Obležení - 1.díl

Dvojice strážných na věži s čistým svědomím pospávala. Probíhající boje ani jednoho z mužů zřejmě nijak netrápily a tak během noci, kdy jejich spolubojovníci nabírali sílu do dalšího boje, je oni podporovali vlastním spánkem. Jeden z mužů pootevřel oči, zívnul a protáhnul se. Pak si chvíli mnul oči a rozhlížel se po rozlehlém vojenském ležení, na které měl celou noc dávat pozor. Naštěstí pro něj už začínala obloha blednout a svítání muselo být blízko. Pak ho vystřídá někdo jiný a on se půjde konečně pořádně vyspat. Takto rozhodnut se usmál na svého spícího kolegu a opět rozespale zívnul. Pro případ, že by přišla ranní směna dřív, než bylo zvykem, rozhodl se, že už spát nepůjde a raději udělá pár pomalých koleček a ujistí se, že je opravdu všude v táboře klid.

U stolu měl hned vedle své židle, na které tak nepohodlně spal, opřenou svou mušketu. Místo po ní ale vzal se stolu dalekohled a začal prohlídku tábora od severní strany. Přesně od tam totiž mohli čekat největší nebezpečí. Asi tři míle severně od ležení se totiž tyčila mohutná pevnost. Braewoodský hrad se tomu místu říkalo, a bylo to jedno z posledních míst v celé Unie, kde sídlil panovník nesouhlasící s usazením nového svrchovaného vládce na trůn. Mounathové byli vždy loajální starému režimu a poslední válka pro ně byla obzvlášť krutá. Kníže Martyn de Mounathe byl hned v jejím začátku raněn a přišel o ruku. Bohužel pro jeho nepřátele to nijak neubralo jeho taktickému géniovi a tak byl dlouhou dobu jedním z nejobávanějších generálů. Teď, po několika letech, už mu zbývalo jen tohle poslední útočiště.

Strážný dalekohledem zkoumal cestu vedoucí k Braewoodskému hradu. Nikde ani živáčka. Přejel pohledem po okolí a vrátil se zpět k táboru. Na jeho nejvzdálenější kraje bylo bez dalekohledu špatně vidět, ale takhle měl možnost pozorovat dění bez sebemenších problémů. Oheň?

„To je divný…“ zamumlal pro sebe tiše strážný, aby nevzbudil svého kolegu a dál koukal na zapálený táborák. V noci přece nemají ohně povolené. „Je to ale přece jenom malej ohýnek a někdo u něho sedí,“ šeptal si dál muž a pozoroval, co se bude dít.

„Děje se něco?“ ozval se za ním rozespalý hlas doprovázený hlasitým zívnutím.

„Né. No, možná. Nějakej voják si tam rozdělal voheň. Mám to hlásit?“ zeptal se první strážný svého vstávajícího kolegy.

„Měj s nima slitování, asi někomu byla v noci zima. Tady jeden nikdy neví,“ pokrčil rameny druhý strážný a kontroloval obsah džbánu s vodou. „Dal bych si čaj,“ dodal ještě rozmrzele a situaci s ohněm už nevěnoval další pozornost. První strážný dal na svého kolegu a přesunul se na východní část tábora. Klid. V jižní části viděl jen psovoda, jak krmí několik loveckých psů, které s sebou měl jejich velitel. Přesunul se na západ. Už poněkud ledabyle kontroloval poslední část, když si všiml dalšího ohně, opět s jednou postavou.

„Hele, tohle je fakt divný. Tam je další voheň a zase u něho sedí jenom jeden chlap.“ To už zpozorněl i druhý strážný, vzal si od prvního dalekohled a zadíval se směrem, který mu jeho kolega ukázal.

„No fakt a…“ chtěl cosi poznamenat druhý strážný s dalekohledem přimáčknutým k oku, když v tom se zarazil, „další. Třetí. Tam je čtvrtej. Pátej, šestej a všechny v lajně s rozestupem. To už asi budeme…“

Další slova se ztratila v ohlušující ráně, která probudila celý tábor. Odněkud ze severozápadu tábora se vyvalil k obloze dým a oheň teď byl všude. Rychleji zareagoval první strážný, který okamžitě přiskočil k provazu vedoucímu ke zvonu a začal bít na poplach. Mezi tím bylo možné dole pozorovat něco, co se dá přirovnat k probuzenému mraveništi. Všude se začali hemžit rozespalí vojáci, polní doktoři utíkali jako první směrem k místu výbuchu, aby se postarali o raněné. Tu a tam bylo vidět některé z vojáků už v oblečené do armádních žlutošedých stejnokrojů a jejich velitele ve zvláštních měděně zbarvených zbrojí. Všichni pospíchali jeden přes druhého a na půli cesty se mísili s těmi, kteří běželi od výbuchu do bezpečí tábora.

„Konečně už jedou, hele!“ vykřikl najednou druhý strážný a ukázal dolů do mraveniště, kde si mezi lidmi razil cestu koňmi tažený vůz s velkou nádrží na vodu. Oheň se zatím rozšiřoval a stravoval jeden stan za druhým.

„Tohle jsme posrali,“ zamumlal opět první strážný a provinile se zahleděl na kolegu. Ten jenom mlčky přikývnul a oba dál sledovali, jak se všichni dole pod nimi snaží zachránit nejen sebe, ale i zbytek ležení. Najednou oba strážní vylekaně nadskočili. Dveře v podlaze se otevřely a ve strážnici se objevil jeden z velitelské gardy. Nijak vysoký, široká ramena, na hrudi měděně zbarvený kyrys. Šedé kalhoty měl utažené opaskem s přezkou ve tvaru kotvy. Z jedné strany měl pouzdro s revolverem, z druhé strany se mu u pasu pohupovala šavle. Když vylezl celý, jeho zespod okované boty těžce dopadaly na dřevenou podlahu.

„Vy dva se máte okamžitě hlásit u barona van der Twilhaara. Chce s vámi mluvit. Službu po vás převezme někdo další,“ sdělil suše a čekal.

„To jako hned teď?“ vykoktal první strážný. A druhý vyděšeně zíral na muže, který pro ně mohl být dost dobře poslem smrti.

„Mám vám pomoct násilím, pokud by se vám nechtělo,“ dodal muž a úšklebkem se mu zkřivily jeho strništěm pokryté tváře.

Po téhle větě už ani jeden ze strážných neváhal. Oba slezli po sestavě žebříků a můstku ze strážní věže dolů na zem, kde poslušně čekali na svůj doprovod. Ten je pak vedl v neutichajícím chaosu do jižní části ležení, kde sídlili velitelé a vysoce postavené páni. Trojice se proplétala mezi stany, tu a tam se setkala s nechápavými pohledy ostatních, kteří směřovali na druhou stranu. Na obloze, která už byla skoro jasná, bylo vidět kouř. Druhý strážný hlasitě naprázdno polknul. Úzké uličky mezi stany se rozšiřovaly a po chvíli už oba stáli před stanovým komplexem, který musel zákonitě patřit baronu van der Twilhaarovi.

Baron Baernard van der Twilhaar nepatřil nikdy k dobrým vojákům nebo stratégům. Od mala byl vychováván v luxusu a pohybu příliš neholdoval. Teď, v pokročilejším věku, tak byl značně otylý. Postupem času se z něj stal hrdý vlastník tří mohutných brad, ale také to byl jeden z nejúspěšnějších a nejbohatších mužů na západním pobřeží Unie. Když došlo na převrat, ucítil svou možnost, jak se dostat ještě výš a stát se ještě mocnějším, a přidal se na stranu budoucích vítězů, které sponzoroval nejen loděmi, ale především penězi. Jako projev důvěry a náklonnosti dostal ale, bohužel pro něj, za úkol vypořádat se s posledním rebelem v regionu, což se pro něj ukázalo být nepřekonatelným problémem, nad kterým si lámal už půl roku hlavu.

„Tak co se děje?“ vykřikl na dvojici strážných hned, jak vešli do stanu. Bylo na něm vidět, jak nerad je v tuhle hodinu vzhůru. Jeho řídnoucí vlasy byly rozcuchané a silné prsty vypadaly, že asi brzy rozmáčknou skleněný pohárek s vínem, který tak křečovitě svíraly. „Neptám se dvakrát!“ vykřikl, když odpověď nepřicházela dostatečně rychle.

Strážní začali jeden přes druhého popisovat, jak probíhala celá noční stráž v klidu a tichu, a pak první strážný zmínil, jak uviděl oheň. Zdálo se, že další oheň nepřímo založil, protože baron van der Twilhaar zrudl a začal z plných plic řvát nadávky.

„Vy neschopní idioti! Měli jste to okamžitě nahlásit, dokud byl čas! Nejradši bych vás oba okamžitě pověsil!“

„Ale, ale, p-p-pane, my…“

„Ticho! Nezajímají mě vaše výmluvy. Máte štěstí, že teď budeme potřebovat každého. Ale tohle vás i tak přijde draho. Dohlédněte na to,“ otočil se baron k muži ve zbroji, který stál ve vchodu a s pobaveným výrazem celou situaci pozoroval, „aby se jim žold snížil o polovinu stejně jako příděly jídla. Na týden. Odveď je!“ Ještě ani nestačil domluvit a zavalila ho vlna díků od obou strážných, kteří byli neskonale rádi za to, že nebudou za svůj prohřešek pověšeni. Baron je ještě jednou, tentokrát už gestem, vykázal ven a sám se zhroutil do krásného čalouněného křesla.

Usrkl z pohárku nazlátlé víno a zhnuseně se podíval na veliký stůl obklopený židlemi, na kterém byla rozprostřená mapa Mounatheského knížectví. Vůbec nevěděl, jak s tímhle člověkem soupeřit. Byl lepší v každém ohledu a hlavně to byl válečník. Ne obchodník a politik. S tou myšlenkou zabrousil baron pohledem na svou rodovou vlajku. Nádherné modré podloží s černou kotvou uprostřed. Primitivní? Možná, ale ne nadarmo byl jeho rod tak bohatý, když ovládal přístavy. Kdyby tak jenom mohl nějakým způsobem zaútočit. Baron si povzdychl.

„Pane, už se scházejí. Mám je pustit dovnitř?“ ozval se muž ve stejné zbroji, jakou měl ten, který odváděl dvojici strážných.

„Ano, ano. Děkuji,“ odvětil baron a napřímil se ve svém křesle. Nechtěl před všemi těmi patolízaly a vojevůdci vypadat slabě. I když byl psychicky na dně a začínal uvažovat o tom nejhorším. Přišel by o slíbený post správce pokladny celé Unie. Zatím co přemýšlel nad svou budoucností, vešlo do jeho stanu celkem osm dalších postav. Tři byli šlechtici jako on, dvě knížata a jeden hrabě. Všichni přivedli vlastní vojáky, dodali vlastní stroje a především hrabě přispěl zásobou techniky, která se ukazovala jako nepostradatelná.

„Dobré jitro, pánové,“ začal zdvořile baron a s obtížemi vstal ze svého křesla, aby zaujal postavení v čele stolu s mapou. „Může mi někdo podat hlášení? Jak jsme na tom?“

„Plukovník Powe, pane,“ řekl na kost hubený muž a udělal krok vpřed, aby na něj bylo vidět. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, ale jeho strhané rysy jej dělaly mnohem starším než ve skutečnosti byl. „V severozápadní části tábora někdo nastražil nálož střelného prachu a zapálil tábor. Ztráty se zatím počítají, ale oheň se zdá být pod kontrolou. Asi se jim to nepodařilo podle představ. Naše hasičské jednotky odvádějí dobrou práci, pane.“

Baron van der Twilhaar jen přikyvoval a hleděl na mapu. Pak se na moment rozhostilo ticho a všichni přítomní si mezi sebou vyměňovali nechápavé pohledy.

 „Pane, generál Mercier. Musíme nějak zakročit. Vrátit úder! Nemůžeme nechat nepřítele na pokoji, když zaútočí v noci na spící muže. Tohle je válečný zločin a musíme ho za to nepřítele potrestat,“ zuřil malý mužík v uniformě generála s monoklem na oku.“

„A máte snad někdo nápad, jak toho docílit?“ ohradil se ostře baron a zpražil pohledem všechny ve stanu. „Rád bych připomněl, že jsme tady už půl roku a náš nejlepší výkon byl, když se nám podařilo zajmout toho špeha, co nám sem nasadili. Takže pokud někdo máte nápady, rád si je poslechnu,“ a zaujatě se rozhlížel po tvářích svých podřízených. Zase nikdo nic, chtěl si smutně povzdechnout, když v tom se ozvalo odkašlání.

„Plukovník Duveau, když dovolíte, pane.“ Baron se zahleděl na úplně obyčejně vypadajícího muže, který by se v každém davu bez problémů ztratil. Prototyp obyčejnosti, pomyslel si, když ho měřil pohledem. Málokdy mluvil, nijak nevynikal. I přes to teď vzbudil v baronovi určitý zájem.

„Myslím, že bychom mohli tohle obléhání rychle ukončit, ale bude to riskantní… A hlavně, je to nevyzkoušené,“ začal opatrně plukovník Duveau.

„Tak na to se snad radši posadíme,“ odvětil baron a pokynul všem ostatním, aby zaujali svá místa. „Můžete začít, plukovníku.