Malým zamřížovaným okýnkem v horní části cely prosvítalo dovnitř stříbrné světlo měsíce. Třpytící se kužel mířil na chvějící se tělo schoulené na slámě. Dlaně si postava tiskla ze všech zbylých sil na uši. Další slova už nedokázala snést. Očima zabloudila na chodbu u své cely, kde na židli seděla postava v červenobílém rouchu a od rána do večera předčítala z knihy. Kdyby jen do večera. Spolu s druhým takovým se střídali, aby z knihy mohlo být předčítáno i v noci. Nesmyslná slova nebožákovi vířila v hlavě a ve chvíli, kdy mu měsíc osvítil tvář, Marcel Versgeest se s výkřikem probudil. Ta tvář byla jeho. Jak mohla být jeho? Vždyť tohle nebyl jeho život. On byl přece ošetřovatel, léčitel, doktor! Několikrát se ujistil, že opravdu leží ve své posteli v solfronském zámečku, že z okna vidí park, který halila mlha, a že někde za ním patrně bude i samotný Solfron.
Třesoucíma rukama si nalil skoro plnou skleničku koňaku z Lindwenu a téměř polovinu vypil jedním douškem. Byl tak zmatený a vyděšený, že si nedokázal ani řádně vychutnat plnou chuť karamelu a vůni lesa, která byla pro lindwenské koňaky typická. Tiše stál u okna a snažil se zklidnit dech. Začínal se bát sám o sebe, ale bylo mu jasné, že s tímhle se nemůže svěřit nikomu dalšímu v ústavu. Kdyby se rozneslo, že začíná ztrácet rozum, okamžitě by ho poslali pryč. A to nechtěl, bavilo ho zabývat se lidskou myslí a duchem, i když tenhle případ byl nad jeho síly. Předat ho? Možná, pokýval tiše hlavou a upil koňaku. Tím by ale ukázal svoji slabost a to nechtěl. Nejsem přece žádný začátečník, opakoval si v duchu a přemýšlel, jakým způsobem k Lucienovi přistupovat, aniž by ho mohl dál takhle ovlivňovat. Možná byla chyba polevovat v nepříjemných procedurách. Možná právě ty by ho mohly přimět zase normálně uvažovat.
Dokázal by ho dostatečně velký šok vrátit zpátky do chvíle, kdy byl mladým mužem s vyhlídkou na armádní kariéru, rodinu a život, po kterém tolik lidí toužilo? Opět se napil koňaku mizícího ze skleničky až příliš rychle. Pak se Marcel Versgeest krákavě zachechtal. Posilněn alkoholem na sebe natáhl župan, nasadil si svoje půlměsícové brýle a vydal se do své pracovny. Ještě před půl hodinou by byl k smrti vyděšený, kdyby měl jít těmi chodbami uprostřed noci naprosto sám, jen s pocitem obrovského oka sledujícím ho na každém jeho kroku. Pokoj a pracovna se nacházely na stejném patře, jen každá z místností v jiném křídle. Na nohou měl nazuté nepohodlné trepky, které na chodbách vydávaly nepřirozený mlaskavý zvuk nesoucí se po celém zámečku.
Ve své pracovně už Marcel Versgeest na nic nečekal. Rychle rozsvítil několik svící na svém stole, usadil se do křesla a vypsal příkaz na kočár, který ho měl brzy o obědě vyzvednout a odvést do Solfronu. Jako důvod cesty uvedl jediné slovo – léčba. Počet cestující - 2 . Do poznámky pak ještě vměstnal: Žádám o vojenský dohled. Dva až tři muži z domobrany by mohli stačit. Byla to riskantní záležitost, ale mohlo to zafungovat. V pracovně ještě rychle vypil trochu koňaku z jiné láhve a pospíchal dát příkaz starému Wylovi na stůl, aby mohl hned ráno vyrazit do města sehnat kočár a doprovod. Cestou zpátky do pracovny už v sobě začínal cítit všechen vypitý koňak a nemohl se dočkat své postele. Když přes sebe přehodil peřinu, okamžitě usnul bezesným spánkem.
Ráno se postaral o všechny své zbývající pacienty a s netrpělivostí a obavami očekával oběd. Ani tentokrát z pečeně příliš nesnědl a raději si nechat poslat zbytek jídla do své pracovny. Nesnášel plýtvání a doufal, že po návratu z města bude mít podstatně větší chuť k jídlu. Konečně si pro něj přišel Wyl spolu s trojicí vojáků ze Solfronských kasáren. Pětice mužů pak vyrazila do Lucienova pokoje. Sotva se otevřely dveře a bývalý voják spatřil muže v uniformách, strhl se zuřivý souboj. Lucienovo pohublé tělo se ukázalo jako neuvěřitelně silné a jen s nejvyšším úsilím ze strany vojáků se podařilo vzpouzejícího se Luciena dostat nejen z pokoje, ale také do kočáru. Tam mu pod dohledem doktora Versgeesta nasadili vojáci pouta a dva z nich zůstali uvnitř krytého kočáru spolu s doktorem a Lucienem.
Venku už dávno nepanovalo to příjemné podzimní počasí, dny prozářené sluncem a teplem byly nezvratně pryč a alej mezi zámečkem a Solfronem byla lemovaná zcela obnaženými stromy. Listy na zemi už nešustily pod koly, ale jen se povalovaly v hnědých slepeních pokrytých bahnem na cestě nebo se lepily na kola kočáru. Marcel Versgeest se zájmem sledoval proměnu Lucienovy tváře, která teď byla naplněná strachem. Neustále se nervózně rozhlížel, okusoval si spodní ret, ale neodvažoval se zeptat, kam ho vezou. Po chvíli se zhluboka nadechnul, sklonil hlavu a začal mumlat. V té chvíli naopak znervózněli vojáci.
„Nemusíte se ho bát, je neškodný,“ prohodil s malým úsměvem Marcel směrem k vojákům, ale nespouštěl oči z Luciena. Začal se ze zoufalství modlit. Nebylo to zrovna to, čeho chtěl dosáhnout, ale den ještě nekončil. V tom kočár znenadání zastavil a na Marcela dopadl pohled Lucienových modrých očí. Doktor měl poprvé po měsíci pocit, že má obrovskou převahu, protože ty strašlivé oči se konečně chvěly hrůzou. Marcel Versgeest vystoupil z kočáru jako první, aby se rozhlédl kolem. Zastavili kousek od menšího náměstí, na kterém se každý týden pořádaly tradiční hry. Už z dálky k němu zavoněly sušený bylinky, a doléhal k němu čilý ruch nakupujících a vyvolávajících obchodníků.
„Dostaňte ho ven, prosím. A dejte ho na řetěz,“ požádal doktor trojici vojáků, která neochotně poslechla, a začal ještě větší boj než prve v zámečku. Lucien kopal, mával kolem sebe spoutanýma rukama, prosil, ale nekřičel. Když pak vojáci převedli spoutaného Luciena před doktora, objevil se mu na tváři obrovský úsměv.
„Pojď, půjdeme se projít po tržišti. Rád bych si prohlédl místní nabídku a ty mi jistě rád pomůžeš, že?“ oslovil doktor Marcela a pobídl ho k chůzi. Teprve popostrčení od jednoho z vojáků přimělo Luciena k chůzi. Před pěticí se rozprostřelo náměstí zaplněné krámky a povozy. Zemědělci, farmáři, kořenáři, řemeslníci. Všichni jeden přes druhého lákali solfronské obyvatele na své prvotřídní zboží. Jakýsi pár nabízel překrásné oranžové dýně, kterých měl za sebou plný vozík. Vedle nich několikačlenná rodina předváděla žíhané hrušky a chvástala se, že jsou to ty nejmáslovější a nejjemnější hrušky z celé Unie. Do všeho toho ruchu se ozývalo kvokání několika slepic v klecích, vedle nichž postával obtloustlý zarostlý mužík a nedůvěřivě si přeměřoval každého, kdo se k jeho slepicím přiblížil. Tuříny, řepy, keramika, nářadí, všechno, nač mohl člověk jen pomyslet, se sešlo na malém náměstí.
Doktor Versgeest ale většinu pozornosti věnoval Lucienovi, který hleděl na nebe nad sebou a nebyl s to se pohnout. „Dáme si hrušku, co ty na to?“ prohodil mimoděk Marcel a pokynul vojákům, aby mu pomohli dotáhnout Luciena k prodávající rodince. Ta se zvědavě dívala na podivnou skupinku a hlavně na spoutaného Luciena, který ze všech sil ignoroval svoje okolí. Marcel zatím s rodinou usmlouval přijatelnou cenu za celý košík hrušek a s nadšením se do jedné zakousl. Sladké ovoce se Marcelovi rozpadalo na jazyku a utracených peněz vůbec nelitoval.
„Nedáš si jednu, Luciene?“ a začal cpát hrušku muži do dlaně. Ten nejdřív sklopil hlavu a zíral na hrušku. Pak probodl vyděšeným pohledem Marcela. „Co po mně chcete?“ Neuvěřitelné, zatajil dech doktor a vážil odpověď.
„Potřebuješ pomoct,“ odvětil nakonec. Nepočítal s tím, že bude Lucien chtít mluvit uprostřed lidmi zaplněného tržiště. Možná stres udělal přece jen svoje.
„To se pletete, mně pomůže Stvořitel. Pomůže mi dostat od vás,“ na to se s hruškou v ruce rozběhl. Ani jeden z vojáků nevěnoval dění příliš pozornosti a trojice jen vesele sledovala místní děvčata. Když pak jednomu z nich vyklouzl ledabyle držený konec řetězu z ruky, bylo už pozdě. Lucien mířil ven pryč z náměstí. Vojáci neváhali a rozběhli se za ním stejně jako stárnoucí doktor Versgeest, který ještě před tím vrátil koš s hruškami rodině. Marcel velice rychle ztratil tempo a vojáci i Lucien se mu ztratili z dohledu. Jeho tělo nebylo na dlouhý běh trénované. Spánky mu zuřivě tepaly, popadal dech a celým tělem mu proudilo prapodivné vzrušení. Na místo toho, aby si dělal obavy o sebe, Luciena nebo obyvatele Solfronu, byl zvědavý na průběh honu na šílenou kořist. Najednou uslyšel křik.
Marcel Versgeest sebral zbytky sil a poklusem zamířil směrem, odkud prve slyšel křik. Jak se proplétal solfronskými ulicemi, dostal se skoro až na samotný okraj města. Na jedné z prašných cest do polí Marcel konečně uviděl Luciena, který ale nebyl sám. Jeden z vojáků mířil revolverem na dvojici mužů, kteří svým tělem kryli uprchlého blázna a pokřikovali cosi na domobrance.
„Nevím, co jim napovídal, pane, ale prý ho chceme zabít, což tihle dva nedovolí,“ začal vysvětlovat voják, aniž by spustil oči z Luciena a dvou otrhaných mužů.
„Určitě to půjde vyřešit po dobrém,“ pokusil se začít dialog Marcel chraplavým hlasem, měl po běhu žízeň a sucho v ústech. „Luciene, co kdybys tady pánům řekl, proč tě honíme?“
„Chcete mě zabít. Určitě mě chcete zabít a Stvořitel to ví,“ křikl Lucien a dva muži se na moment zarazili.
„Hej, jakej Stvořitel chlapče?“ otočil se na něj první. „O čem to sakra mluvíš?“ přidal se hned druhý, ale ani jeden z nich neuhýbal vojákovi z mušky. Lucien jen třeštil oči a dál odmítal mluvit. Doktor Versgeest se pokusil v rychlosti mužům vysvětlit osud bývalého vojáka a když jim sdělil, že on i Lucien přijeli do města z blázince, muži ještě víc znejistěli.
„Takže ho nechcete zabít?“
„Ne, to vůbec. Snažíme se mu pomoct rozpomenout se na to, co byl před tím zajetím,“ ujišťoval znovu dvojici mužů Marcel.
„No ale mě vlastně připadá docela normální,“ odvětil jeden z mužů, „proč ho prostě nenecháte jít? Nevypadá, že by chtěl někoho podříznout. Třeba se přidá k nějakejm komendiantům nebo bude jenom tak vandrovat, to není nic proti ničemu,“ trval na svém a jeho druh přikyvoval.
„Mějte rozum, pánové. Vašeho nového přítele musíme odvést zpátky a přece nechcete, aby se toho museli ujmout vojáci,“ vyhrožoval opatrně Marcel. To už totiž dorazili i zbylí dva vojáci, kteří měli pomáhat Luciena hlídat. Muži ale ani na opakované výzvy nereagovali a trvali na svém. „Proč ho tak bráníte? Copak ho znáte?“ naléhal i nadále Marcel Versgeest a začínala mu docházet trpělivost.
„Ne, ale známe takový jako vy. Akorát na něm budete dělat nějaký pokusy a držet ho tam násilím. Tenhle chlapík se jako blázen určitě nechová,“ doplňovali se navzájem muži, „nechte ho bejt a všichni si půjdeme po svým, hm?“ Doktorovi začínaly v hlavě vířit nejrůznější myšlenky spojení s bitím otravné dvojice neznámých mužů, co mu právě komplikují nejen život, ale i práci. Smutně pokrčil a pokynul vojákům. Zatím co jeden nepřestával mířit revolverem, zbylí dva s obušky v ruce udělali první krok vpřed. Na kratičký moment se ukázalo, že neznámí muži dostali rozum, ale pak se jednomu z nich v ruce zaleskl nůž, který vytáhl ze svého obnošeného oblečení.
„My-jsme-svobodní-lidi-nechte-nás-bejt,“ usekával slova jeden z mužů, který se právě přetlačoval s vojákem, druhý zatím mířil nožem na svého protivníka v podobě druhého vojáka. Další události se staly tak rychle, že s nimi nepočítal vůbec nikdo a zoufalý doktor Versgeest jen vyděšeně zíral na všudypřítomnou krev. Lucien popadl nůž v mužově ruce a člověku, který mu tak usilovně pomáhal, prořízl hrdlo a začal se ohánět kolem sebe. Ještě než stihl štěknout revolver a vypálit na Luciena kulku, stihl pořezat jednoho z vojáků a druhého muže.
Lucien se držel za prostřelené rameno a klečel v krvi, která pomalu přestávala vytékat z proříznutého hrdla. Dva vojáci odváděli pořezaného muže pryč od místa vraždy a zbylý voják nepřestával mířit na klečícího Luciena. V Marcelu Versgeestovi by se krve nedořezal. Nepřímo zavinil smrt nevinného muže. Jen se snažil pomoci někomu, komu asi pomoci nedokáže. Museli se teď co nejrychleji vrátit zpátky do ústavu a doufat, že vojáci jako svědkové potvrdí, že on nic neudělal. Na chvíli se mu zatmělo před očima a vojákovu prosbu, aby sehnal posily, vnímal jen na půl. Samotným městem pak procházel jako tělo bez duše a doufal, že se co nejrychleji dostane pryč. Potřeboval se pořádně napít a zahnat představu kaluže krve, která až příliš připomínala veliké Stvořitelovo oko hledící na zoufalého doktora. Co teď budu dělat, říkal si pro sebe doktor Marcel Versgeest, když bušil na vrata strážnice, aby jim mohl sdělit, co se na okraji města stalo.
2024 ©