Období: únor 2015

„Pusť mě už ksakru ven, Llione. Zblázním se tady,“ křičel na svého nadřízeného Marcel Versgeest neustále přecházející po svém pokoji tam a zpátky. Když se konečně zastavil, zadíval se ven z okna a povzdechl si jen: „Už jsou to čtyři dny. Musíš mě přece pustit ven.“ číst dál

Malým zamřížovaným okýnkem v horní části cely prosvítalo dovnitř stříbrné světlo měsíce. Třpytící se kužel mířil na chvějící se tělo schoulené na slámě. Dlaně si postava tiskla ze všech zbylých sil na uši. Další slova už nedokázala snést. Očima zabloudila na chodbu u své cely, kde na židli seděla postava v červenobílém rouchu a od rána do večera předčítala z knihy. Kdyby jen do večera. Spolu s druhým takovým se střídali, aby z knihy mohlo být předčítáno i v noci. Nesmyslná slova nebožákovi vířila v hlavě a ve chvíli, kdy mu měsíc osvítil tvář, Marcel Versgeest se s výkřikem probudil. Ta tvář byla jeho. Jak mohla být jeho? Vždyť tohle nebyl jeho život. On byl přece ošetřovatel, léčitel, doktor! Několikrát se ujistil, že opravdu leží ve své posteli v solfronském zámečku, že z okna vidí park, který halila mlha, a že někde za ním patrně bude i samotný Solfron. číst dál

Dlouhá vykachlíkovaná místnost v přízemí solfronského zámečku neměla žádná okna a svítit se tu dalo pouze svíčkami nebo olejovými lampami. Jedna taková právě vydávala tlumené světlo a štiplavý kouř, který nutil vedle sedícího muže tu a tam zakašlat. Seděl shrbený nad malým stolem, který pokrýval bezpočet listů papíru, a neustále se vrtěl na nepohodlné dřevěné židličce a narovnával si své půlměsícové  brýle, která mu stejně příliš nepomáhaly. Co bych tak dal za své pohodlné křeslo z pracovny, povzdechl si doktor Versgeest a protáhnul si bolavá záda. Přišlo mu neuvěřitelné, jakou změnu na jeho novém pacientovi dokázalo vyvolat to správné prostředí. Od toho incidentu se Stvořitelovým okem, jak ho nazýval Lucien, zkoušeli různé metody, jak toho nebohého muže uklidnit nebo přimět mluvit. Teprve ta poslední, která se doktoru Versgeestovi zamlouvala nejméně, se ukázala jako nejúčinnější. číst dál

Na nebi mizely už i poslední červánky. V jednom z oken Solfronského ústavu pro duševně choré se právě objevilo tlumené světlo. Doktor, léčitel, ošetřovatel, lidé mu říkali různě. Marcel Versgeest zapaloval několik velikých svící, aby dodal své útulné pracovně co nejvíc světla. Krb by patrně posloužil lépe, ale zatápět se mu už nechtělo. Jen krátký zápis a půjde spát. Den byl náročnější, než čekal. Když měl konečně pocit, že světlo bude pro psaní stačit, usadil se do svého pohodlného pracovního křesla a zadíval se protějším oknem do houstnoucí tmy, která pomalu pohlcovala okolní park. Zbožňoval večery v Solfronu, byly tak klidné a tiché. Na rozdíl od nocí samotných. Marcel Versgeest si povzdechnul. číst dál