Články od Paulie

Dlouhá vykachlíkovaná místnost v přízemí solfronského zámečku neměla žádná okna a svítit se tu dalo pouze svíčkami nebo olejovými lampami. Jedna taková právě vydávala tlumené světlo a štiplavý kouř, který nutil vedle sedícího muže tu a tam zakašlat. Seděl shrbený nad malým stolem, který pokrýval bezpočet listů papíru, a neustále se vrtěl na nepohodlné dřevěné židličce a narovnával si své půlměsícové  brýle, která mu stejně příliš nepomáhaly. Co bych tak dal za své pohodlné křeslo z pracovny, povzdechl si doktor Versgeest a protáhnul si bolavá záda. Přišlo mu neuvěřitelné, jakou změnu na jeho novém pacientovi dokázalo vyvolat to správné prostředí. Od toho incidentu se Stvořitelovým okem, jak ho nazýval Lucien, zkoušeli různé metody, jak toho nebohého muže uklidnit nebo přimět mluvit. Teprve ta poslední, která se doktoru Versgeestovi zamlouvala nejméně, se ukázala jako nejúčinnější. číst dál

Na nebi mizely už i poslední červánky. V jednom z oken Solfronského ústavu pro duševně choré se právě objevilo tlumené světlo. Doktor, léčitel, ošetřovatel, lidé mu říkali různě. Marcel Versgeest zapaloval několik velikých svící, aby dodal své útulné pracovně co nejvíc světla. Krb by patrně posloužil lépe, ale zatápět se mu už nechtělo. Jen krátký zápis a půjde spát. Den byl náročnější, než čekal. Když měl konečně pocit, že světlo bude pro psaní stačit, usadil se do svého pohodlného pracovního křesla a zadíval se protějším oknem do houstnoucí tmy, která pomalu pohlcovala okolní park. Zbožňoval večery v Solfronu, byly tak klidné a tiché. Na rozdíl od nocí samotných. Marcel Versgeest si povzdechnul. číst dál

Po široké polní cestě se loudal tmavý kočár se zataženými záclonkami. Místní tu a tam zvedli hlavu, aby se podívali, kdo zavítal do jejich kraje. Když vedle kočího spatřili muže ve vojenské uniformě Unie, raději se vrátili k práci. Byl podzimní den, jeden z posledních krásných dní v roce, a bylo ještě třeba udělat mnoho práce na polích kolem městečka Solfron. Dřív byl tento kraj známý především díky svým sirným dolům, ale v průběhu let došlo k závalům, jiné doly se ukázaly jako vytěžené, a tak se kraj musel začít živit něčím jiným. Široká pole se ukázala jako velice úrodná, husté lesy posloužily lovcům a dřevorubcům, lidé začali chovat dobytek, vzniklo i několik velice populárních pivovarů. Teď se ovšem místní věnovali přípravě polí na blížící se zimu a tak nezbýval čas zabývat se projíždějícím kočárem. číst dál

„Kdo sem sakra lez… Lene,“ vydechl nechápavě Eirik a díval na dívku stojící před ním. Jako vánek proklouzla kolem něj do pokoje. Eirik nevěděl, jestli sní nebo bdí, když za ní zavřel dveře. Tichým hlasem se jí zeptal, co potřebuje, ale na místo odpovědi se k němu dívka přitisknula a políbila ho rty. Bezmyšlenkovitě jí polibek oplatit a sevřel ji v náručí. Než se nadál, jezdila Lene svými jemnými dlaněmi po jeho nahé hrudi a on se jí pokoušel na zádech rozvázat šaty. číst dál

Strávená noc pouze s vlastními myšlenkami a nezměrným pocitem viny nebylo to, co od své první noci v karanténě očekával. Těšil na privilegia spojená se svým nedotknutelným postavením. Na příjemnou teplou postel, víno, pivo, nebo cokoliv, co by mu nabídli a taky trochu myslel na Lene, která by mu třeba zpříjemnila noc svou jedinečnou společností. Na místo toho se třásl zimou a touhu po snídani překonávala jen neskutečná žízeň. Jestli si pro něj brzo někdo nepřijde, začínal Eirik uvažovat o pokusu rozbít dveře. Naneštěstí kolem nebylo nic, co by dostatečně posloužilo a páchnoucí dřevěný kbelík sloužící jako toaleta rozhodně nebyl něčím, co by chtěl brát do ruky. Veškeré své myšlenky teď upínal k jedinému tvoru, který ho mohl zachránit – Frida. číst dál

„Rychle, jdi od něj!“ zkusil to ještě jednou Eirik, ale na místo odpovědi ho probodly dvě zářivě zelené oči. Stejně jako zrzavé kadeře patřily i oči nějaké dívce. Mladá, snad dvacetiletá. Měla na sobě tmavě zelené šaty a plášť z kožešiny. Trošku nepraktické, říkal si Eirik, když konečně došel až k dívce a nepřestával si ji prohlížet od hlavy až k patě. Ta už Letci dávno nevěnovala pozornost. Maximálně se koncentrovala nad střelnou ránou v Lodmundově stehně, pak si povzdechla a z brašny, které si Eirik prve vůbec nevšiml, vytáhla obvazy. číst dál

Lodmund využíval krátkého náskoku, ale snaha ztratit se v tak malém městečku, kde každý dům odděloval široký dvůr, bylo skoro nemožné. Jen lehce pootočil hlavu a viděl, jak za ním běží Eirik a míří na něj nataženou rukou, v jejíž dlani svíral revolver. Lodmund nevěděl, co všechno ta věc umí, ale rozhodně to netoužil zjišťovat. Pokusil se přidat, ale po dlouhém pochodu byl vyčerpaný a jeho naivní plán, že narazí na otevřenou stodolu, naskočí na soba nebo koně, a odcválá, vzal velice rychle za své. Lýtkem mu projela bolest a křeč mu začala komplikovat už tak beznadějný útěk. Neměl šanci, začínal si tím být jistý, ale přece jen ještě vynaložil zbytky sil k poslednímu zoufalému pokusu zmizet. číst dál

Na lesních cestách stěží viditelných mezi hustě vysázenými stromy se tu a tam zableskl jemný sněhový poprašek, který se ještě pokoušel na chvíli odvrátit příchod severského jara – Nyvaru. Sluneční paprsky se ze všech sil snažily zahřát promrzlou zem a probudit svět pod sebou k životu. Málo kdo si dokázal příchod prosluněných dní a vůně nového života ve vzduchu užívat tolik, jako obrovská orlice, která letěla jen asi deset stop nad korunami stromů. Její překrásné peří se lesklo v nově obrozeném slunci a orlice se nemohla nabažit překrásného dne, který přišel po dlouhé a tvrdé zimě. číst dál

Už po pár metrech se musel Kaseed zastavit. Lapal po dechu a veškerou svou sebekontrolu vkládal do snahy nemnout si bolavou hruď. Stříbrný cejch bolel a pálil a Kaseed si ho tak moc chtěl poškrábat. Vyrvat ho z těla, zbavit se ho. Pokud ho měl takhle bolet celou dobu, neměl vůbec šanci na únik. Chvíli uvažoval nad tím, jestli neměl vypít Nasifův jed sám, ale když si vybavil hrůznou scénu ze svého pokoje, od myšlenky se raději rychle oprostil. Krvavá jatka bez jediného zásahu zbraní v něm vyvolávala značnou nevolnost. Po chvilce odpočinku se rozhodl dál pokračovat chodbou, ale hned na první křižovatce znejistěl. Kudy dál? číst dál

Kap. Kap. Kap. Tichem Jeskyně se rozléhalo pouze zlověstné odkapávání, které končilo v temných vodách vždy klidného jezírka. Strach byl cítit na hony daleko. Žádný z kopáčů se neodvažoval vzít do ruky nic, co by jen vzdáleně mohlo připomínat zbraň a všichni raději seděli pohromadě u provizorního ohniště, které jim pomohli strážní rozdělat – sami byli vyděšení k smrti a tak se ze dvou znepřátelených táborů stal jeden se společným cílem. Přežití převážilo nad vším. Strachem z krále, z trestů, které mohly dotyčné čekat. Nic se nevyrovnalo strachu ze smrti a tak, když se začaly ozývat těžké boty kapitána Gorela, všichni zbystřili. číst dál

V dole se dějí divné věci. Všechno začalo jen pár dní potom, co tak nešťastně zemřel Tod. Skupina kopáčů, která nás ten den vystřídala v Jeskyni, začala směnu jako obvykle. Po prvních pár hodinách se tři z nich vyřítili z chodby vedoucí do toho čarokrásného místa a s nepopsatelným strachem v očích pobíhali všude kolem. číst dál

Jakmile se ukázalo, že kupec de Zaak průchod puklinou ve zdraví přečkal, začali se kopáči jeden za druhým mačkat do úzké průrvy a chtěli kupce hrdinně následovat. S přibývajícími kopáči na druhé straně, přibývalo také světla. Zvědavým očím se naskytla neuvěřitelná podívaná na jeskynní dóm. Světlo, které vydávaly hořící louče, postačilo k ozáření skoro celého prostoru. číst dál

Hrabě běžel, jak nejrychleji mohl. Velký kruh kopáčů a několika strážných se neskonale bavil a zvědavý hrabě musel vědět čím. Čím byl blíž, tím zřetelnější bylo pokřikování jednotlivých kopáčů i přes to, že v dole se všechny hlasy slévaly v jeden a vyvolávaly tak zlověstné hučení. Už rozeznával jednotlivá slova. Někoho povzbuzovali. Ale koho? číst dál

Další dva dny trvalo, než někdo z nás znovu uviděl Aidana. Po jeho smolné ztrátě zlatem prorostlého kusu skály se na něm Sayr vyřádil. Když se dnes ráno stařík konečně ukázal mezi ostatními na snídani, tělo měl poseté ranami od obušku. Podlitina jedna vedle druhé, snad přišel i o některý z jeho posledních zubů. Stěží se držel na nohou, ale byl odhodlaný nejenom napravit si reputaci u svého chlebodárce, ale také nepřestával pokukovat po Todovi, jako by osnoval pomstu či co. Měl by tenhle věchýtek nějakou šanci? Silně pochybuji. To by musel nebožáka přepadnout ve spánku a ještě ho zabít jednou ranou – to se nestane. číst dál

Posledních pár dní bylo náročných. Netuším proč, ale chodí nám sem dolů větší požadavky na rudu než obvykle. K čemu tolik železa? Prosperuje snad Unie takovým způsobem, že je třeba víc kladiv, pil, seker nebo oradel? Budou se kácet lesy, aby uvolnily místo rozrůstajícímu se impériu? Pochybuji. Pravděpodobnější bude válečný chtíč současného panovníka, Maxmilliana van Rijssen. Nebo také Osvoboditele, jak se začal titulovat ve chvíli, kdy jeho pozadí usedlo na trůn. Jak se ale říká, velká pýcha značí velký pád. Jsem si jistý, že tenhle vládce nevydrží dlouho. Měsíc? Dva? Snad půl roku. číst dál