Období: duben 2015

Až do skončení ranních modliteb den probíhal přesně tak, jak měl. V poklidu a s duchovní náplní. Stjepan v sobě ještě cítil alkohol z předešlého večera, ale jinak si připadal celkem dobře. Procesy v  městečku už měly brzy skončit, o majetek se jistě všichni dobře postarají a on bude pokračovat v dobývání vyššího a vyššího postavení ve společnosti. Přesně tak, jak to dělal do teď. Už se nenechá nikdy takhle rozhodit, rozhodně ne. Přes to se nemohl zbavit dojmu, že na něj otec Aleksei upírá po celou dobu modliteb a kázání svůj ostříží zrak a něco se z něj snaží vyčíst. Ať si poslouží, pomyslel si Stjepan. Z rudých očí značících nedostatek spánku se toho moc poznat nedá. číst dál

Yvonne chtěla utíkat, ale nemohla ani dostatečně rychle kráčet. Bez pořádného jídla, dostatku vody a s neustále se vracející migrénou byl její útěk spíše fraškou. Dva dny strávené ve sklepení se na ní podepsaly víc, než by řekla. Navíc ten všudypřítomný zápach. Jen při vzpomínce se jí zvedal žaludek. Věděla, že si teď musí pospíšit, ale na místo toho se neustále rozhlížela po nocí pohlceném lese a zoufale pátrala po jakýchkoliv bobulích, které by mohla dát dceři k jídlu. Kristja byla silné děvče, o tom nepochybovala, ale byla zesláblá, nevyspalá a čekal ji dlouhý pochod. Pramínky mastných vlasů se jí lepily k sobě, dívka byla jen krok nebo dva za svoji matkou. Pohledem ryla do země a ztěžka oddechovala. Yvonne se na dceru po očku dívala, ale snažila se nezpomalovat. Kdyby dokázaly udržet nějaké rozumné tempo, a nikdo by je nechytil, dostaly by se po poledni až k hranicím a u Vodopádu by přešly zpátky do Unie. číst dál

Jak jinak mohli obyvatelé nejen ve Lwonsku, ale po celé Niewezské říší vstoupit do nového dne, než spolu se zvukem zvonů linoucími se z místních kostelů a katedrál. Stjepan ve své posteli ve lwonském hostinci ale už dlouho nespal. Měl nezvykle neklidnou noc, během které k němu doléhal ženský pláč a křik. Navzdory tomu, že už dřív několik lidí zabil a nehnul při tom brvou, mu jeho poslední sebraný život zůstával před očima v těch nejroztodivnějších barvách a obrazech, které se mu vůbec nelíbily. Tak dlouho si liboval v lidském utrpení, až se mu při představě dalšího podobného činu převracel žaludek naruby. S veškerým potlačením svých současných pocitů se oblékl a cestou z hostince si ještě natáhl své kožené rukavice. Nemohl se zbavit dojmu, že to jediné dokáže skrýt krev, kterou má na rukách. číst dál

Drazí čtenáři, téměř po měsíci přišel čas na další Intermezzo. V prvé řadě bych rád poděkoval všem odvážlivcům, kteří se po návštěvě mého blogu nebáli odhlasovat v anketě. Je dobré vědět, že někoho asi vývoj mého malého světa trochu zajímá. Jak jste si asi všimli z prvních dvou dílů povídky, vítězem klání se stal Stjepan, jehož osud se vám bude v průběhu následujícího týdne dál odkrývat. Rád bych se ale podělil ještě o jednu nebo dvě maličkosti. číst dál

Stjepan si na voze založil ruce na hrudi a se zaujetím sledoval, jak se lidé z kostela postupně rozcházejí do svých domovů a dbají přesně jeho pokynů. Jakmile se prostranství před kostelem dostatečně vyklidilo, začali členové inkvizice nahánět zbylé obyvatele Lwonska do kostela. Otec Aleksei nechal vše na Stjepanovi a sám se už dávno ztratil všem ostatním z dohledu se slovy, že musí jít probrat s místním knězem některá zásadní duchovní témata a způsob, jakým se stará o město. Stjepan ale moc dobře věděl, že je to jen zástěrka pro řádnou snídani a zcela jistě také dobré víno. Vše teď bylo jen a jen na něm. Když se mu zdálo, že někdo postupuje příliš pomalu, začal fanaticky křičet, seskočil z vozu a hnal se ke dvojici, která se pokoušela oponovat členům inkvizice. číst dál

Tmavá noční obloha se začínala trhat a skrze zbylé černé cáry se snažilo ven prodrat slunce. Na tvářích všech členů procesí byla vidět únava z předlouhé cesty, kterou museli podstoupit. Ze Svyatilu bylo na jihozápadní hranice císařství daleko a příležitostí k řádnému spánku a odpočinku se všem zúčastněným příliš nedostávalo. Muž jedoucí v čele celého průvodu dal zastavit v polovině pozvolného stoupání v lesích, které hustě pokrývaly krajinu kolem hor na jihu země. Sám byl také unavený, ale bylo to jeho první velké poslání, a tak nemohl zahálet. Dlaní si přejel nedávno oholenou hlavu a následně promnul své tmavé oči. Oholená hlava byl veliký nezvyk, ale zároveň nezbytná součást jeho nového já. číst dál