Období: březen 2015

Buďte pozdraveni, moji drazí čtenáři. Jelikož sliby by se měly plnit, dnes ráno byla zveřejněna poslední část Hlubiny. Sám se nemůžu zbavit dojmu, že od chvíle, kdy jsem dopsal Seskok, je každá povídka trochu jiná. Ať už jde o Pramen, Léčbu nebo právě Hlubinu. Sice se drží jakési určité dějové kostry, ale na druhou stranu, bez podobné kostry se jenom těžko staví nějaký příběh, že? číst dál

Nikdo se nesnažil vzlykajícího profesora jakkoliv konejšit. Každý moc dobře věděl, že by to nemělo sebemenší smysl. Na místo toho dal kapitán Aguñes v tichosti zastavit ponorku, aby si každý mohl vychutnat tu nezaměnitelnou podívanou. V rozlehlé nížině jižně od Trůnu se rozkládalo celé město kdysi jistě mocné civilizace. Dnes byly k vidění pouze ruiny, byť tyto bylo ve srovnání s chrámy a paláci těsně u noh Trůnu daleko zachovalejší. Stále bylo možné rozpoznat některé vysoké budovy, střechy, ulice i náměstí. Některé části byly zavalené kamením, jiné pokryté vysokými vrstvami bahna nebo obrostlé nejrůznějšími formami mořské vegetace. Mezi tím vším bylo možné tu a tam zahlédnout živočichy tak roztodivných tvarů, že se většina členů posádky zdráhala uvěřit, že jsou to stále ještě mořští živočichové. číst dál

Profesor Carvalo si přál, aby se mohl podívat na své kapesní hodinky. V naprosté tmě, do které se halil celý interiér ponorky, to bylo ale jen zbožné přání. Na místo toho se rozhodl po chvíli otravného mlčení a napjatého dýchání odkašlat si. Jedinou reakcí bylo: „Pšt!“ z úst některého člena posádky. „Nemyslíte, že to už stačilo? Ta potvora se zatím neukázala,“ nedal odradit otrávený profesor. Jeho prvotní nadšení z podmořského dobrodružství se totiž vytratilo a jeho vysněný cíl nebyl o nic blíž než před chvílí. Na místo toho se celá posádka třásla hrůzou z neznámého. číst dál

Už několikrát si profesor Carvalo zkontroloval své malé kapesní hodinky, které dostal při své poslední cestě do Unie. Stále ho nepřestávala udivovat důmyslnost onoho vynálezu. Tak malé a tak užitečné. Podle hodinek bylo asi půl páté ráno a profesor se nemohl zbavit dojmu, že se ponorka nepohybuje. Jediný pohyb představovalo houpání se na vlnách, ale nikam nesměřovala. Vůbec se mu nastalá situace nelíbila. Zamčený ve své kajutě neměl možnost zjistit, co se venku děje. Spánek se mu neustále vzdaloval a pokaždé, když jen na chvíli zavřel oči, objevila se před ním nekonečná temná propast, z níž se tyčil Trůn, a profesor kolem něj kroužil se svojí směšně malou ponorkou. Klid nenacházel ani ve čtení dalších kapitol Historie mořských národů. Knihu znal prakticky z paměti a v současném rozpoložení mu nenabízela nic, po čem by jeho mysl mohla toužit. číst dál

Teprve, když ucítil dotek čísi ruky na svém rameni, opustil profesor snové světy vykreslující mu cíl jeho cesty v těch nejroztodivnějších barvách a dimenzích, jaké jen mohla jeho lidská představivost stvořit. Čítával o nekonečných sloupořadích, rozlehlých chrámech a palácích, městech s obrovskými hradbami vytesanými z jednoho kusu kamene. To vše obývané jeho prapředky, kteří po sobě nechali jen mýty a legendy, podle kterých je nakonec z části vzalo moře a z části prý odešli někam, do zcela jiných končin nebo je snad vyhubily nemoci. Tady se zdroje lišily a profesor to moc dobře věděl – jen si musel vybrat, čemu sám bude věřit. A on se odmítal smířit se skutečností, že by někdo tak velkolepý mohl jen tak zmizet. číst dál

„Proč se tak mračíte, profesore?“ zeptala se mladá dívka, jejíž tmavé kadeře se třpytily ve slunečních paprscích. Z plných plic nasávala osvěžující vánek vanoucí od moře, což do jejího vytříbeného nosu vnášelo nejen slanou vůni moře, ale také o něco méně líbivou vůni rybího trhu, který byl nedílnou součástí nábřeží. Své hnědé oči neustále upírala na staršího muže sedícího v odkrytém kočáře přímo naproti ní, i když se tu a tam nechala unést překrásnými domy lemujícími širokou ulici přístavního města Camberetta. číst dál

První čistě blogový příspěvek na blog je tu. V prvé řadě bych chtěl poděkovat všem návštěvníkům, kteří patrně opravdu existují (nasvědčují tomu čísla), a vzkázat jim, že se nemusí bát komentovat nebo mě jakkoliv kontaktovat, a začít debaty o tom, co se jim na povídkách líbí, nelíbí, nebo co jim třeba chybí. Rád se přiučím nebo vysvětlím vlastní pohnutky. Pokud se snad najdou zarytí masochisté toužící po textech osvětlujících historii, náboženství a vůbec všechno to zákulisní dění, dá se pracovat i s tím. Stačí si říct. číst dál