Niewzské císařství

Až do skončení ranních modliteb den probíhal přesně tak, jak měl. V poklidu a s duchovní náplní. Stjepan v sobě ještě cítil alkohol z předešlého večera, ale jinak si připadal celkem dobře. Procesy v  městečku už měly brzy skončit, o majetek se jistě všichni dobře postarají a on bude pokračovat v dobývání vyššího a vyššího postavení ve společnosti. Přesně tak, jak to dělal do teď. Už se nenechá nikdy takhle rozhodit, rozhodně ne. Přes to se nemohl zbavit dojmu, že na něj otec Aleksei upírá po celou dobu modliteb a kázání svůj ostříží zrak a něco se z něj snaží vyčíst. Ať si poslouží, pomyslel si Stjepan. Z rudých očí značících nedostatek spánku se toho moc poznat nedá. číst dál

Yvonne chtěla utíkat, ale nemohla ani dostatečně rychle kráčet. Bez pořádného jídla, dostatku vody a s neustále se vracející migrénou byl její útěk spíše fraškou. Dva dny strávené ve sklepení se na ní podepsaly víc, než by řekla. Navíc ten všudypřítomný zápach. Jen při vzpomínce se jí zvedal žaludek. Věděla, že si teď musí pospíšit, ale na místo toho se neustále rozhlížela po nocí pohlceném lese a zoufale pátrala po jakýchkoliv bobulích, které by mohla dát dceři k jídlu. Kristja byla silné děvče, o tom nepochybovala, ale byla zesláblá, nevyspalá a čekal ji dlouhý pochod. Pramínky mastných vlasů se jí lepily k sobě, dívka byla jen krok nebo dva za svoji matkou. Pohledem ryla do země a ztěžka oddechovala. Yvonne se na dceru po očku dívala, ale snažila se nezpomalovat. Kdyby dokázaly udržet nějaké rozumné tempo, a nikdo by je nechytil, dostaly by se po poledni až k hranicím a u Vodopádu by přešly zpátky do Unie. číst dál

Jak jinak mohli obyvatelé nejen ve Lwonsku, ale po celé Niewezské říší vstoupit do nového dne, než spolu se zvukem zvonů linoucími se z místních kostelů a katedrál. Stjepan ve své posteli ve lwonském hostinci ale už dlouho nespal. Měl nezvykle neklidnou noc, během které k němu doléhal ženský pláč a křik. Navzdory tomu, že už dřív několik lidí zabil a nehnul při tom brvou, mu jeho poslední sebraný život zůstával před očima v těch nejroztodivnějších barvách a obrazech, které se mu vůbec nelíbily. Tak dlouho si liboval v lidském utrpení, až se mu při představě dalšího podobného činu převracel žaludek naruby. S veškerým potlačením svých současných pocitů se oblékl a cestou z hostince si ještě natáhl své kožené rukavice. Nemohl se zbavit dojmu, že to jediné dokáže skrýt krev, kterou má na rukách. číst dál

Stjepan si na voze založil ruce na hrudi a se zaujetím sledoval, jak se lidé z kostela postupně rozcházejí do svých domovů a dbají přesně jeho pokynů. Jakmile se prostranství před kostelem dostatečně vyklidilo, začali členové inkvizice nahánět zbylé obyvatele Lwonska do kostela. Otec Aleksei nechal vše na Stjepanovi a sám se už dávno ztratil všem ostatním z dohledu se slovy, že musí jít probrat s místním knězem některá zásadní duchovní témata a způsob, jakým se stará o město. Stjepan ale moc dobře věděl, že je to jen zástěrka pro řádnou snídani a zcela jistě také dobré víno. Vše teď bylo jen a jen na něm. Když se mu zdálo, že někdo postupuje příliš pomalu, začal fanaticky křičet, seskočil z vozu a hnal se ke dvojici, která se pokoušela oponovat členům inkvizice. číst dál

Tmavá noční obloha se začínala trhat a skrze zbylé černé cáry se snažilo ven prodrat slunce. Na tvářích všech členů procesí byla vidět únava z předlouhé cesty, kterou museli podstoupit. Ze Svyatilu bylo na jihozápadní hranice císařství daleko a příležitostí k řádnému spánku a odpočinku se všem zúčastněným příliš nedostávalo. Muž jedoucí v čele celého průvodu dal zastavit v polovině pozvolného stoupání v lesích, které hustě pokrývaly krajinu kolem hor na jihu země. Sám byl také unavený, ale bylo to jeho první velké poslání, a tak nemohl zahálet. Dlaní si přejel nedávno oholenou hlavu a následně promnul své tmavé oči. Oholená hlava byl veliký nezvyk, ale zároveň nezbytná součást jeho nového já. číst dál

Ve chvíli, kdy Mykolas a jeho strážní prošli dveřmi do mučírny, naskytl se mu na chvíli pohled na celou místnost. Ona to nebyla ani tak místnost jako obří podzemní hala. Na několika místech viděl mohutné cihlové sloupy, které sloužily jako odvzdušňovací šachty, které ovšem nesplňovaly to, co měly, a cihlář se po chvíli topil v potu. Tváře mu během pár vteřin začaly žhnout a oči štípat od kouře, který se jako jemná mlha táhnul po celé síni. Tu a tam ze stropu visela kovová klec, ve dvou z nich viděl cihlář i bezduché oběti mučení, které nejevily příliš známek života. Po celém prostranství byla rozeseta nejrůznější mučidla, která Mykolas nikdy neviděl, nedokázal je popsat natož pojmenovat, ale jedno věděl jistě. Už z dálky vzbuzovaly panickou hrůzu. Jeden nástroj přece jen poznal. Kladku. číst dál

Jen zlomek vteřiny poté, co přišel Mykolas k sobě, znovu málem omdlel. Probrala jej sprška ledové vody z nádrže za ním. Šok a především vzpomínky, které v něm pocit chladu vyvolal, byly příliš čerstvé a cihlář se s nimi nedokázal vypořádat za ten krátký čas, který mohl jen stěží nazvat klidným spánkem. Když konečně přestal tikat očima po místnosti, v jejíchž útrobách byl zpečetěn jeho osud, zaměřil se na postavu strážce, který jej před tím držel pod ledem. číst dál

První, druhá, třetí postava, počítal v duchu Mykolas. Z chodby na druhé straně postupně vystoupili tři kněží, všichni odění do těch nejdražších rób, které kdy cihlář viděl. Bíločervené, zlatem vyšívané a padající až na zem. Všem třem se na krku houpal zlatý přívěsek ve tvaru Stvořitelova vševidoucího oka, tak jak bylo u nejvyšších církevních hodnostářů zvykem. Když konečně všichni usedli, rozhlédl se prostřední z mužů po podzemní místnosti, povstal a temným silným hlasem, který se rozléhal po prostorách, zahájil proces. číst dál

Byly to tři dny od chvíle, co Mykolas opustil ve svém pojízdném vězení Tsehlu. Další dvě noci strávené v nepříjemných podmínkách. Druhou noc cesty zůstal opět uvězněný v kládě v jednom z dalších měst, do kterého na cestě do Svyatilu dorazil se svým doprovodem. Třetí noc byla ale snad ještě horší. Když se blížil večer, nebylo nikde v okolí žádné město nebo alespoň vesnice, pouze jedna hospoda na křižovatce několika cest a pěšin uprostřed lesa. Zatímco o cihlářův doprovod se bezzubý hostinský velkoryse postaral, Mykolase pouze letmo přejel pohledem a pak, dle jeho slov, „urozeným pánům“ nabídnul, aby ho nechali v kleci ve stáji se zvířaty. číst dál

Když se vůz s Mykolasem rozjel, nikdo už nemluvil. Žádné výčitky, žádné oznámení jeho prohřešku, žádné modlitby za jeho duši. Jeden ze strážných šel hned vedle vozu a Aleksei se s druhým strážným pohupovali na kozlíku. Museli usnout rychleji než si Mykolas myslel. On sám však nenacházel klidu ke spánku. Mlčky zíral do tmavého močálu a přemýšlel nad životem, který zde strávil. Odmítal si to připustit, ale bylo to možná naposledy, co viděl svůj domov a ty, které dlouho považoval za své přátele. Mykolas už několikrát zaslechl, že Inkvizice používá metody, kterými se přiznání k prohřešku vynutí, ale copak by se musel bát? Nic špatného neudělal a určitě se jedná jen o velké nedorozumění. Mocní páni ze Svyatilu mají jistě rozum, ujišťoval Mykolas sám sebe a pomalu se začal ztrácet ve svých myšlenkách. Začaly se mu klížit oči a nakonec propadl neklidnému spánku na trošce sena, které bylo pohozené po kleci. číst dál

Jasně zelené oči silně podlité krví, které najednou upřeně zíraly na Mykolase, cihláře vyděsily k smrti. Jedovatě zelená barva duhovky obklopená rudými žilkami v oku nevypadala vůbec lidsky a ženin úsměv, který se jí objevil na tváři obklopené slepenými pramínky havraních vlasů, na démonickém zjevu nikterak neubíral, právě naopak. číst dál

Nocí se rozléhalo skřehotání žab. Nad jejich zašifrovanými zprávami držel strážnou ruku samotný Měsíc, který byl tu noc v úplňku a svým stříbrným světlem osvětloval celý močál. Pryskyřice na stromech, stíny stromů v tůňkách, všechno dostávalo zvláštní, až kouzelný, lesk. A přece byla tato harmonie přírody narušena něčím tak prostým a zároveň nečekaným. Nocí se začaly rozléhat rány a výkřiky lidí, které vystřídaly žabí symfonii. číst dál

Rytíř Janiusz se velice rychle oklepal z krátké ztráty vědomí. Bohužel i ten krátký čas si vybral svoji daň, byť mohla být nesrovnatelně větší. Velkým překvapením bylo pro rytíře to, že vůbec žije. Sám by na knězově místě neváhal a zabil by se. To se ale nestalo, na místo toho před sebou viděl krvavou stopu vedoucí po schodech nahoru ze sklepení. Instinktivně chtěl z chladné země sebrat svůj revolver, meč a vydat se na lov, ale místo toho jen hlasitě zaklekl. Revolver byl pryč a jediné, co mu kněz nechal, byl jeho meč. číst dál

Rytíř Janiusz se několikrát během noci probudil, ale neodvažoval se otevírat oči. Pokaždé se jen zaposlouchal do klidného oddychování svých společníků, které jednou nebo dvakrát doprovázelo něco vzdáleného, zvláštně mlaskavého. Něco, co nedokázal přesně popsat. Pokaždé ale došel k závěru, že to musí být jen myš nebo něco, co v těch prapodivných zdech přežívá. Jakmile se cítil dostatečně ujištěn situací okolo sebe, schoulil se pod tenoučkou dekou a opět se na chvíli odevzdal do náruče spánku. V tom ho vytrhl ze spánku křik. číst dál

Ani po mrazivé noci u skomírajícího ohně a dalším směšném přídělu sušeného masa a ztvrdlého kousíčku chleba otec Mitroff neprojevoval potřebu jíst. Ani pít. číst dál