Léčba - závěrečná část

„Pusť mě už ksakru ven, Llione. Zblázním se tady,“ křičel na svého nadřízeného Marcel Versgeest neustále přecházející po svém pokoji tam a zpátky. Když se konečně zastavil, zadíval se ven z okna a povzdechl si jen: „Už jsou to čtyři dny. Musíš mě přece pustit ven.“

„Měj rozum, Marceli,“ odvětil jeho o něco málo staršího kolega a vedoucí solfronského ústavu pro duševně choré Llion Barranau. „Solfronský starost tě chce nechat přinejlepším zavřít za toho mrtvého muže. Byl to prý tulák, ale všichni v Solfronu ho znali a měli ho rádi. Pomáhal, když bylo potřeba za kus žvance nebo pár drobných. Nikdy nikomu neublížil a pak se tam objevíš ty a…“

„Jak já? Já mu z ruky nevzal nůž. Pro všechno na světě, proč ho vůbec vytahoval? Kdyby mě nechal dělat moji práci,“ rozkřikoval se Marcel Versgeest.

„Právě. Tvoji práci,“ povzdechl si doktor Barranau, „co tě to napadlo brát ho ven a dohromady nikomu o tom neříct? Marceli! Vždyť se známe už od školy! Víš, že bych ti to nikdy nedovolil. My tyhle lidi ven nevodíme právě kvůli tomuhle.“

„Ty to nechápeš, Llione. Ten člověk není blázen! Naprosto normálně uvažuje a já nevím proč. Šílím z něho, myslím, že si se mnou hraje nějakou hru,“ odsekl Marcel a zamířil k prosklené skříňce, v níž měl uložené láhve se svými oblíbenými koňaky.

„A tenhle názor přiopilého léčitele určitě vezmou všichni rádi na vědomí,“ neodpustil si poznámku doktor Barranau, ale na místo odpovědi ho jeho kolega jen zpražil nechápavým pohledem. Vzal jednu z lahví a ani se neobtěžoval nalít si do skleničky. „Co tady mám podle tebe dělat? Nepustíme mě ani na krok z pokoje. No? Co?“

„Být tebou, připravuju si buď obhajobu, nebo přemýšlím o svém dalším působišti,“ z hlasu doktora Barranaua byla slyšela nepříjemná trpkost. „Měj už konečně rozum. Oni tě chtějí zavřít, možná pověsit, chápeš to? Válka se nám tady skoro úplně vyhnula, tihle lidi jsou zvyklí na klid. Vraždy za bílého dne na ulici se nestávají, a když, tak za to dotyčnýho okamžitě pověstí. A v tomhle případě dávají vinu tobě. Tak už se vzpamatuj!“

„Nic jsem neudělal,“ trval na svém Marcel, „takže mě pusť. Mám tady ještě dost pacientů, kteří potřebují dohled. Hned!“ okřikl svého přítele a nadřízeného a opět si přihnul z láhve. Doktor Barranau ale jen zavrtěl hlavou a chystal se k odchodu. „Ty to vážně nechápeš? Tady jsi skončil. K pacientům se už nepřiblížil a toho bývalého vojáka si beru na starost sám. Podělal jsi, co jsi mohl, Marceli.“

Dveře se za ním stačily zavřít v poslední chvíli. Hned po zaklapnutí do krásně nalakovaných dveří se zdobením narazila láhev jednoho z nejdražších koňaků, jaký měl Marcel Versgeest k dispozici. Já nic nepokazil, to všechno Lucien. To on a ten jeho Stvořitel za to můžou. Já nikomu hrdlo neprořízl, já neklečel v jeho krvi a nemodlil jsem se. To ten zmetek si zaslouží zaplatit. Stačí se podívat, čím vším si prošel v tom vězení. Rozhodně se nezbláznil, ne, jenom ho to změnilo na sadistickýho parchanta, opakoval si Marcel v duchu a přemýšlel, co bude dělat. Kam půjde? Zaměstná ho ještě vůbec někdo s pověstí, která ho od teď bude provázet? Přece se nebude na stáří pachtit někde na poli. Ne, to ne. Mám nějaké peníze v bance, můžu je vybrat a odcestovat někam pryč. Jawhar? Mosquera? Celý den se jen válet a pít? Marcelu Versgeestovi se na tváři objevil blažený výraz.

Ještě se ale chtěl postarat o Luciena. Chtěl se mu naposledy podívat do těch modrých očí, ve kterých se zrcadlily neznámé dálky. Chtěl ho poslat k čertu. Vlastně ani nevěděl, co přesně mu řekne, ale musel to udělat. Ten muž mu zničil kariéru a život. Ještě tak vymyslet, jak se k němu dostat, a co všechno mu říct. V jedné věci měl ale Marcel jasno. Bylo mu naprosto jedno, čím vším si ten muž prošel. Choval se až příliš vypočítavě a on už přestával věřit v Lucienovo šílenství. Všechno to mučení, týrání, vymývání mozku. Změnilo ho, o tom nebylo pochyb, ale jinak mu nic nebylo! „O co mu může jít?“ přemítal Marcel v posteli, díval se, jak se ze dveří stékají maličké pramínky luxusního koňaku, a popíjel z další lahve. Čas pomalu ubíhal a Marcel stejně pomalu upíjel koňak. Dny byly kratší a kratší, a když se venku začalo stmívat, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Já vám neotevřu, ale klidně poďte,“ řekl lehce podnapilým tónem Marcel a v šeru mžoural směrem ke dveřím. Ozvalo se křupnutí, jak podrážka rozšlápla střepy a hned na to klení. „Wyle! Wyle jste to vy? Tak rád vás vidím,“ vyskočil Marcel z postele a zamířil ke dveřím, „co vás přivádí? Nedá si skleničku?“

„Ne,“ odsekl ústavní sluha Wyl a s malým táckem překročil zbytek střepů na podlaze. „Doktor Barranau posílá něco k jídlu a vzkazuje, že v noci vás pošle pryč. Asi někam na jihozápad, prej se vám bude líbit někde u Lindwenu, když tolik pijete. Sakra, to bolí,“ přerušil sám sebe Wyl, posadil se do Marcelova křesla a začal zkoumat podrážky svých bot. „To mně neříkejte, že ty vaše střepy mám v noze? Podívejte se na to, můžete? Doktore?“ ve stejnou chvíli se zabouchly dveře a klapl zámek. Doktor Marcel Versgeest využil sluhovy chvilkové nepozornosti a vyplížil se ven z pokoje s jediným obrazem v hlavě. Dvě modré oči, nad kterými bdí velké, krví zalité, oko onoho všemocného Stvořitele. Však já ti ukážu, zmetku, zašeptal Marcel a vydal se směrem k Lucienově pokoji.

Ještě nikdy za těch patnáct let, co zde pobýval, se nemusel plížit tak dobře známými chodbami. Portréty na zdech od něj odvracely tváře, krajiny se zdály pusté a vzdálené, a když se rozezněl malý zvonek v hlavní věžičce, Marcel raději zastavil a skryl se za jedním z rudých závěsů, dokud se zvuk nepřehnal. Nechtěl nikoho potkat a bál se, že zvonek by mohl přehlušit prásknutí dveří nebo blížící se hlasy. Jsem jako zahalený v krvi, zasmál se tiše Marcel, když si na své kůži cítil jemný rudý závěs. Zvuk zvonu se během chvíle vytratil a doktor tak mohl pokračovat dál. Stačilo jen sejít jedno patro níž, zamířit do západního křídla a bude tam jen takový kousek na dosah. Moc dobře si uvědomoval, jak málo má času. Wyl se mohl každou chvíli dočkat nějaké pomoci náhodného kolemjdoucího a pak by na něj uspořádali hon. Krvavý hon a uštvali by ho jako zvíře, tak tak, opakoval si Marcel, když scházel velice rychle schody. Na rohu se zastavil, opatrně nahlédnul do západní chodby a vklouznul do ní.

První dveře, druhé, třetí, čtvrté, už jsem skoro tam. Srdce se mu zrychlovalo. To vzrušení. Páté, šesté, sedmé, osmé. Svazkem klíčů, který nechal nebožák Wyl ve dveřích Marcelovy pracovny, se daly naštěstí otevřít každé dveře v zámečku, a tak, když cvaknul zámek na dveřích Lucienova pokoje, na tváři Marcela Versgeesta se rozzářil úsměv. Vzal za kliku. Otevřel. Vklouzl dovnitř a zlehka za sebou zavřel. Zase to oko na zdi! Lepší než hlídací pes, pomyslel si Marcel, ale dnes na ně nedbal. Toužil po úplně jiných očích.

„Ty! Zničil jsi mi život. Ty a ten tvůj zatracený Stvořitel!“ rozkřikl se na Luciena, který teprve v té chvíli zvedl hlavu od svých modliteb a nechápavě se díval na zuřícího Marcela. „Za toho zabitýho chlapa mám jít sedět já! Ale to tys ho zabil. Ty jsi mu podřízl krk.“

„Stvořitel to tak chtěl. Říkal, že pak uvěříte,“ odvětil klidně Lucien.

To už ale ztratil koňakem nasáklý Marcel Versgeest veškeré zábrany. Třemi rychlými kroky se dostal až k Lucienovi a svými kostnatými prsty sevřel jeho krk. Veškeré síly teď věnoval snaze uškrtit toho odporného vojáčka, jehož modré oči poprvé po více než měsíci působily lidsky. Poprvé na Marcela dýchly tou hrůzou, kterou musel mladý voják zažít v zajetí. Teprve pohled z takové blízky, se smrtícím sevření jeho krku, spatřil Marcel toho zlomeného člověka, kterému chtěl pomoci. Někde tam byl.

„Pusť ho! Okamžitě ho pusť! U všech předků, Wyle! Nestůj a pomoz mi!“ nový hlas v jeho hlavě zněl podivně vzdáleně. Nějaká cizí síla mu odlepovala prsty svírající Lucienův krk a před jeho očima se zjevil doktor Barranau.

„Co jsi to dělal? Co tě to napadlo, ty blázne?“ křičel na něj jeho přítel. „Wyle hlídej ho, musím se podívat na toho mladíka. Snad ještě žije,“ a s těmi slovy se doktor Barranau sehnul k Lucienovu tělu. Jen moment na to se s malou úlevou opět postavil a znovu se obořil na Luciena. „Mohl jsi ho zabít! Máš štěstí, že žije. Co tě to napadlo?“

„To ty oči,“ zamumlal jenom Marcel. „Ty oči mě provokovaly, všechny tři. Hrál si se mnou. On i Stvořitel. Nemohl jsem to jen tak nechat. Zničil mi život,“ dodal ještě nepřítomným hlasem.

„Marceli… Marceli…,“ na víc se doktor Barranau nezmohl, zlomil se mu hlas. V oku se mu zaleskla drobná slza, kterou ale rychle zapudil hlubokým nádechem. „Však my se o tebe postaráme, příteli,“ a s těmi slovy vybídl Wyla, aby spolu s ním vzal Marcela Versgeesta a pomohl mu ho odvést.

Epilog

„Jak vidíte, pane starosto, vybralo si to na něm vlastní daň. Z vlastní zkušenosti vím, že tohle je horší než šibenice,“ vysvětloval se smutkem v hlase doktor Barranau a ukazoval solfronskému starostovi pokoj, ve kterém teď trávil většinu dne bývalý doktor Marcel Versgeest.

„A vy teda říkáte, že z toho všeho zešílel?“ ujišťoval se již poněkolikáté starosta.

„Pronásleduje ho představa jakýchsi očí, které mu nedají chvíli spát. Podáváme mu silné drogy, po kterých je klidný a relativně normální. Do společnosti se už ale určitě nikdy nevrátí, za to vám ručím, pane starosto.“ Ten jen pokýval hlavou a zamířil ven z pokoje. Doktor Barranau věnoval svému příteli starostlivý pohled, letmý úsměv za kterým skrýval svůj smutek, a následoval starostu ven, jen aby mohl nechat Marcela samotného v jeho pokoji. Jeho a veliké oko nakreslené kaší na bílé zdi.