Články od Paulie

Až do skončení ranních modliteb den probíhal přesně tak, jak měl. V poklidu a s duchovní náplní. Stjepan v sobě ještě cítil alkohol z předešlého večera, ale jinak si připadal celkem dobře. Procesy v  městečku už měly brzy skončit, o majetek se jistě všichni dobře postarají a on bude pokračovat v dobývání vyššího a vyššího postavení ve společnosti. Přesně tak, jak to dělal do teď. Už se nenechá nikdy takhle rozhodit, rozhodně ne. Přes to se nemohl zbavit dojmu, že na něj otec Aleksei upírá po celou dobu modliteb a kázání svůj ostříží zrak a něco se z něj snaží vyčíst. Ať si poslouží, pomyslel si Stjepan. Z rudých očí značících nedostatek spánku se toho moc poznat nedá. číst dál

Yvonne chtěla utíkat, ale nemohla ani dostatečně rychle kráčet. Bez pořádného jídla, dostatku vody a s neustále se vracející migrénou byl její útěk spíše fraškou. Dva dny strávené ve sklepení se na ní podepsaly víc, než by řekla. Navíc ten všudypřítomný zápach. Jen při vzpomínce se jí zvedal žaludek. Věděla, že si teď musí pospíšit, ale na místo toho se neustále rozhlížela po nocí pohlceném lese a zoufale pátrala po jakýchkoliv bobulích, které by mohla dát dceři k jídlu. Kristja byla silné děvče, o tom nepochybovala, ale byla zesláblá, nevyspalá a čekal ji dlouhý pochod. Pramínky mastných vlasů se jí lepily k sobě, dívka byla jen krok nebo dva za svoji matkou. Pohledem ryla do země a ztěžka oddechovala. Yvonne se na dceru po očku dívala, ale snažila se nezpomalovat. Kdyby dokázaly udržet nějaké rozumné tempo, a nikdo by je nechytil, dostaly by se po poledni až k hranicím a u Vodopádu by přešly zpátky do Unie. číst dál

Jak jinak mohli obyvatelé nejen ve Lwonsku, ale po celé Niewezské říší vstoupit do nového dne, než spolu se zvukem zvonů linoucími se z místních kostelů a katedrál. Stjepan ve své posteli ve lwonském hostinci ale už dlouho nespal. Měl nezvykle neklidnou noc, během které k němu doléhal ženský pláč a křik. Navzdory tomu, že už dřív několik lidí zabil a nehnul při tom brvou, mu jeho poslední sebraný život zůstával před očima v těch nejroztodivnějších barvách a obrazech, které se mu vůbec nelíbily. Tak dlouho si liboval v lidském utrpení, až se mu při představě dalšího podobného činu převracel žaludek naruby. S veškerým potlačením svých současných pocitů se oblékl a cestou z hostince si ještě natáhl své kožené rukavice. Nemohl se zbavit dojmu, že to jediné dokáže skrýt krev, kterou má na rukách. číst dál

Drazí čtenáři, téměř po měsíci přišel čas na další Intermezzo. V prvé řadě bych rád poděkoval všem odvážlivcům, kteří se po návštěvě mého blogu nebáli odhlasovat v anketě. Je dobré vědět, že někoho asi vývoj mého malého světa trochu zajímá. Jak jste si asi všimli z prvních dvou dílů povídky, vítězem klání se stal Stjepan, jehož osud se vám bude v průběhu následujícího týdne dál odkrývat. Rád bych se ale podělil ještě o jednu nebo dvě maličkosti. číst dál

Stjepan si na voze založil ruce na hrudi a se zaujetím sledoval, jak se lidé z kostela postupně rozcházejí do svých domovů a dbají přesně jeho pokynů. Jakmile se prostranství před kostelem dostatečně vyklidilo, začali členové inkvizice nahánět zbylé obyvatele Lwonska do kostela. Otec Aleksei nechal vše na Stjepanovi a sám se už dávno ztratil všem ostatním z dohledu se slovy, že musí jít probrat s místním knězem některá zásadní duchovní témata a způsob, jakým se stará o město. Stjepan ale moc dobře věděl, že je to jen zástěrka pro řádnou snídani a zcela jistě také dobré víno. Vše teď bylo jen a jen na něm. Když se mu zdálo, že někdo postupuje příliš pomalu, začal fanaticky křičet, seskočil z vozu a hnal se ke dvojici, která se pokoušela oponovat členům inkvizice. číst dál

Tmavá noční obloha se začínala trhat a skrze zbylé černé cáry se snažilo ven prodrat slunce. Na tvářích všech členů procesí byla vidět únava z předlouhé cesty, kterou museli podstoupit. Ze Svyatilu bylo na jihozápadní hranice císařství daleko a příležitostí k řádnému spánku a odpočinku se všem zúčastněným příliš nedostávalo. Muž jedoucí v čele celého průvodu dal zastavit v polovině pozvolného stoupání v lesích, které hustě pokrývaly krajinu kolem hor na jihu země. Sám byl také unavený, ale bylo to jeho první velké poslání, a tak nemohl zahálet. Dlaní si přejel nedávno oholenou hlavu a následně promnul své tmavé oči. Oholená hlava byl veliký nezvyk, ale zároveň nezbytná součást jeho nového já. číst dál

Buďte pozdraveni, moji drazí čtenáři. Jelikož sliby by se měly plnit, dnes ráno byla zveřejněna poslední část Hlubiny. Sám se nemůžu zbavit dojmu, že od chvíle, kdy jsem dopsal Seskok, je každá povídka trochu jiná. Ať už jde o Pramen, Léčbu nebo právě Hlubinu. Sice se drží jakési určité dějové kostry, ale na druhou stranu, bez podobné kostry se jenom těžko staví nějaký příběh, že? číst dál

Nikdo se nesnažil vzlykajícího profesora jakkoliv konejšit. Každý moc dobře věděl, že by to nemělo sebemenší smysl. Na místo toho dal kapitán Aguñes v tichosti zastavit ponorku, aby si každý mohl vychutnat tu nezaměnitelnou podívanou. V rozlehlé nížině jižně od Trůnu se rozkládalo celé město kdysi jistě mocné civilizace. Dnes byly k vidění pouze ruiny, byť tyto bylo ve srovnání s chrámy a paláci těsně u noh Trůnu daleko zachovalejší. Stále bylo možné rozpoznat některé vysoké budovy, střechy, ulice i náměstí. Některé části byly zavalené kamením, jiné pokryté vysokými vrstvami bahna nebo obrostlé nejrůznějšími formami mořské vegetace. Mezi tím vším bylo možné tu a tam zahlédnout živočichy tak roztodivných tvarů, že se většina členů posádky zdráhala uvěřit, že jsou to stále ještě mořští živočichové. číst dál

Profesor Carvalo si přál, aby se mohl podívat na své kapesní hodinky. V naprosté tmě, do které se halil celý interiér ponorky, to bylo ale jen zbožné přání. Na místo toho se rozhodl po chvíli otravného mlčení a napjatého dýchání odkašlat si. Jedinou reakcí bylo: „Pšt!“ z úst některého člena posádky. „Nemyslíte, že to už stačilo? Ta potvora se zatím neukázala,“ nedal odradit otrávený profesor. Jeho prvotní nadšení z podmořského dobrodružství se totiž vytratilo a jeho vysněný cíl nebyl o nic blíž než před chvílí. Na místo toho se celá posádka třásla hrůzou z neznámého. číst dál

Už několikrát si profesor Carvalo zkontroloval své malé kapesní hodinky, které dostal při své poslední cestě do Unie. Stále ho nepřestávala udivovat důmyslnost onoho vynálezu. Tak malé a tak užitečné. Podle hodinek bylo asi půl páté ráno a profesor se nemohl zbavit dojmu, že se ponorka nepohybuje. Jediný pohyb představovalo houpání se na vlnách, ale nikam nesměřovala. Vůbec se mu nastalá situace nelíbila. Zamčený ve své kajutě neměl možnost zjistit, co se venku děje. Spánek se mu neustále vzdaloval a pokaždé, když jen na chvíli zavřel oči, objevila se před ním nekonečná temná propast, z níž se tyčil Trůn, a profesor kolem něj kroužil se svojí směšně malou ponorkou. Klid nenacházel ani ve čtení dalších kapitol Historie mořských národů. Knihu znal prakticky z paměti a v současném rozpoložení mu nenabízela nic, po čem by jeho mysl mohla toužit. číst dál

Teprve, když ucítil dotek čísi ruky na svém rameni, opustil profesor snové světy vykreslující mu cíl jeho cesty v těch nejroztodivnějších barvách a dimenzích, jaké jen mohla jeho lidská představivost stvořit. Čítával o nekonečných sloupořadích, rozlehlých chrámech a palácích, městech s obrovskými hradbami vytesanými z jednoho kusu kamene. To vše obývané jeho prapředky, kteří po sobě nechali jen mýty a legendy, podle kterých je nakonec z části vzalo moře a z části prý odešli někam, do zcela jiných končin nebo je snad vyhubily nemoci. Tady se zdroje lišily a profesor to moc dobře věděl – jen si musel vybrat, čemu sám bude věřit. A on se odmítal smířit se skutečností, že by někdo tak velkolepý mohl jen tak zmizet. číst dál

„Proč se tak mračíte, profesore?“ zeptala se mladá dívka, jejíž tmavé kadeře se třpytily ve slunečních paprscích. Z plných plic nasávala osvěžující vánek vanoucí od moře, což do jejího vytříbeného nosu vnášelo nejen slanou vůni moře, ale také o něco méně líbivou vůni rybího trhu, který byl nedílnou součástí nábřeží. Své hnědé oči neustále upírala na staršího muže sedícího v odkrytém kočáře přímo naproti ní, i když se tu a tam nechala unést překrásnými domy lemujícími širokou ulici přístavního města Camberetta. číst dál

První čistě blogový příspěvek na blog je tu. V prvé řadě bych chtěl poděkovat všem návštěvníkům, kteří patrně opravdu existují (nasvědčují tomu čísla), a vzkázat jim, že se nemusí bát komentovat nebo mě jakkoliv kontaktovat, a začít debaty o tom, co se jim na povídkách líbí, nelíbí, nebo co jim třeba chybí. Rád se přiučím nebo vysvětlím vlastní pohnutky. Pokud se snad najdou zarytí masochisté toužící po textech osvětlujících historii, náboženství a vůbec všechno to zákulisní dění, dá se pracovat i s tím. Stačí si říct. číst dál

„Pusť mě už ksakru ven, Llione. Zblázním se tady,“ křičel na svého nadřízeného Marcel Versgeest neustále přecházející po svém pokoji tam a zpátky. Když se konečně zastavil, zadíval se ven z okna a povzdechl si jen: „Už jsou to čtyři dny. Musíš mě přece pustit ven.“ číst dál

Malým zamřížovaným okýnkem v horní části cely prosvítalo dovnitř stříbrné světlo měsíce. Třpytící se kužel mířil na chvějící se tělo schoulené na slámě. Dlaně si postava tiskla ze všech zbylých sil na uši. Další slova už nedokázala snést. Očima zabloudila na chodbu u své cely, kde na židli seděla postava v červenobílém rouchu a od rána do večera předčítala z knihy. Kdyby jen do večera. Spolu s druhým takovým se střídali, aby z knihy mohlo být předčítáno i v noci. Nesmyslná slova nebožákovi vířila v hlavě a ve chvíli, kdy mu měsíc osvítil tvář, Marcel Versgeest se s výkřikem probudil. Ta tvář byla jeho. Jak mohla být jeho? Vždyť tohle nebyl jeho život. On byl přece ošetřovatel, léčitel, doktor! Několikrát se ujistil, že opravdu leží ve své posteli v solfronském zámečku, že z okna vidí park, který halila mlha, a že někde za ním patrně bude i samotný Solfron. číst dál