Ve chvíli, kdy Mykolas a jeho strážní prošli dveřmi do mučírny, naskytl se mu na chvíli pohled na celou místnost. Ona to nebyla ani tak místnost jako obří podzemní hala. Na několika místech viděl mohutné cihlové sloupy, které sloužily jako odvzdušňovací šachty, které ovšem nesplňovaly to, co měly, a cihlář se po chvíli topil v potu. Tváře mu během pár vteřin začaly žhnout a oči štípat od kouře, který se jako jemná mlha táhnul po celé síni. Tu a tam ze stropu visela kovová klec, ve dvou z nich viděl cihlář i bezduché oběti mučení, které nejevily příliš známek života. Po celém prostranství byla rozeseta nejrůznější mučidla, která Mykolas nikdy neviděl, nedokázal je popsat natož pojmenovat, ale jedno věděl jistě. Už z dálky vzbuzovaly panickou hrůzu. Jeden nástroj přece jen poznal. Kladku.
Právě ona ve chvíli, kdy začal sestupovat po kamenných schodech do útrob síně, působila bolest nějakému muži, jehož řev byl slyšet už cestou chodbami. Teď visel asi metr nad zemí s očividně vykloubenými rameny a neslyšně drmolil slova muži pod sebou, který bleskurychle zapisoval vše, co mučený muž říkal. Víc už Mykolas nestihl zpozorovat. Stráže jej zastavily u stolu s podivně vyhlížejícím mužíkem.
„Starej z něj chce do rána přiznání. Jo, ale musí to bejt bez viditelného mučení, protože tam sedí i ten šedivej dědula a ten osvobodí každýho…“
„To musí mít starej radost, když mu zase do tribunálu posadili Velemira,“ zahulal muž za stolem, „co chcete slyšet od tady toho?“ a kývnul směrem k Mykolasovi.
„Prej rituální vraždy nebo co. Nedával jsem pozor. Mám mít dávno padla. Něco si vymysli, dyť je to jedno,“ zavrčel strážný, kývnul na kolegu a vyrazil směrem k východu.
„Hmm, co s tebou?“ začal s úsměvem na tváři přemýšlet mužíček, „popálit tě nemůžeme, bičovat taky ne… Skřipec? To by mohlo být,“ rozzářil se a pokynul zbylému strážnému, aby cihláře odvedl. „Někdo se ho tam hned ujme,“ zašvitořil ještě a vrátil se k pergamenům na svém stole.
Jak procházeli podzemními prostorami, měl cihlář ještě jednou šanci se rozhlédnout. Snad u každého mučícího zařízení stála postava v kápi s rukama složenýma na hrudi. Nikdo jiný nečekal ani u skřipce, ke kterému strážný odvedl nebohého cihláře. Postava v kápi bezostyšně popadla Mykolase za paži a povalila jej na skřipec. Samotný náraz byl bolestivý. Mykolasovi se v hlavě honily myšlenky, co by stalo, kdyby se přiznal, jaký trest by ho stihnul. Mohl by si ušetřit bolest za čin, který nespáchal. Ale co když pochopí, že je nevinný? Zachránilo by mu to možnou popravu, odporoval si sám sobě… Ruce i nohy už měl pevně připoutány, aby sebou nemohl cukat. Mlčky sledoval, jak se muž v kápi zastavuje u velkého kola. Opírá se do něj. Mykolasovi se zatajil dech a očekával příchod nesmírné bolesti, kterou si ani nedokázal představit. Pak se ale stalo nemyslitelné.
Kolo se protočilo a muž v kápi na něj padl celou svou vahou. Ozvalo se křupnutí a muž se ztěžka zvedal ze země. Pod nohama mu ležely kusy kola. Reakce okolí na sebe nenechala dlouho čekat a dřív než si Mykolas stačil vydechnout, přiřítil se onen podivný mužíček a začal do o pár hlav vyššího muže v kápi kopat, tlouct pěstičkami a proklínat jeho i jeho rodinu. Mykolas konečně s úlevou vydechnul a jako by se nemohl nabažit chvilkového pocitu úlevy, začal lapat po dechu. Ve stejné chvíli ale zpozorněl i zakrnělý mužíček a vykřiknul: „Máš moc vzduchu, kamaráde, co? Pod led s tebou! A ty!“ obrátil se za obra vedle sebe, „vypadni a už se nevracej nebo ochutnáš svou vlastní medicínu!“ Muž v kápi, nedbaje na svou fyzickou převahu, bez vteřiny váhání strhnul z hlavy kápi a rozběhnul se k východu jako vyděšené dítě.
„Co si člověk neudělá sám…“ začal si pro sebe mumlat mužíček, „radši se toho ujmu osobně. Ty,“ obrátil se na strážného, „sundej ho z toho a pak za mnou. Po levé straně, druhá místnost. Budu čekat,“ zamnul si ruce a odběhnul.
Strážný měl s Mykolasem asi víc soucitu než by si kdokoliv mohl myslet a tak s odvazováním nikterak nespěchal, dával cihláři čas, aby mohl nabrat síly. Situace ale byla neúprosná a tak i přes strážného snahu vytěžil Mykolas jen krátkou chvíli a dřív než by chtěl, byl veden k ledu. Jak mě chtějí mučit ledem? Na zimu jsme zvyklý, v bažinách býváme odříznutí od okolí klidně i měsíce, když je krutá zima a hodně sněhu… Ale kde by tady vzali sníh a led? Třeba jen tak něčemu říkají, napadalo Mykolase. Když ale po chvíli konečně vešli do místnosti, Mykolas pochopil.
V zadní části místnosti bylo něco jako nádrž, jezírko a vycházel z něj chlad, který rozehřátého cihláře téměř omráčil. Mužíček si všiml cihlářovy reakce a okamžitě se skřehotavě rozesmál: „Když se člověk špatně zchladí, vede to ke smrti. Někdy dlouhé a bolestivé, někdy je to rychlý. Je na tobě, jak dlouho si tam pobudeš,“ pak ještě dodal směrem ke strážci, „svlíknout ať nikdo nevidí mokrý hadry a rovnou do vody s ním.“ V téhle chvíli už neměl strážný na výběr, a když Mykolase strčil do ledové vody, ve které se mohl i snadno pořezat o kusy ledu volně plovoucí na povrchu, zkřivil mu tvář nepříjemný výraz.
To, co Mykolas ucítil ve chvíli, kdy se jeho tělo dotklo vody, nejde vylíčit. Stihnul ještě krátce vykřiknout, než se celý ponořil pod ledovou vodní hladinu a okamžitě se začal svíjet v agonii. Takový chlad nikdy v životě nenažil. Oči mu div nelezly z důlků a v šoku polknul i pár doušků vody. Mrazivý pocit, který mu začal plnit tělo i zevnitř byl snad ještě horší než voda, která omývala jeho tělo. Kdyby to bylo možné, přísahal by, že se mu mokré vlasy pod vodou ježily zimou. Trvalo to jen pár vteřin, než se cihláři podařilo vyplavat na povrch. Vydrželo to jen zlomek sekundy, protože ho čísi ruka zatlačila zpět pod hladinu a Mykolas začal lapat po dechu. Led ho úplně ochromil. Nedokázal zadržovat dech, nedokázal využít ten zbytek vzduchu, který mu zbýval. Cítil, jak ho opouští síly, když najednou ho popadly dvě paže a vytáhly ho ven. Mykolas nebyl schopný slova. Ležel na kamenné podlaze, ztěžka dýchal, vykašlával vodu a nepřestával se třást. Vůbec necítil svoje tělo, i když ho celé viděl.
„Jestli z něj chcete něco dostat, neměl byste ho zabít,“ rozpoznal najednou Mykolas hlas nad sebou.
„To, co s ním dělám, je moje věc. Slouho,“ odseknul druhý hlas, důvěrně známý a skřehotavě nadřazený.
„Omlouvám se, ale není. Pokud ho nepřivedu zpátky k nejvyššímu inkvizitorovi, nedopadnu o nic líp. Zkuste to z něj dostat, myslím, že má už teď dost. Stačí se na něj podívat…“
Dál už hádka nepokračovala a Mykolas pomalu začínal vnímat okolí. Pořád byl neuvěřitelně zmrzlý, ale začínal volněji dýchat a rozhlížet se kolem. Když se nad ním zjevila mužíčkova zlověstná hlava, leknutím sebou škubnul.
„Zeptám se tě po dobrým, spáchals’ ty zločiny, kamaráde?“ zavrčel na zmateného cihláře mužíček a upřeně se mu díval do očí, které tikaly ze strany na stranu.
Mykolas se snažil vydat hlásku nebo nějakým jiným způsobem přiznat svou porážku. Už tam znovu nechtěl. Byl proto ochotný i lhát jenom aby si ušetřil další podobný zážitek. Tělo ho ale vůbec neposlouchalo a on nebyl schopný ani kývnout hlavou.
„Myslím, že tady má někdo tuhej kořínek. Strč mu hlavu pod vodu, jenom hlavu,“ zapištěl vesele mužíček a s úsměvem na tváři sledoval, jak strážce vleče cihláře zpátky k okraji nádrže.
Mykolas chtěl křičet. Ze všech sil se snažil zabránit tomu, co mělo následovat. Nešlo to. Ani se nestihnul pořádně nadechnout a tělem jako by mu projela další ledová čepel. Okamžitě se začal dusit, poulil oči a najednou se jeho tělo začalo samo od sebe zmítat. Strážný jej okamžitě vytáhnul a Mykolas, který na kolenou vykašlával vodu, velice slabým hlasem zašeptal: „Už mě nechte být, prosím. Přiznávám…“
„Znamenitě!“ zajásal mužíček, hned odněkud vyčaroval pergamen a brk, který vtisknul Mykolasovi do dlaně. Pak jeho bezvládnou rukou udělal na pergamenu jakýsi klikyhák a obrátil se na strážného: „Hlídej ho. Až uschne, ať se obleče a odveď ho, ať nezabírá místo. Stejně bude co nevidět svítat,“ a vyběhnul s místnosti pryč.
Pak už si Mykolas nic nepamatoval. Omdlel.
2024 ©