Carragenská unie

„Pusť mě už ksakru ven, Llione. Zblázním se tady,“ křičel na svého nadřízeného Marcel Versgeest neustále přecházející po svém pokoji tam a zpátky. Když se konečně zastavil, zadíval se ven z okna a povzdechl si jen: „Už jsou to čtyři dny. Musíš mě přece pustit ven.“ číst dál

Malým zamřížovaným okýnkem v horní části cely prosvítalo dovnitř stříbrné světlo měsíce. Třpytící se kužel mířil na chvějící se tělo schoulené na slámě. Dlaně si postava tiskla ze všech zbylých sil na uši. Další slova už nedokázala snést. Očima zabloudila na chodbu u své cely, kde na židli seděla postava v červenobílém rouchu a od rána do večera předčítala z knihy. Kdyby jen do večera. Spolu s druhým takovým se střídali, aby z knihy mohlo být předčítáno i v noci. Nesmyslná slova nebožákovi vířila v hlavě a ve chvíli, kdy mu měsíc osvítil tvář, Marcel Versgeest se s výkřikem probudil. Ta tvář byla jeho. Jak mohla být jeho? Vždyť tohle nebyl jeho život. On byl přece ošetřovatel, léčitel, doktor! Několikrát se ujistil, že opravdu leží ve své posteli v solfronském zámečku, že z okna vidí park, který halila mlha, a že někde za ním patrně bude i samotný Solfron. číst dál

Dlouhá vykachlíkovaná místnost v přízemí solfronského zámečku neměla žádná okna a svítit se tu dalo pouze svíčkami nebo olejovými lampami. Jedna taková právě vydávala tlumené světlo a štiplavý kouř, který nutil vedle sedícího muže tu a tam zakašlat. Seděl shrbený nad malým stolem, který pokrýval bezpočet listů papíru, a neustále se vrtěl na nepohodlné dřevěné židličce a narovnával si své půlměsícové  brýle, která mu stejně příliš nepomáhaly. Co bych tak dal za své pohodlné křeslo z pracovny, povzdechl si doktor Versgeest a protáhnul si bolavá záda. Přišlo mu neuvěřitelné, jakou změnu na jeho novém pacientovi dokázalo vyvolat to správné prostředí. Od toho incidentu se Stvořitelovým okem, jak ho nazýval Lucien, zkoušeli různé metody, jak toho nebohého muže uklidnit nebo přimět mluvit. Teprve ta poslední, která se doktoru Versgeestovi zamlouvala nejméně, se ukázala jako nejúčinnější. číst dál

Na nebi mizely už i poslední červánky. V jednom z oken Solfronského ústavu pro duševně choré se právě objevilo tlumené světlo. Doktor, léčitel, ošetřovatel, lidé mu říkali různě. Marcel Versgeest zapaloval několik velikých svící, aby dodal své útulné pracovně co nejvíc světla. Krb by patrně posloužil lépe, ale zatápět se mu už nechtělo. Jen krátký zápis a půjde spát. Den byl náročnější, než čekal. Když měl konečně pocit, že světlo bude pro psaní stačit, usadil se do svého pohodlného pracovního křesla a zadíval se protějším oknem do houstnoucí tmy, která pomalu pohlcovala okolní park. Zbožňoval večery v Solfronu, byly tak klidné a tiché. Na rozdíl od nocí samotných. Marcel Versgeest si povzdechnul. číst dál

Po široké polní cestě se loudal tmavý kočár se zataženými záclonkami. Místní tu a tam zvedli hlavu, aby se podívali, kdo zavítal do jejich kraje. Když vedle kočího spatřili muže ve vojenské uniformě Unie, raději se vrátili k práci. Byl podzimní den, jeden z posledních krásných dní v roce, a bylo ještě třeba udělat mnoho práce na polích kolem městečka Solfron. Dřív byl tento kraj známý především díky svým sirným dolům, ale v průběhu let došlo k závalům, jiné doly se ukázaly jako vytěžené, a tak se kraj musel začít živit něčím jiným. Široká pole se ukázala jako velice úrodná, husté lesy posloužily lovcům a dřevorubcům, lidé začali chovat dobytek, vzniklo i několik velice populárních pivovarů. Teď se ovšem místní věnovali přípravě polí na blížící se zimu a tak nezbýval čas zabývat se projíždějícím kočárem. číst dál

Kap. Kap. Kap. Tichem Jeskyně se rozléhalo pouze zlověstné odkapávání, které končilo v temných vodách vždy klidného jezírka. Strach byl cítit na hony daleko. Žádný z kopáčů se neodvažoval vzít do ruky nic, co by jen vzdáleně mohlo připomínat zbraň a všichni raději seděli pohromadě u provizorního ohniště, které jim pomohli strážní rozdělat – sami byli vyděšení k smrti a tak se ze dvou znepřátelených táborů stal jeden se společným cílem. Přežití převážilo nad vším. Strachem z krále, z trestů, které mohly dotyčné čekat. Nic se nevyrovnalo strachu ze smrti a tak, když se začaly ozývat těžké boty kapitána Gorela, všichni zbystřili. číst dál

V dole se dějí divné věci. Všechno začalo jen pár dní potom, co tak nešťastně zemřel Tod. Skupina kopáčů, která nás ten den vystřídala v Jeskyni, začala směnu jako obvykle. Po prvních pár hodinách se tři z nich vyřítili z chodby vedoucí do toho čarokrásného místa a s nepopsatelným strachem v očích pobíhali všude kolem. číst dál

Jakmile se ukázalo, že kupec de Zaak průchod puklinou ve zdraví přečkal, začali se kopáči jeden za druhým mačkat do úzké průrvy a chtěli kupce hrdinně následovat. S přibývajícími kopáči na druhé straně, přibývalo také světla. Zvědavým očím se naskytla neuvěřitelná podívaná na jeskynní dóm. Světlo, které vydávaly hořící louče, postačilo k ozáření skoro celého prostoru. číst dál

Hrabě běžel, jak nejrychleji mohl. Velký kruh kopáčů a několika strážných se neskonale bavil a zvědavý hrabě musel vědět čím. Čím byl blíž, tím zřetelnější bylo pokřikování jednotlivých kopáčů i přes to, že v dole se všechny hlasy slévaly v jeden a vyvolávaly tak zlověstné hučení. Už rozeznával jednotlivá slova. Někoho povzbuzovali. Ale koho? číst dál

Další dva dny trvalo, než někdo z nás znovu uviděl Aidana. Po jeho smolné ztrátě zlatem prorostlého kusu skály se na něm Sayr vyřádil. Když se dnes ráno stařík konečně ukázal mezi ostatními na snídani, tělo měl poseté ranami od obušku. Podlitina jedna vedle druhé, snad přišel i o některý z jeho posledních zubů. Stěží se držel na nohou, ale byl odhodlaný nejenom napravit si reputaci u svého chlebodárce, ale také nepřestával pokukovat po Todovi, jako by osnoval pomstu či co. Měl by tenhle věchýtek nějakou šanci? Silně pochybuji. To by musel nebožáka přepadnout ve spánku a ještě ho zabít jednou ranou – to se nestane. číst dál

Posledních pár dní bylo náročných. Netuším proč, ale chodí nám sem dolů větší požadavky na rudu než obvykle. K čemu tolik železa? Prosperuje snad Unie takovým způsobem, že je třeba víc kladiv, pil, seker nebo oradel? Budou se kácet lesy, aby uvolnily místo rozrůstajícímu se impériu? Pochybuji. Pravděpodobnější bude válečný chtíč současného panovníka, Maxmilliana van Rijssen. Nebo také Osvoboditele, jak se začal titulovat ve chvíli, kdy jeho pozadí usedlo na trůn. Jak se ale říká, velká pýcha značí velký pád. Jsem si jistý, že tenhle vládce nevydrží dlouho. Měsíc? Dva? Snad půl roku. číst dál

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy klidně spal. Většině z mých kolegů to očividně nedělá problém, ale já v tom neustálém hluku nedokážu spát. Chybí mi můj domov. Teď už ho ale vlastní někdo z van Rijssenů. Je to jeden z těch rodů, co se po dlouhém snažení dostal k moci. A vůbec, je to komické. Celá říše je složená z bezpočtu vznikajících a zanikajících panství. Střídají se tu směšné figurky, které se titulují jako hrabata a knížata, vévodové a baroni, někteří se dokonce považují za krále či císaře. Pak se na čas usadí v Bellenau, nechají si odpřísáhnout věrnost každým lordem a je uznán svrchovaným panovníkem říše. Aspoň do doby než je vystřídá nový a dravější zájemce o trůn. číst dál

Kapitán Garth Croese padal a cítil se jako nikdy v životě. Chladný noční vzduch ho řezal do tváří a z očí se mu koulely veliké slzy. Nedokázal v té chvíli říct, jestli za to mohl Ottův pád do černočerné tmy, nebo jestli to byl opravdu jen vítr, který se snažil ohlodat jeho bílou kůži. I přes to, že musel padat neuvěřitelnou rychlostí, připadalo mu to jako věčnost, než zatáhl za měděnou přezku na svém padáku. Lehké cuknutí a neslyšně plachtil nad hradem. Nejprve se neodvažoval dívat pod sebe, ale jakmile to jednou udělal, nedokázal odtrhnout oči. Ze tmy vyrůstaly spoře osvětlené věže Braewoodského hradu, v tlumeném měsíčním světle, které neustále narušovaly chuchvalce šedivých mraků, se na prostranství před kamennou pevností líně pohybovaly bílé mlhy. číst dál

Pluvník Duveau, muž s úhledně zastřiženými vlasy, který byl vždy řádně oholen, udržoval si svou elegantní chůzi a uniformu, stejně jako zbroj, udržovat čistší než sníh, znervózněl. Když do vzduchu nahazoval svoji myšlenku, nečekal ani v nejmenším baronův zájem. Teď na něj ale upírala oči celá válečná rada s baronem van der Twilhaarem v čele stolu a jeden vedle druhého nedočkavě napínali uši, aby jim neuniklo jediné slovíčko. číst dál

„Myslím, že barona by teď chvíli nikdo neměl rušit, ale možná mu sežeňte někoho z výzvědné služby,“ řekl plukovník dvojici vojáků před baronovým stanem. Dvojice si mezi sebou vyměnila několik nechápavých pohledů, ale přikývla a plukovníkovi zasalutovala. To už byl ale plukovník Duveau na cestě k pětici svých mužů, kteří měli rozhodnout o průběhu nekonečného obléhání. Čekala je několikahodinová cesta do Laiburgu a on je musel urychleně vypravit. Cesta na západ nebyla příliš dlouhá, ale museli vyrazit hned. Jak se plukovník proplétal mezi stany, pořád si v hlavě projížděl svůj plán. Nechtěl nic nechat náhodě, ale přesto moc dobře věděl, že může selhat neuvěřitelné množství věcí. Od techniky až po samotné lidi. číst dál