Stříbrný měsíc - závěrečná část

Už po pár metrech se musel Kaseed zastavit. Lapal po dechu a veškerou svou sebekontrolu vkládal do snahy nemnout si bolavou hruď. Stříbrný cejch bolel a pálil a Kaseed si ho tak moc chtěl poškrábat. Vyrvat ho z těla, zbavit se ho. Pokud ho měl takhle bolet celou dobu, neměl vůbec šanci na únik. Chvíli uvažoval nad tím, jestli neměl vypít Nasifův jed sám, ale když si vybavil hrůznou scénu ze svého pokoje, od myšlenky se raději rychle oprostil. Krvavá jatka bez jediného zásahu zbraní v něm vyvolávala značnou nevolnost. Po chvilce odpočinku se rozhodl dál pokračovat chodbou, ale hned na první křižovatce znejistěl. Kudy dál?

Do pokoje šel všehovšudy dvakrát. Poprvé ho vedl ten malý chlapec, podruhé ho vlekla dvojice mužů a z té cesty si nepamatoval vůbec nic. Po tmě a v tichu navíc vypadaly všechno chodby stejně. Kaseed začal propadat zoufalství. Kudy? Kudy? Z některého z pokojů se ozvalo zakašlání, které ho přimělo zvolit instinktivně jednu z odboček. Nechtěl se zastavovat dlouho. Jako stojící cíl byl až příliš snadný. Začala se mu točit hlava. Pravou rukou se opřel o zeď a pod prsty cítil, jak zeď ubíhá zároveň s jeho kroky. V tom ucítil závaz čerstvého vzduchu, který ho na moment probral. Vyrazil za ním. Jen o několik stop dál narazil na okno. S nadějí, že se zorientuje, z něj vykoukl.

Noční Ramsh pod ním vypadala nádherně. Byl to kus světa, která nikdy nespal. Z přístavu bylo slyšet i vysoko v pevnosti hlasité prozpěvování a povyk, tu a tam doléhal ke Kaseedovým uším i zvuk hudby. Moře viděl po své levé ruce, musel být někde na severní straně pevnosti. Šel správně, ale potřeboval se dostat na nejnižší úroveň. Hlava ho bolela stejně jako hruď a začínal cítit slabost v nohách. Nesměl zastavovat. Rázně vykročil dál do chodby a marně hledal za každým rohem schody. Když o nějakou chvíli později míjel okno s výhledem na přístav, s hrůzou si uvědomil, že chodil v kruhu. Bolestivě se svezl na zem vedle okna, zakloněnou hlavou se opřel o zeď a z očí se mu začaly kutálet se slzy. Propadal čirému zoufalství. Chtěl… Ne, musel se dostat pryč, ale neznal cestu. Byl příliš slabý a zmatený.

Ve chvíli, kdy se začal smiřovat se svým osudem a potupným koncem uprostřed kamenných chodeb zabijácké pevnosti, uslyšel otevírající se dveře. Srdce se mu zastavilo v hrudi. Zavřel oči a čekal na smrt.

„Pane? Co tady děláte?“ ozval se ale na místo smrtící rány známý chlapecký hlas.

„Maa’izi! Kde… Já… Musíš mě dostat ven!“ vyhrkl zmateně Kaseed a probodával chlapce zoufalým pohledem, který dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se onomu pohledu vyhnul. Sakhiri zkoumavým pohledem jezdil po zbídačeném muži, opuštěném uprostřed chodby čekajícího na smrt. Pak polknul a obezřetně se rozhlédl kolem sebe.

„Můžu vás navést, ale s vámi nepůjdu. Mám službu, starám se o mistra Wasira, a ten je zvyklý pít až do rána. Jdu do kuchyně pro další víno,“ a zamával na Kaseeda velkým hliněným džbánem. „Kousek cesty je společný. Pojďte. Honem!“ sykl pak ještě a bez otálení vyrazil směrem, ze kterého Kaseed prve přišel. Po pár krocích se ale musel vrátit. Kaseed nedokázal bez pomoci vstát. Cejch na hrudi na jednom místě ještě trochu krvácel a rána pálila snad stejně, jako ten večer, kdy byla pořízena.

„Co se vám stalo, pane?“ zeptal se Maa’iz,když postavil Kaseeda na nohy. Jeho zvědavé oči stále utíkaly k velkému cejchu na mužově hrudi. Kaseed pokynul chlapci a jakmile se nepravděpodobná dvojice vydala na cestu změtí chodeb, vyprávěl muž chlapci o osudu, který ho potkal, a který bude patrně čekat i chlapce, pokud bude dál sloužit řádu. Maa’iz nevěřil vlastním uším, ale nezastavoval, neohlížel se na Kaseeda, který byl několik kroků za ním, jen stále šel. Chodby Ramshské pevnosti musel znát zpaměti, říkal si v duchu Kaseed při tom, jak popadal dech, aby energickému chlapci stačil.

Schody tam, odbočka támhle. „Neudělal jsem chybu, když jsem se chlapci svěřil? Vlastně vůbec nevím, kam mě to vede. Není mi to tu povědomé,“ začal si Kaseed tiše mumlat pro sebe. Hlava mu třeštěla a začínal být paranoidní, dokonce zajel instinktivně rukou k pasu, u kterého měl jednu ze svých dýk.

„Mohl bych toho kluka hned teď podříznout a zmizet. Ne, to je hloupost, kdo tě vyvede?“ začínal drmolit Kaseed čím dál rychleji. „Cestu jsem si našel v životě vždycky nějakou. Najdu si ji i teď. Nebuď blázen. Nejsem blázen, nechci riskovat. Riskuješ, když toho kluka zabiješ. Ne, riskuju víc s ním!“ řekl hlasitěji, než sám chtěl, a zarazil se.

„Pane, určitě je vám dobře?“ zastavil se Maa’iz a nedůvěřivě si Kaseeda prohlížel.

„Já… Nevím. Ne, asi ne. Chci prostě pryč. A rychle! Prosím…“

„Vydržte, ještě kousek a budeme na spodním podlaží,“ uklidňoval muže chlapec sakhiri a trval na tom, aby teď šel Kaseed přímo vedle něj. Pak z něj nespouštěl oči, dokud se nepřiblížili k nádvoří v prvním patře. Dvojice pomalu vycházela z jedné z chodeb, když v tom se ozval čísi hlas.

„Co tady děláš, kluku?“ muž ve volné fialové róbě seděl v rohu nádvoří na kamenné lavici a vedle sebe měl rozložené množství papírů. Nedůvěřivě si prapodivnou dvojici prohlížel, pak vstal, udělal pár kroků a zastavil se přímo před Maa’izim. „Co?“ a uhodil chlapce.

„Víno pro mistra Wasira,“ odvětil chlapec a zadržoval slzy spolu s bolestí. „Můj pán mě doprovází,“ dodal pak ještě.

„Lžeš!“ okřikl muž chlapce a pozvedal ruku k další ráně. Tu už ale nedokončil, protože mu do srdce vjela Kaseedova lesknoucí se dýka, která teď byla pokryta rudou krví. Muž ve fialové róbě se svezl k zemi s vytřeštěnýma očima a kolem něj se dělala malá kaluž krve. Kaseed ztěžka oddechoval. Rychlý pohyb a přesný zásah ho stál nemálo energie, ale nemohl se dívat na to, jak muž bije jediného člověka, který teď při nestojí. Po chvilce naprostého ticha se Kaseed sehnul, otřel si čepel o róbu mrtvého muže a zadíval se na Maa’iziho. Oba na sebe jen mlčky hleděli, ale bylo jasné, že si musí pospíšit. Noc ubíhala rychle.

Aniž by se kdokoliv z nich namáhal odklidit pomalu chladnoucí tělo, vydala se dvojice mlčky na poslední část společné cesty. Krok za krokem mířil Kaseed ke svobodě a začínal v sobě pociťovat nepatrnou jiskřičku naděje. Možná se přece jen zachrání, možná má naději na jiný život. Mohl by odplout někam daleko, kde by žil svůj poklidný, ničím nerušený život. Mohl se usadit, založit rodinu. Ještě pro něj nemuselo být pozdě, říkal si v duchu a pocítil neuvěřitelnou chuť žít. Nikdy v životě ji tak silně necítil. Chtěl dát všechno smysl, chtěl žít! Začal z plných plic nabírat vzduch, který k němu vanul chodbou vedoucí na velké nádvoří, kde před několika dny nadšeně sesedal z koně a bavil se s Nasifem pohledem na trénující mladíky.

Ale co Maa’iz, napadlo ho. Co bude s ním? Nebude podezřelý? Vždyť je to hloupost, určitě není jediný člověk, který v noci chodí po pevnosti. Ale co když ho někdo uvidí? Nadšení, které ho naplňovalo, vystřídaly obavy o chlapcův život a tak, když dorazili na prostorné nádvoří, kde nebylo ani živáčka, zastavil chlapce, aby mu poděkoval.

„Nebude to nikdy dost, zůstanu ti na vždy zavázaný, Maa’iz,” začal polohlasem Kaseed. Chtěl už být dávno pryč, ale musel to udělat. Nemohl být žít s vědomím, že připravil toho nebohého chlapce o život. „Pojď se mnou, bude to tak lepší pro nás oba. Ještě nemáš žádný cejch, prstů ti taky ještě dost zbylo, pojď. Můžeme začít nový život někde jinde. Dlužím ti to,“ začal na chlapce naléhat Kaseed. Ten se ale jen usmál a zavrtěl hlavou.

„Děkuji, ale moje místo je tady. Je mi líto, že vaše místo tady nebude, pane, ale já sem patřím. Chovají se tu ke mně dobře a…“

„Vždyť tě bil ten muž tam nahoře!“ okřikl ho polohlasem Kaseed.

„Nechal by toho a ráno bych ho nahlásil. Takhle se chovat nesmí, ale vy jste neměl právo ho zabít,“ odvětil chlapec ledovým hlasem. „Vážím si toho, co jste pro mě udělal, a chce udělat, ale ve Stříbrném měsíci to takhle nechodí. Nerozumíte tomu. Běžte sám, než si vás někdo všimne,“ pak se otočil jako kdyby Kaseeda nikdy neznal, a na odchodu ještě dodal, „snad vás nikdo nikdy nenajde.“

Kaseed stál uprostřed nádvoří jako opařený. Nerozuměl tomu. Vůbec. Cítil ten v ústech hořkou pachuť, které se nedokázal zbavit ani ve chvíli, kdy prošel nehlídanou bránou do pevnosti. Ve městě, kde neexistuje zločinnost nikdo neviděl důvod pro to, aby se musely noc trávit hlídkováním. Navíc, nikdo by si netroufl zabít člena Stříbrného měsíce. Nikdo kromě muže, který právě prchal z pevnosti tyčící se nad městem. V půli cesty do města se zastavil a ujistil, že ho nikdo nesleduje. Vylezl na malou zídku, která oddělovala cestu k pevnosti od skalisek a všechny svoje věci, kromě dvou dýk a oblečení, které měl na sobě, zahodil do noci. Chtěl s tím vším skoncovat. Jen kdyby měl klid i na duši.

Mrtvý člen řádu mu ani zdaleka tak nevrtal v hlavě jako ten chlapec, který mu nejprve pomůže a jen o něco později vypadá, že by sám rád vedl ránu, která by Kaseeda poslala na onen svět. Má si teď kvůli němu dělat starosti? Nepůjde ráno Maa’iz nahlásit nejen to, že ho bil mrtvý muž, ale také to, že jeden živý se dostal v noci z pevnosti navzdory tomu, že má být mrtvý? K tomu nepotřebují sakhiri, vždyť jsem po sobě dvě mrtvoly ve svých komnatách, připomněl si Kaseed a musel se pousmát. Na to, v jakém byl stavu, dokázal být ještě pořád dobrý zabiják.

„Hej, dívej se, kam čumíš!“ okřikl kdosi Kaseeda. Ten, zabrán do myšlenek, vrazil do náhodného kolemjdoucího a uvědomil si, že je už skoro v přístavu. Městem procházel nazdařbůh a nohy ho vedly samy tam, kde na něj čekala nějaká budoucnost. Jeho první kroky pak mířily do nejbližší hospody. Potřeboval se pořádně napít. Zastavil se nedaleko nábřeží, kde už byl ve vzduchu silně cítit zápach rybiny a soli, a vkročil do putyky, která páchla snad ještě hůř. Ztrouchnivělé kormidlo se jevil jako vhodný název, protože vnitřek lokálu neuvěřitelně zaváněl hnilobou a močí. Kaseedovi se chtělo v prví chvíli zvracet a nějakou dobu ho nepříjemně pálily oči ze všudypřítomného puchu. Když pak za pár stříbrných mincí dostal korbel neuvěřitelně hořkého piva, ulevilo se mu. Rezavý nápoj chutnal sice jako voda smíchaná s kdovíčím, ale jemu to bylo teď úplně jedno. Když dopil, vyrazil si konečně najít svoji propustku z pekla.

Noc dál postupovala směrem k ránu a černočerná obloha se daleko na východě začínala nenápadně trhat, aby udělala místo blížícímu se novému dni. Když Kaseed vyšel z uliček na několik mil táhnoucí se přístaviště, nevěděl, kterým směrem vyrazit dřív. Malé bárky a rybářské čluny by mu patrně k ničemu nebyly, maximálně by ho odvezly na moře, kde… Co? Nic. Musel se poohlédnout po těch velkých lodích z Unie nebo Mosquery, které ho mohly vznít někam daleko. Zamířil k první, kterou uviděl.

Na mohutném dřevěném trupu ho zaujala kovová busta jakéhosi rohatého zvířete, které Kaseed neznal, a tak šel blíž a ohlížel se po komkoliv z posádky. Na lodi ovšem nebyl vůbec nikdo, kdo by ho mohl pozvat na palubu nebo mu nabídnout práci. Chvíli ještě popocházel kolem v naději, že se někdo objeví, ale štěstí mu nepřálo. Pokračoval tedy dál po molu k severní části přístavu. Po chvíli narazil na loď, u které bylo neobvyklé rušno. Muži nakládaly nemalé množství beden vozu na palubu krásné lodi s velkým širokým kolem uprostřed, které sloužilo jako hlavní pohon. Kaseed už takovou loď viděl ten večer, kdy ho Ona ocejchovala. Byla to Mosquerská loď.

„Budeš jenom tak okounět nebo přidáš ruku k dílu?“ křiknul na Kaseeda muž na palubě. Vlasy měl po ramena, na tváři strniště a na sobě elegantně vypadající kabátec.

„Vezmete mě s sebou?“ zeptal se na místo odpovědi Kaseed a zahleděl se na muže na palubě. Nikdo jiný mu nevěnoval pozornost, všichni ostatní byli až příliš zaneprázdněni přenášením nákladu.

„A co umíš?“ zeptal se podezřívavě zvědavě muž na palubě.

„Dobře platit,“ odvětil s úsměvem Kaseed a pozvednul svůj měšec s mincemi.

„Tak přilož ruku k dílu a pak se stav v mé kabině. Jsem Pirro Noguiera a tohle je Gaviola, vítej na palubě,“ představil se muž na palubě a zmizel Kaseedovi z dohledu. Tohle bude bolet, pomyslel si Kaseed, když se chystal popadnout jednu z beden a odnést ji na palubu. Ale to ona dělá. Svoboda nejdřív bolí, uklidňoval se, když mu tělem projížděla bolest vedoucí z jeho cejchu. Když vkročil na palubu Gavioly, cítil se jako nový člověk.

Epilog

Uběhlo několik měsíců od chvíle, kdy se Kaseed nalodil v Ramshi na Gaviolu a nechal se odvést na jeden z Mosquerských ostrovů. Tejera se mu zalíbila. Doslova si ji zamiloval. Díky doporučení od kapitána našel práci v místních sklenících, měl malý domek v jedné malé vesničce nedaleko hlavního města, a hlavně měl ženu, se kterou se chystali založit rodinu. Snad nikdy nebyl tak šťastný. Stříbrný měsíc, který zdobil jeho hruď, důkladně skrýval před okolním světem a žil nerušený život. Nikdy si nemyslel, že rutina, které ho poslední měsíce provázela, může být tak omamně uspokojující. Vstávat do práce a večer se vrátit na místo, které bylo jeho domovem. Jeho malý kousek ráje. Dokonce se vzdal své staré víry a přijal za své prazvláštní obřady, které praktikovali obyvatelé Mosquery.

Všechno vypadalo krásně. Možná až příliš krásně, říkal si jednoho dne Kaseed, když kráčel ulicemi do skleníků, kde se měl celý den starat o pěstování těch nejkrásnějších rostlin, jaké kdy viděl. Zasněně hleděl na překrásnou modrou oblohu, kde nebyl ani mráček, když v tom do někoho vrazil. Kaseed se okamžitě začal omlouvat, neměl už ve zvyku chovat se povýšeně. Postava, která ho míjela, si ho ale dál nevšímala, skoro ani nevybočila z chůze. Divné, říkal si Kaseed.

První krok. Druhý krok. Při třetím kroku sebou Kaseed trhnul. Cítil se divně. Čepel, která mu projela bokem, musela být neobvykle úzká a bodnutí bylo provedeno s tou největší zručností. Jeho bílá košile nasávala krev vytékající z malé ranky. Kaseed moc dobře věděl, že tohle je smrtící rána, i když se tak nemusela jevit. Pokud by netrefila žádný důležitý orgán, zcela jistě byla čepel pokrytá jedovatým roztokem. Pro jistotu.

Kaseed se pousmál. Asi jsem si to zasloužil. Vedl jsem takový život, jaký jsem vedl. Těch pár měsíců nedokázalo odčinit roky, během kterých lidem ubližoval. Došel na něj spravedlivý trest. Tohle byly poslední myšlenky, které se mu honily hlavou, když seděl opřený o strom na trávníku a pozoroval blankytnou oblohu na horizontu. Umírám, ale umírám s vědomím, že jsem alespoň chvíli opravdu žil, řekl si Kaseed a naposledy se usmál.

Konec