Ghaym se halil do ranní mlhy, která se zvedala nad mohutnou přehradou. Jezero vytvořené díky přehradě se stalo útočištěm mnohých lidí a ve vyprahlém pouštním světě se stávalo hledanou zastávkou. Kdysi dávno nebylo žádné jezero, ale pouze říčka ústící v sedmdesát stop vysoký vodopád, který pak dál ústil do mohutné delty. Poté, co se do této oblasti začali stěhovat první lidé, začala se měnit i krajina. Na březích jezera vyrostlo město, které se v sedmi stupňovitých terasách svažuje až ke spodní úrovni vodopádu. Ten později nahradila přehrada, pod ní se začala zelenat první políčka a terasy se začaly měnit a zelenat. Ve skále vytesané domy tak dostaly nádech zeleně a díky důmyslně konstruované přehradě se k nim dostával i dostatek vody.
V jednom z nejvýše položených domů na levé straně hráze se ale na posteli neklidně převracel muž. Bílá pískovcová budova sloužila jako zájezdní hostinec té nejnižší cenové kategorie, kde se za malý peníz mohl ubytovat kdokoliv, aniž by se ho někdo vyptával. Přesně to muži vyhovovalo. Pracoval sám a nerad se nechával při práci rušit. Vyžadovala velkou míru soustředění, dlouhé dny a noci plánování a její výsledek byl nadmíru důležitý. Tekoucí vodu už muž déle nedokázal poslouchat, posadil se rozvrzané posteli, nevrle začal mumlat jednu nadávku za druhou. Nakonec vstal a odešel do vedlejší místnosti, ve které se nacházela nevábně vzhlížející toaleta. Po chvíli z ní vyšel mnohem spokojenější a ani zvuky, které se dovnitř linuly oknem, už mu tak nevadily. Dokonce vyhlédl ven a plnými doušky nasával svěží ranní vzduch, který se měl během chvilky vytratit za nepříjemné dusno, které se díky vlhkému vzduchu drželo až do pozdního večera.
Konečně byly zvuky vody přehlušeny prvními hlasy. Muž stále pozoroval dění z okna a všiml si, že dole pod ním právě míří za prací první skupinka nevolníků. Sledoval, jak pětice mužů za živé debaty prochází jednotlivými úrovněmi Ghaymu a sestupuje až k samotným základům, kde se mu všichni ztratili z dohledu. Čekala je celodenní práce na jednom z polí nebo plantáží pod městem. Lidé z města tuhle práci vykonávali rádi už odnepaměti. Většina z nich se totiž může věnovat pěstování zcela dobrovolně a pouze malé procento z pracujících jsou otroci. Ti, kteří nemají v oblibě manuální práci, se usadili ve výše položených částech města a vytvořili na okraji jezera pás města, který patří jen jim. Celou oblast obehnali vysokými hradbami, do kterých na severní a jižní straně vsadili brány, aby usnadnili průchod městem. Jedinou spojnicí mezi oběma stranami města se tak stala pouze široká přehrada. Nikde jinde není jezero, ani řeka do něj ústící, přehrazena jakýmkoliv mostem. Občas se najdou ale i tací, kteří se z jedné strany na druhou přesunují pomocí loděk po jezeře.
Jak se začaly městskými ulicemi trousit další skupinky nevolníků a farmářů, přestal jim muž v okně věnovat pozornost. Nebylo to nic pro něj, pěstování plodin nerozuměl a víc jej zajímala horní část města. Odstoupil od okna k polorozpadlému stolu, na kterém stál otlučený hliněný džbán. Zbývající vodu od večera muž několika doušky dopil a vrátil se k oknu ve snaze prohlédnout si jezerní město. V domech bydleli obchodníci, řemeslníci, lékárníci a také se zde nacházela malá kasárna s minimální vojenskou posádkou, která ve městě dohlížela na dodržování zákonů. Jediní lidé, kteří byli od zákonů do jisté míry osvobození, byli otrokáři a lovci lidí, pro které se Ghaym stal jakousi baštou mezi západním pobřežím a východní pouští. Zvláštní, že ve většině měst je obchod s otroky zakázaný, ale samotné otrokářství beztrestně platí. Muž nenáviděl otrokáře. Sám jako dítě strávil několik let života v otroctví, kdy byl nucen cestovat po východních městech, ve kterých byl nabízen jako dělník nebo rodinám k převýchově. Dlouho stál v okně a jen pozoroval hemžící se lidské mraveniště pod sebou. Nakonec naznal, že je nejvyšší čas se dá do práce a začal se připravovat k odchodu.
Přes vypracovanou hruď si přetáhl bílou košili, natáhl si tmavé kalhoty, které utáhl páskem s přezkou ve tvaru půlměsíce z pravého stříbra. Přes košili pak navlékl černou vestu, kterou si pečlivě zašněroval. K opasku pak ještě připnul deset palců dlouhou dýku s rukojetí ze slonoviny. Jako poslední si přes rameno přehodil toulec s několika šípy, sebral dlouhý černý luk, který měl položený u postele, a opustil svůj pokoj. V přízemí hostince beze slova hodil několik mincí na pult hostinskému, a aniž by ještě plánoval návrat pro těch pár věcí v pokoji, vyšel do ulic.
Někomu by se mohlo zdát, že černý oděv bude až příliš nápadný stejně jako toulec a luk, ale v Ghaymu přesně tak vypadal stejnokroj domobrany a tak mezi lidmi oděnými v pestrobarevných oděvech muž nepůsobil sebemenší rozruch. Klidným krokem procházel muž sedmou terasou a mířil vstříc svému úkolu. Cestou míjel nejrůznější trhovce a kramáře, kteří na ulicích už od časného rána nabízeli svoje zboží. Ulice byly provoněné kořením, exotickými plodinami a rostlinami a u většiny krámků bylo možné spatřit dohadující se obchodníky, kteří smlouvají o ceně. Nikomu z těchto lidí nevěnoval muž pozornost a pomalu mířil na prostranství u jižní brány, které sloužilo jako nákupní místo otrokářů.
Konečně se dostával na dohled, ale místo bylo až podezřele prázdné. Muž na chvíli zvolnil krok a chvíli přemýšlel, jak postupovat dál. S vylidněným náměstím nepočítal, potřeboval větší klid a víc lidí. Tedy věci, které se na první pohled vylučovaly – ale on zoufale potřeboval dostatek svědků, kteří by dokázali potvrdit, že neví, co se stalo. Nakonec se zastavil jen pár kroků od ústí ulice na náměstí a rozhlížel se po okolí, až si konečně všiml žebříku opřeného u jedné z krajních budov. Neváhal ani vteřinu a vylezl po něm až na rovnou střechu onoho domu. Byl spokojený, měl pod sebou celé otrokářské náměstí jako na dlani. Kromě několika otroků, kteří byli drženi v železech, se po náměstí pohyboval jen jeden žoldák, který hlídal majetek svých pánů. Muž si proto odložil toulec s lukem a natáhl se na střeše na břicho a začal opět pozorovat dění pod sebou.
Slunce se pomalu dostávalo do nejvyšší polohy a na náměstí se konečně začalo objevovat víc lidí. Přicházeli otrokáři doprovázení svými strážci, za kterými se většinou ploužilo několik otroků, kteří byli být toho dne prodání. Také se objevovali první kupci, kteří byli většinou doprovázení vlastními otroky, kteří se za pochodu starali o veškeré tužby svých pánů. Veliké slunečníky, koše s ovocem, džbány s vínem. Muž na střeše se usmál. Čím víc takových lidí, tím lépe pro něj. Chaos je přesně to, co potřeboval. Marně se ale rozhlížel a hledal důvod své přítomnosti. Jak čas neúprosně ubíhal vpřed, začal muž pociťovat hlad a především mu po tváři začaly stékat kapky potu, který jej nepříjemně štípal. Když si plánoval tento úkol, nepočítal s tím, že by se musel zdržet déle než pár minut a tak odešel nepřipraven a černé oblečení, které mu mělo pomoci s maskováním, bylo nakonec jen na obtíž. Látka dokonale vtahovala každý sluneční paprsek hluboko do sebe.
Muž si setřel z čela pot a pak div neseskočil ze střechy dolů. Konečně! Z jedné z postranních uliček se objevil v doprovodu tří po zuby ozbrojených žoldáků postarší shrbený muž, kterému se na hlavě tvořilo pěkné kolečko. Jeho zlatem protkané šaty se odrážely na slunci a kdokoliv se na něj podíval, hluboce se klaněl. Sayid byl nejmenovaným pánem města, který držel pevně ve své moci nejen místní obchod s otroky, ale také měl hlavní slovo ve zkorumpované radě města a díky svým hromadám zlata pro něj nebylo nic nemožné. Sayid a jeho ozbrojený doprovod bez sebemenších obtíží přešel do centra náměstí, kde se zastavil a dal se do veselé debaty s ostatními otrokáři. Jeden z jeho strážců se začal rozhlížet kolem sebe a pak zrakem spočinul na budově, kde by ještě před zlomkem vteřiny spatřil pokrčeného muže, který lačně zírá na jeho pána.
Muž již byl ale dávno pryč a snažil se vmísit do davu, který se stihl vytvořit na náměstí a obklopil Sayida. Zatímco při cestě na náměstí se muž nijak nemaskoval, teď se snažil co nejvíc splynout s okolím a nijak nevynikat navzdory svému úboru člena domobrany. Po chvíli prodírání se mu podařilo dostat přímo naproti Sayidovi. Stál asi dvacet stop od něj, viděl mu tváře, viděl každý úsměv jeho staré povadlé tváře. Ta se rozjasňovala pokaždé, když zazněla částka směřující do otrokářovy kapsy.
„První pravidlo – nenechat se unést,“ zabručel si tiše muž a jen dál sledoval otrokářovo počínání. Zdálo se, že se čas zastavil a muž přestal vnímat okolí kolem sebe. Zklidňoval svůj dech, snižoval se mu srdeční tep a navzdory lidem, kteří kolem něj procházeli nebo do něj dokonce vráželi, zůstával stále stát na svém místě. Do uší se mu ale začal loudit nepříjemný zvuk. Nejprve to bylo jen nic neříkající šumění. Postupně ale získávalo na síle a nabíralo podobu konkrétních slov.
„Zavolejte někdo domobranu! Zloděj!“ to byla slova, která muž rozpoznal. Měl dvě možnosti. Buď ztratí otrokáře z dohledu, nebo zůstane a bude se pak muset setkat se skutečnými členy domobrany, kteří by jeho převleku jen stěží uvěřili. Neměl na výběr. Rozběhl se za hlasem a velice rychle spatřil ženu, která ukazovala do jedné z ulic a cosi drmolila. Muž se ani nezastavil a doufal, že buď lapku rychle najde, nebo se bude moci co nejdřív vrátit ke svému sledování. Zoufale městskými ulicemi a uvědomoval si, že se vzdaluje od otrokářského náměstí a také od svého úkolu. Na tuhle situaci nebyl připraven. Po chvíli zmateného pobíhání se ale na muže usmálo štěstí a přímo před ním se objevil mladíček, snad kolem šestnácti let, který v ruce držel ukradený měšec. Ve chvíli, kdy spatřil muže v oděvu domobrany, zastavil se na místě a podlomily se mu nohy. Neschopný se hýbat, dal se do breku a prosil o slitování.
„Vrať mi měšec a zmiz. Nemám na tebe čas,“ prohodil rychle muž a natáhl ruku. V té se mu okamžitě objevil měšec a chlapec jen nevěřícně zíral a děkoval všem bohům a předkům, kteří nad ním museli bdít. Muž neváhal a vracel se zpět na náměstí. Když jej spatřila okradená žena, propukla v hlasitý jásot, který přilákal shluk přihlížejících, kteří se stejným nadšením sledovali, jak muž předává ukradený měšec. V tom se lidé rozestoupili a udělali místo procházejícími Sayidovi.
„Vidím, že domobrana má přece jen i nějaké schopné muže,“ promluvil otrokář a napřáhl ruku vstříc muži. „Rád bych ti potřásl rukou, jako projev díků,“ dodal ještě Sayid a čekal na mužovu reakci. To, co následovalo nikdo nečekal. Celá scéna se odehrála během mrknutí oka. Muž vykročil vpřed s nataženou rukou, aby uchopil otrokáře. Druhá ruka ale nečekaně zajela k pasu, na slunci se zaleskla čepel dlouhé dýky a o chvíli později se ozval hrozivý kašel. Sayid se držel rukou za prořízlé hrdlo, ze kterého tekla načernalá krev. Než stihl kterýkoliv z otrokářových strážců zareagovat, muž v uniformě domobrance už mizel v ulicích města a mířil k nedaleké jižní bráně.
Muž ztěžka oddechoval. Byl vyčerpaný po pronásledování chlapce a teď se snažil vydat poslední zbytky sil, aby unikl spravedlnosti, za kterou se sám vydával. Kousek před bránou zpomalil a při procházení pozdravil členy domobrany, kteří bránu hlídali a muže považovali za svého člena. Hned jak se dostal za bránu, rychle našel svého koně, kterého měl od včerejšího večera přichystaného za hradbami. Ladným pohybem se vyhoupl do sedla a popohnal koně. Měl před sebou cestou do Ramshe.
2024 ©