V dole se dějí divné věci. Všechno začalo jen pár dní potom, co tak nešťastně zemřel Tod. Skupina kopáčů, která nás ten den vystřídala v Jeskyni, začala směnu jako obvykle. Po prvních pár hodinách se tři z nich vyřítili z chodby vedoucí do toho čarokrásného místa a s nepopsatelným strachem v očích pobíhali všude kolem.
Teprve když je násilím usadili, připoutali a polili vědrem ledové vody, se všichni tři probrali a drmolili něco o tom, že bohové nás ztrestají za opovážlivost, se kterou jsme vnikli na posvátnou půdu. Prý jsme se dopustili svatokrádeže, když jsme vkročili do míst, která měla být navždy skryta lidským očím. Ti tři dokonce věděli o tom prapodivném nerostu, který jsem spolu s kupcem předal královské gardě. Jak? Nikdo o tom neměl vědět. Řekl o tom snad Lance někomu dalšímu, aby začalo zběsilé hledání dalšího podobného krystalu?
Proti téhle teorii mluví několik dalších nevysvětlitelných aspektů. Asi tím nejpodstatnějším jest Lancova sebevražda, která se odehrála dva dny po tom zlověstném pominutí smyslů. Tedy alespoň já stále pevně věřím tomu, že to byla sebevražda. Nikdo z kopáčů nemá přístup na podlaží techniků. Je nicméně působivé, jak se nebohému technikovi podařilo zarazit krumpáč do své vlastní lebky tak hluboko. Strážní bez váhání vybrali obětního beránka mezi kopáči, kteří ten den s Lancem pracovali. Jen chvíli poté byl nešťastník oběšen venku před dolem za přítomnosti všech ostatních. Prý odstrašující případ pro každého, kdo by se snažil zabít někoho z vedení. Směšné.
Žádný kopáč by se nedostal ze svého místa, aniž by o tom nevěděla alespoň polovina strážných v dole. Díky mým známostem se mi navíc doneslo, že Lance se celý den choval nepopsatelně divně. Pořád jen přecházel po jeskyni, koukal kopáčům přes rameno a mumlal si něco v jazyce, kterému nikdo nerozuměl. Naši dokonalí strážní to samozřejmě přisoudili bujné fantasii kopáčů, ale já jim věřím. Takové pominutí smyslů by přesně odpovídalo tomu, jak se později zbláznili ti tři.
Kdyby tohle byly jediné dva případy, dalo by se nad tím mávnout rukou. Teď už je to více než týden od prvního úmrtí. Mrtvých ale nezadržitelně přibývá a všechny pojí jedna jediná věc – práce v Jeskyni. Ještě během dne, kdy se zbláznila ona trojice kopáčů, došlo ke dvěma úmrtím. Strážný podle svědků vytasil svůj meč a zabil prvního kopáče, který stál poblíž. Nejprve mu zezadu přeťal podkolenní šlachy a pak mu prořízl hrdlo. Sám pak otočil meč na sebe a několika bodnými ranami do oblasti žaludku ukončil svůj vlastní život.
Po tomhle incidentu už nikdo nepochybuje, že se tady něco děje. Na venek ovšem musíme všichni dodržovat stanovené kvóty a dělat, jako by se nic nedělo. V této chvíli budu asi jeden z mála, kterým se daří Jeskyni vyhýbat. Každou minci, která ke mně dorazí z vnějšího světa, dávám strážným, hlavně Gorelovi. Je přece jen nejvýše postavený v celém dole a jen jeho zdravý rozum mne zatím zachraňuje od práce na tom prokletém místě.
V čase, který mám díky tomu na přemýšlení, jsem si vzpomněl na jednu knihu, kterou jsem kdysi četl. Psána údajně jedním z prvních národů, který kdy chodil po této zemi, vypraví bezpočet příběhů, které mají člověku nahnat strach a poučit ho o nástrahách života. Jeden příběh vyprávěl o rase, která žila hluboko pod zemí, v městech z černého kamene, obehnanými řekami lávy. Stvoření obývající tato města s oblibou podnikala cesty na povrch, odkud sbírala původní lidské obyvatelstvo, které sloužilo jako oběti pro jejich krvelačné modly. Krev obětí byla pro ten prapodivný národ tím, čím je voda pro nás. Podle knihy ale jednoho dne ony bytosti nedokázaly své bohy uspokojit dostatečným množstvím obětí a stihl je trest. Byly proměněny ve skálu, která splynula s jejich městy a vše pohltila láva. Pouze jediná věc měla zvěstovat zmařené životy – zářící rudá srdce ukrytá ve skalách.
Když jsem si na tuto kapitolu vzpomněl, zalil mne ledový pot a nepopsatelná bázeň z toho, co mohlo nebo může existovat někde mimo naše chápání. Přestože věřím v božstva, která jsou zde uctívána po generace, jsem také otevřen vědeckým pokrokům, které se daří uskutečňovat. Nejsou to bohové, kdo odstřeluje kusy skal – je to člověk, který vynalezl třaskavou směs. Nejsou to bohové, kteří vztahují ruku na lidi – to my sami tak činíme. Za většinu našich činů nejsou zodpovědní bohové i přesto, že nám předurčili nějaký osud. Já ale stále věřím, že není předem vyřčeno vše.
Abych se ale vrátil k oné báji, těžko to nazvat jinak. Prokletá rudá srdce zářící ve skalách až příliš nápadně připomínají krystaly, které jsme našli v Jeskyni. Nějaké zlo zde musí dřímat. Kdo obdařený zdravým rozumem by dokázal otočit zbraň proti sobě? Je ale možné, že se teď nacházím v městě, které kdysi obývala tak odporná stvoření, že dobrovolně postupovala lidské oběti? Co když sám právě sedím na místě, které bylo kdysi oltářem – stačí si to jen představit. Kněží v pitoreskních maskách provolávající slávu svým bohům, pomalu zvedající rituální dýky, které jen o zlomek vteřiny později zabodávají do těl nebožáků. Nebo snad byli lidé zaživa stahováni z kůže? Byli pojídáni kanibalistickými uctívači? Raději to nechci vědět, jímá mne hrůza a přemýšlím o útěku. Bojím se asi víc sám sebe než o vlastní život. Ruce od krve jiných jsem si, pravda, zašpinil již mnohokrát, ale to jsem pouze vydával rozkazy. Jaký to musí být pocit dívat se do očí někomu, koho zardousíte nebo probodnete dřív, než si dotyčný stihne uvědomit, co se děje?
Často se v noci budím ze svého neklidného spánku s výjevem očí zalitých slzami, které jako by mne prosily, abych je ušetřil trápení, abych jim pomohl, osvobodil je. Nejhorší je ale ten hlas, který mi někde hluboko říká, že ty oči znám, že vím, komu patří, a musím udělat všechno, abych zachránil toho dotyčného. Nebo patří snad nějaké ženě? Za svůj život jsem jich potkal opravdu hodně, ale s žádnou jsem se nesblížil natolik, abych o ní snad v těchto těžkých chvílích snil. Nedává to vůbec žádný smysl…
Šílenství v dole se šíří rychleji než kdo mohl očekávat a jak mi bylo řečeno, byl odeslán spěšný kurýr s dopisem pro Maxmilliana van Rijssen, ve kterém je vladař žádán, aby důl okamžitě nechal zavřít. Není divu, nikdo nechce zůstávat na místě, kde se den za dnem objevují další mrtví. Stupňuje se nejen počet mrtvých, ale i způsob, jakým jsou kopáči vražděni… Nebo jakým se vraždí.
Do strážnice právě vešel Gorel, všechny vykázal ven. Všechny až na mě, má něco zlověstného v očích…
„Hrabě, musíme si promluvit. Situace se vyostřuje,“ začal kapitán stráží Gorel sotva se zabouchly dveře od strážnice za posledním ze strážných.
„Co tím chcete říct? Jak vyostřuje?“
„Je to prosté, pokud prý neskončí tohle zvýhodňování bohatých, kopáči hrozí rebelií,“ pak se Gorel odmlčel a když odvrátil zrak od hraběte, dodal, „víte asi, co to pro vás znamená.“
„To odmítám!“ rozkřikl se hrabě, „každou zlatku dávám teď přímo vám! Vám! Slíbil jste mi ochranu před tímhle vším! Měl jsem vás za čestnýho chlapa…“
„Já vám ale rozumím, hrabě. Neporušil bych dohodu, ale tady jde sakra o přežití všech z nás. Když vás uvidí dřít s ostatníma, je větší šance, že oba přežijeme, než když zůstanete tady, chápete?“ snažil se uklidit rozlíceného hraběte Gorel.
Hrabě se s nečekaným zvratem odmítal smířit. Hleděl mlčky do země a kroutil zmateně hlavou. Gorel nervózně přešlapoval a začínal uvažovat o možnosti, že hraběte vyžene do práce násilím. V tom se ale hrabě postavil a zahleděl se strážnému přímo do očí.
„Půjdu,“ řekl odevzdaně, „ale mám jednu podmínku. Na té budu muset trvat.“
„O co jde?“ zeptal se s obavou Gorel a instinktivně zapřel obě ruce v pas, aby měl blízko k meči. Hrabě si toho samozřejmě všiml a pousmál tak rychle, že mu ani nestačila zkřivit ústa.
„Chci strážného,“ a pak ještě téměř šeptem dodal, „slibte mi, že mě zabije dřív než bych ublížil někomu jinému.“
2024 ©