Po několika dlouhých dnech cesty Vodní stezkou muž konečně ucítil závan mořského větru a sůl ve vzduchu. Cíl jeho cesty se konečně blížil a v přímořském městě Ramsh ho čekala zasloužená odměna za zabitého otrokáře. Byl sice již dospělý muž a Stříbrný měsíc přijímal většinou do svého učení už malé chlapce a dívky, ale muž vyrůstal daleko od lidí, kteří by ho mohli všimnout v tak útlém věku. Teprve když před dvěma lety přicestoval do Ramshe, narazil na skupinku lidí, která změnila jeho život. Zpětně si uvědomoval, že okrást představitele Stříbrného měsíce ho tenkrát mohlo stát život, ale jeho troufalost mu vysloužila možnost předvést se a stát se členem spolku těch nejlepších nájemných zabijáků v celé říši.
Jakmile vyjel na kopec a spatřil před sebou v zálivu se rozkládající Ramsh s mohutnou pevností na skaliscích, zašimralo ho v břiše. Nervozita a vzrušení. Popohnal koně lehkým kopnutím do slabin a namířil si to k nejbližší městské bráně. Při průjezdu branou se musel opět pozastavit nad tím, že nikde v dohledu není jediný strážný. Nebylo jich potřeba, protože ve městě prakticky neexistovala žádná kriminalita. Strach, který vzbuzovali zabijáci, sloužil líp než pořádkové síly celého pouštní říše dohromady. Muž projížděl ulicemi a nikdo z lidí mu nevěnoval pozornost. Každý se staral sám o sebe. Tržiště praskala ve švech, v přístavu kotvilo několik cizích lodí, které přivážely exotické zboží z Mosquerských ostrovů, drahé kůže ze severu a technologické skvosty z Unie. Malá klidná utopie na břehu moře. Nebo spíš soudek střelného prachu, který každou chvílí bouchne? Pomyslel si muž, když vedl koně směrem k pevnosti.
Vysoká, postavená z bílých kvádrů, odolávala pevnost zubu času i mořské vodě na samém okraji města. Kolem jejich základů se tyčila nebezpečná skaliska, čtyři věže rozmístěné na strategických místech zajišťovaly pevnosti dostatečný rozhled a také dostřel díky balistkám na jejich vrcholcích. Smrtící pro vojsko na souši i na moři. Koňská kopyta klapala po kamenné dlažbě, jak se muž přibližoval ke vstupu do pevnosti. Opět žádní strážci, jen padací mříž z kalené oceli a vrata zavěšená na obřích pantech. Každý věděl, že vstup do pevnosti bez pozvání znamená okamžitou smrt. Na rozlehlém nádvoří narazil na skupinku chlapců, kterým mohlo být nanejvýš dvanáct nebo třináct let. Pod dozorem se učili zacházet se zahnutou dýkou, která měla ostří z vnitřní strany. Zbraně, se kterými si chlapci navzájem podřezávali krky, byly naštěstí tupé, ale i tak mohly při opravdu špatném použití zranit. Malý rozložitý muž s hustým plnovousem na ně nespokojeně pokřikoval, dokud si nevšiml pozorovatele na koni. Vydal povel a desítka chlapců začala jako jeden dělat kliky. Pak odešel pozdravit nově příchozího. Cestou si otíral tlustou dlaní své snědé čelo, ze kterého mu sem tam stékaly kapičky potu.
„Kaseede,“ zaburácel muž s plnovousem a podal upocenou ruku muži na koni, který seskočil a s nadšením ji přijal.
„Mistře Nasife,“ zamumlal Kaseed a lehce sklonil hlavu jako projev úcty.
„Nech si ty řeči, tohle očekávám od těch neotesanců támhle. Nejsem o moc starší než ty, jednej se mnou jako se sobě rovným. Všechny tyhle pravidla jsou kvůli dětským rekrutům. Málokdy přijmeme dospělého muže. Jak se ti dařilo v Ghaymu, příteli?“
Kaseed chvíli váhal, jestli přiznat pravdu, ale nakonec vypověděl celý příběh. Zpoždění příchodu své oběti, honičku s chlapcem v Ghaymských uličkách i řez, kterým ukončil život toho zavšiveného otrokáře. Nasif jen uznale přikyvoval a jeho plnovous mu při každém takovém přikývnutí zavadil o jeho břicho.
„Myslím, že ses vážně předvedl. Oficiálně ještě svého sikhari nemůžeš mít, ale pošlu někoho, aby se postaral o tvé věci. Koupel, pořádné jídlo, čistá postel. Myslím, že to oceníš. Po večeři pro tebe přijdu. Bude na tebe čekat. Tvoje přijetí se přiblížilo,“ na rozloučenou složil Nasif pěsti na hrudi a sklonil hlavu. Pak už se jen s úsměvem vrátil ke své skupince chlapců, kteří se stěží drželi na rukou, ale stále ještě klikovali tak, jak jim poručil mistr.
Kaseed chvíli přemýšlel, co je to sikhari, o kterém mluvil Nasif, ale když se před ním objevil asi patnáctiletý chlapec, kterému na tváři rašilo první jemné chmíří, pochopil. Chlapec byl oblečený ve volném rouchu, které měl u pasu stažené koženým páskem s přezkou ve tvaru stříbrného srpku měsíce, stejného, jako měl Kaseed.
„Dnes se mám starat o tvoje potřeby, můj pane,“ řekl chlapec a uklonil se. „Dělám to dobrovolně a je to součást mého výcviku, není proto potřeba se bát, že by mě můj pán zneužíval. Nejsem otrok,“ vysvětlil ještě chlapec, zatímco vedl Kaseeda do pevnosti.
„Jak se jmenuješ, chlapčce? A jak jsi tu dlouho?“ ptal se zvědavě Kaseed zatímco procházeli pevností na vnitřní, zelení pokryté nádvoří. V pevnosti byl krásný chládek oproti dusnu a horku, které panovalo venku.
„Maa’iz, můj pane. Žiju tady už pátý rok a líbí se mi svět, který se mi otevřel. Vyrůstal jsem v Satwanu, je to jedna ze zastávek na Vodní stezce, víte?“ začal své vyprávění chlapec a Kaseed se zaujetím poslouchal každé slovo. Chlapec byl z velké rodiny a jako jeden z nejstarších pomáhal rodičům obsluhovat karavany, které se zastavily doplnit vodu na cestách. Při té příležitosti je okrádal o špatně hlídané zboží nebo přímo měšce s penězi.
„Jednou jsem ale okradl skupinu, kterou vedla žena ze Stříbrného měsíce. Uřízla mi malíček a vzala mě s sebou,“ a Maa’iz ukázal Kaseedovi levou ruku, na které chyběl celý jeden prst. „Matka skoro plakala štěstím, když si mě odvezli. Dostávají za mě teď při každém přílivu měšec stříbrňáků. Nikdy se neměli líp,“ končil své vyprávění chlapec, když se blížili k umývárně.
„Budete chtít ohřát vodu nebo mám napustit tu ze zásobníků?“ zeptal se chlapec, když přivedl Kaseeda ke čtvercové vaně, asi půl metru hluboké, vytesané ve velkém kvádru. Kaseed byl otázkou zaskočený a nevěděl, co je zásobník. Nechtěl ale obtěžovat chlapce a tak si zvolil druhou možnost. Chlapec se na moment vytratil a během mrknutí oka začala do vany proudit voda. Kaseed se svlékl a ponořil do vody nejprve chodidla v očekávání ledové vody. Sotva se ale ztvrdlá kůže chodidel dotkla vody, na tváři se mu objevil úsměv. Voda byla krásně vlažná a vana se plnila neuvěřitelnou rychlostí. Okamžitě do ní vlezl celý a na několik vteřin se celý ponořil. Klid. Ticho. Těch pár vteřin pod vodou, mimo svět, bylo opojných.
Než se Kaseed vydrhnul, čekal už na něj Maa’zi s osuškou, čistým prádlem a rouchem podobným, jako měl chlapec sám. V horkém dni si nemohl přát nic víc. Chlapci poděkoval, oblékl se a nechal se vést do jeho nového pokoje. Měl dostat vlastní pokoj. Jako právoplatný člen Stříbrného měsíce. Sice bylo brzo, ale Nasif to zařídil. Jeho nové ubytování vypadalo jako královský pokoj, ne jako příbytek zabijáka. Kašmír, hedvábí, gobelíny, okno s výhledem na moře a dokonce malá terasa, ze které měl výhled ještě lepší. Stůl z hadího dřeva, stejně jako veškerý další nábytek. Kaseed stál ve dveřích a se zatajeným dechem se kochal luxusem. Chlapec jej usadil ke stolu a během chvíle donesl na stůl tři chody, které Kaseed hladově spořádal, a džbán zázvorové vody.
„Bude si můj pán přát ještě něco?“
„Myslím, že jsi toho udělal už dost, chlapče. Teď se běž najíst a odpočinou si. Ber to jako moje přání,“ dodal ještě Kaseed, když viděl chlapcovu zmatenou tvář. „Přijď mě vzbudit před západem slunce, to už bude asi všechno.“
„Jak pán poroučí,“ uklonil se Maa’zi a nechal Kaseeda odpočívat. Jakmile se za chlapcem zavřely dveře, vstal Kaseed od stolu a zatáhl závěsy. Při doteku se mu zdálo, že se rozpadnout mezi prsty. Byly neuvěřitelně jemné. Stejně jako povlečení na posteli a navoněné polštáře. Byl jako omámený a jakmile jeho tělo padlo do postele, okamžitě usnul. Po tolika dnech bez pořádného odpočinku, kdy přespával jen v malých táborech na Vodní stezce, spal neuvěřitelně tvrdě. Teprve když s ním začal Maa’zi silně cloumat, začal se probírat.
„Zdá se mi, jako bych šel spát před chvílí,“ zabručel Kaseed a protíral si oči. Hned na to uviděl usmívajícího se chlapce.
„Ne můj, pane. Přinesl jsem večeři a za nedlouho přijde mistr Nasif,“ zatím co chlapec mluvil, přešel k oknu a roztáhl závěsy, které před tím Kaseed zatahoval, „vidíš, můj pane? Už je opravdu večer,“ a pokoj zalilo sytě oranžové světlo ze zapadajícího slunce. Překrásné barvy, pomyslel si, když usedal za stůl k večeři. Bílý chléb, kozí sýr a několik pomerančů, víc nebylo třeba. Když dojedl, rozloučil se s Maa’zim, který mu vysvětlil, že další den už nepřijde a patrně dostane svého vlastního sikhari, který se o něj bude dál starat.
Opět byl v pokoji sám. Vyšel na terasu a pozoroval zbytek ze zapadajícího slunce. Aniž by to zpozoroval, najednou vedle něj stál tlustý Nasif.
„Vyděsils’mě,“ začal Kaseed, „ale tady se asi plíží všichni a pořád, že?“
Nasif se rozesmál. „Samozřejmě, je to naše práce. Teda, moje už ne,“ a se smíchem si pohladil své velké břicho. „Začalo mně tady taky chutnat, že jsem rok od roku přibíral víc a víc. Teď už jenom učím,“ dodal pak o poznání vážněji Nasif a gestem naznačil, že by měli jít. „Už na tebe čeká.“
„Kdo to vlastně je? Ani nevím, s kým se mám setkat,“ řekl trošku rozladěně Kaseed, když se svým doprovodem opouštěl pokoj.
„Přece Ona,“ usmál se Nasif a vedl Kaseeda zpět na travnaté nádvoří, odkud zamířil do nejvyšší části pevnosti.
„Ona? Vede to tady žena? Já… Věděl jsem, že berete i dívky do učení, ale nevím, jestli se mi chce pracovat pro ženu,“ začal se zdráhat Kaseed. „Jak se vlastně jmenuje?“
„Dej jí šanci, příteli,“ odvětil Nasif, „a jméno už nemá. Kdykoliv se někdo stane Jím nebo Jí, ztratí své předchozí jméno a je zakázáno jej vyslovovat. Chápu ale tvoje zklamání,“ supěl Nasif, když vycházeli schody. „Pravdou je, že žena jako vůdce není neobvyklá, ale ani běžná. Ženy jsou výjimečné vražedkyně. Zastavíme na moment?“
Nasif na nejmenším z nádvoří popadal dech opřený o velkou kašnu, která stála uprostřed. Do velkých dlaní nabral vodu a zabořil do nich svůj obličej. Na hustých vousech se objevily kapičky vody, které Nasif oklepal a rozchechtal se, když viděl Kaseedův nechápavý obličej. „Musíš se naučit bavit se. Užívat si života, příteli. A teď se blíží ten správný čas. Pojď, jsme skoro na místě,“ dodal ještě Nasif a zavedl Kaseeda do Jejích pokojů. Pak Ji uviděl. Seděla v křesle a hleděla ven z okna, rovnou do zbytečku rudého kotouče, který mizel na obzoru.
„Nech nás, Nasife. Promluvíme si,“ ozval se mrazivý hlas, při kterém Kaseedovi přejel mráz po zádech i přes to, že byl horký večer. Zabouchly se za ním dveře a věděl, že už není cesty zpět. Vstala.
2024 ©