Období: listopad 2014

Už po pár metrech se musel Kaseed zastavit. Lapal po dechu a veškerou svou sebekontrolu vkládal do snahy nemnout si bolavou hruď. Stříbrný cejch bolel a pálil a Kaseed si ho tak moc chtěl poškrábat. Vyrvat ho z těla, zbavit se ho. Pokud ho měl takhle bolet celou dobu, neměl vůbec šanci na únik. Chvíli uvažoval nad tím, jestli neměl vypít Nasifův jed sám, ale když si vybavil hrůznou scénu ze svého pokoje, od myšlenky se raději rychle oprostil. Krvavá jatka bez jediného zásahu zbraní v něm vyvolávala značnou nevolnost. Po chvilce odpočinku se rozhodl dál pokračovat chodbou, ale hned na první křižovatce znejistěl. Kudy dál? číst dál

Kap. Kap. Kap. Tichem Jeskyně se rozléhalo pouze zlověstné odkapávání, které končilo v temných vodách vždy klidného jezírka. Strach byl cítit na hony daleko. Žádný z kopáčů se neodvažoval vzít do ruky nic, co by jen vzdáleně mohlo připomínat zbraň a všichni raději seděli pohromadě u provizorního ohniště, které jim pomohli strážní rozdělat – sami byli vyděšení k smrti a tak se ze dvou znepřátelených táborů stal jeden se společným cílem. Přežití převážilo nad vším. Strachem z krále, z trestů, které mohly dotyčné čekat. Nic se nevyrovnalo strachu ze smrti a tak, když se začaly ozývat těžké boty kapitána Gorela, všichni zbystřili. číst dál

V dole se dějí divné věci. Všechno začalo jen pár dní potom, co tak nešťastně zemřel Tod. Skupina kopáčů, která nás ten den vystřídala v Jeskyni, začala směnu jako obvykle. Po prvních pár hodinách se tři z nich vyřítili z chodby vedoucí do toho čarokrásného místa a s nepopsatelným strachem v očích pobíhali všude kolem. číst dál

Jakmile se ukázalo, že kupec de Zaak průchod puklinou ve zdraví přečkal, začali se kopáči jeden za druhým mačkat do úzké průrvy a chtěli kupce hrdinně následovat. S přibývajícími kopáči na druhé straně, přibývalo také světla. Zvědavým očím se naskytla neuvěřitelná podívaná na jeskynní dóm. Světlo, které vydávaly hořící louče, postačilo k ozáření skoro celého prostoru. číst dál

Hrabě běžel, jak nejrychleji mohl. Velký kruh kopáčů a několika strážných se neskonale bavil a zvědavý hrabě musel vědět čím. Čím byl blíž, tím zřetelnější bylo pokřikování jednotlivých kopáčů i přes to, že v dole se všechny hlasy slévaly v jeden a vyvolávaly tak zlověstné hučení. Už rozeznával jednotlivá slova. Někoho povzbuzovali. Ale koho? číst dál

Další dva dny trvalo, než někdo z nás znovu uviděl Aidana. Po jeho smolné ztrátě zlatem prorostlého kusu skály se na něm Sayr vyřádil. Když se dnes ráno stařík konečně ukázal mezi ostatními na snídani, tělo měl poseté ranami od obušku. Podlitina jedna vedle druhé, snad přišel i o některý z jeho posledních zubů. Stěží se držel na nohou, ale byl odhodlaný nejenom napravit si reputaci u svého chlebodárce, ale také nepřestával pokukovat po Todovi, jako by osnoval pomstu či co. Měl by tenhle věchýtek nějakou šanci? Silně pochybuji. To by musel nebožáka přepadnout ve spánku a ještě ho zabít jednou ranou – to se nestane. číst dál

Posledních pár dní bylo náročných. Netuším proč, ale chodí nám sem dolů větší požadavky na rudu než obvykle. K čemu tolik železa? Prosperuje snad Unie takovým způsobem, že je třeba víc kladiv, pil, seker nebo oradel? Budou se kácet lesy, aby uvolnily místo rozrůstajícímu se impériu? Pochybuji. Pravděpodobnější bude válečný chtíč současného panovníka, Maxmilliana van Rijssen. Nebo také Osvoboditele, jak se začal titulovat ve chvíli, kdy jeho pozadí usedlo na trůn. Jak se ale říká, velká pýcha značí velký pád. Jsem si jistý, že tenhle vládce nevydrží dlouho. Měsíc? Dva? Snad půl roku. číst dál

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy klidně spal. Většině z mých kolegů to očividně nedělá problém, ale já v tom neustálém hluku nedokážu spát. Chybí mi můj domov. Teď už ho ale vlastní někdo z van Rijssenů. Je to jeden z těch rodů, co se po dlouhém snažení dostal k moci. A vůbec, je to komické. Celá říše je složená z bezpočtu vznikajících a zanikajících panství. Střídají se tu směšné figurky, které se titulují jako hrabata a knížata, vévodové a baroni, někteří se dokonce považují za krále či císaře. Pak se na čas usadí v Bellenau, nechají si odpřísáhnout věrnost každým lordem a je uznán svrchovaným panovníkem říše. Aspoň do doby než je vystřídá nový a dravější zájemce o trůn. číst dál

Ve chvíli, kdy Mykolas a jeho strážní prošli dveřmi do mučírny, naskytl se mu na chvíli pohled na celou místnost. Ona to nebyla ani tak místnost jako obří podzemní hala. Na několika místech viděl mohutné cihlové sloupy, které sloužily jako odvzdušňovací šachty, které ovšem nesplňovaly to, co měly, a cihlář se po chvíli topil v potu. Tváře mu během pár vteřin začaly žhnout a oči štípat od kouře, který se jako jemná mlha táhnul po celé síni. Tu a tam ze stropu visela kovová klec, ve dvou z nich viděl cihlář i bezduché oběti mučení, které nejevily příliš známek života. Po celém prostranství byla rozeseta nejrůznější mučidla, která Mykolas nikdy neviděl, nedokázal je popsat natož pojmenovat, ale jedno věděl jistě. Už z dálky vzbuzovaly panickou hrůzu. Jeden nástroj přece jen poznal. Kladku. číst dál

Jen zlomek vteřiny poté, co přišel Mykolas k sobě, znovu málem omdlel. Probrala jej sprška ledové vody z nádrže za ním. Šok a především vzpomínky, které v něm pocit chladu vyvolal, byly příliš čerstvé a cihlář se s nimi nedokázal vypořádat za ten krátký čas, který mohl jen stěží nazvat klidným spánkem. Když konečně přestal tikat očima po místnosti, v jejíchž útrobách byl zpečetěn jeho osud, zaměřil se na postavu strážce, který jej před tím držel pod ledem. číst dál

První, druhá, třetí postava, počítal v duchu Mykolas. Z chodby na druhé straně postupně vystoupili tři kněží, všichni odění do těch nejdražších rób, které kdy cihlář viděl. Bíločervené, zlatem vyšívané a padající až na zem. Všem třem se na krku houpal zlatý přívěsek ve tvaru Stvořitelova vševidoucího oka, tak jak bylo u nejvyšších církevních hodnostářů zvykem. Když konečně všichni usedli, rozhlédl se prostřední z mužů po podzemní místnosti, povstal a temným silným hlasem, který se rozléhal po prostorách, zahájil proces. číst dál

Byly to tři dny od chvíle, co Mykolas opustil ve svém pojízdném vězení Tsehlu. Další dvě noci strávené v nepříjemných podmínkách. Druhou noc cesty zůstal opět uvězněný v kládě v jednom z dalších měst, do kterého na cestě do Svyatilu dorazil se svým doprovodem. Třetí noc byla ale snad ještě horší. Když se blížil večer, nebylo nikde v okolí žádné město nebo alespoň vesnice, pouze jedna hospoda na křižovatce několika cest a pěšin uprostřed lesa. Zatímco o cihlářův doprovod se bezzubý hostinský velkoryse postaral, Mykolase pouze letmo přejel pohledem a pak, dle jeho slov, „urozeným pánům“ nabídnul, aby ho nechali v kleci ve stáji se zvířaty. číst dál

Když se vůz s Mykolasem rozjel, nikdo už nemluvil. Žádné výčitky, žádné oznámení jeho prohřešku, žádné modlitby za jeho duši. Jeden ze strážných šel hned vedle vozu a Aleksei se s druhým strážným pohupovali na kozlíku. Museli usnout rychleji než si Mykolas myslel. On sám však nenacházel klidu ke spánku. Mlčky zíral do tmavého močálu a přemýšlel nad životem, který zde strávil. Odmítal si to připustit, ale bylo to možná naposledy, co viděl svůj domov a ty, které dlouho považoval za své přátele. Mykolas už několikrát zaslechl, že Inkvizice používá metody, kterými se přiznání k prohřešku vynutí, ale copak by se musel bát? Nic špatného neudělal a určitě se jedná jen o velké nedorozumění. Mocní páni ze Svyatilu mají jistě rozum, ujišťoval Mykolas sám sebe a pomalu se začal ztrácet ve svých myšlenkách. Začaly se mu klížit oči a nakonec propadl neklidnému spánku na trošce sena, které bylo pohozené po kleci. číst dál

Jasně zelené oči silně podlité krví, které najednou upřeně zíraly na Mykolase, cihláře vyděsily k smrti. Jedovatě zelená barva duhovky obklopená rudými žilkami v oku nevypadala vůbec lidsky a ženin úsměv, který se jí objevil na tváři obklopené slepenými pramínky havraních vlasů, na démonickém zjevu nikterak neubíral, právě naopak. číst dál

Nocí se rozléhalo skřehotání žab. Nad jejich zašifrovanými zprávami držel strážnou ruku samotný Měsíc, který byl tu noc v úplňku a svým stříbrným světlem osvětloval celý močál. Pryskyřice na stromech, stíny stromů v tůňkách, všechno dostávalo zvláštní, až kouzelný, lesk. A přece byla tato harmonie přírody narušena něčím tak prostým a zároveň nečekaným. Nocí se začaly rozléhat rány a výkřiky lidí, které vystřídaly žabí symfonii. číst dál