpoutejte ho, pánové, prosím. Musíme pokračovat v cestě. Nerad bych nechal našeho pána Dragutina čekat,“ přikázal Aleksei svému doprovodu a sledoval, jak osvobozují Mykolase z klády.
„Proč musela zemřít? Co udělala?“ zeptal se zničehonic Mykolas.
Aleksei byl zprvu otázkou zaskočen. Nečekal slova a chtěl jen rychle pokračovat v nepříjemné cestě. Po chvíli ale zvážil svá slova a nakonec odpověděl tak diplomaticky, jak to jen bylo v jeho silách: „Netuším, synu. Nemluvil jsem s místními. Věz ale, že se jistě provinila nejen hroznými prohřešky a proto byla také ztrestána. Copak si nevzpomínáš, jak to bylo s Asinem? Zhřešil, jeho slova byla jedem, kterým otravoval mysl všech v okolí a Stvořitel jej tedy nechal utopit ve vlastní otrávené krvi. Však pohleď na tuto ženu. Zcela jistě si nezasloužila jiného trestu,“ a rychle dodal, „dost už ale otázek. Musíme se dát na cestu,“ a s těmito slovy odkráčel čekat k vozu.
2024 ©