Pluvník Duveau, muž s úhledně zastřiženými vlasy, který byl vždy řádně oholen, udržoval si svou elegantní chůzi a uniformu, stejně jako zbroj, udržovat čistší než sníh, znervózněl. Když do vzduchu nahazoval svoji myšlenku, nečekal ani v nejmenším baronův zájem. Teď na něj ale upírala oči celá válečná rada s baronem van der Twilhaarem v čele stolu a jeden vedle druhého nedočkavě napínali uši, aby jim neuniklo jediné slovíčko.
„No, tak prosím, plukovníku. Nemám na starost jenom vás,“ mávnul rukou baron a zatvářil se značně netrpělivě. Skoro jako by litoval, že dal tomu muži slovo.
„Vzducholoď, pane,“ vyhrkl plukovník Duveau. „Použijeme vzducholoď,“ zopakoval prvotní myšlenku, tentokrát už s jistou dávkou sebevědomí v hlase. Reakcí mu ovšem bylo ticho narušené pouze generálem Mercierem a jedním ze šlechticů, kteří se jedovatě uchechtli.
„Jak chcete použít dopravní prostředek k útoku na pevnost, plukovníku? Chci toho slyšet víc,“ pronesl baron a napřímil se na své židli. Myšlenka ho zaujala, i když jí vůbec nerozuměl. Co navíc potěšilo plukovníka, byl výraz, který se objevil na generálově tváři, který nedokázal uvěřit vlastním uším.
„Samotná myšlenka je jednoduchá. Vybereme skupinku, která odletí se vzducholodí, v noci seskočí a pokusí se přistát přímo uvnitř Braewoodské pevnosti a pak nám prostě jen otevře brány. Převzít kontrolu nad hradem už bude s velikostí naší armády hračka. Pane,“ dodal ještě plukovník a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Byl se svým plánem nad míru spokojený a přednést ho svým nadřízeným a kolegům bylo víc, než čekal.
Tentokrát se rozesmála téměř polovina přítomných mužů, kteří si ukazovali na plukovníka, následně prstem klepali na čelo a vykřikovali jeden přes druhého, že by měl někdo toho blázna zavřít do ústavu, zbavit velení nebo z něj udělat dvorního šaška v Bellenau. Jediný, kdo se tvářil i nadále zaujatě, byl jeden ze šlechticů, který se neustále snažil pohledem přihlásit o slovo. Baron van der Twilhaar ale právě debatoval s mužem po své pravici a nevěnoval nikomu dalšímu pozornost.
„Tak si aspoň sedněte, jste ostuda,“ štěkl na plukovníka generál Mercier. Tomu se vytratil úsměv z tváře a potupně se posadil. Mlčky pak sledoval slovní přestřelku. Z jedné strany stolu na druhou létaly názory, jeden hlas se snažil přehlušit druhý a o to stejné se pokoušel i třetí se čtvrtým. Nikdo si nevšiml, že samotný baron celé dění jen mlčky sleduje a přejíždí po své válečné radě očima.
„Ticho!“ zaburácel nečekaně baron van der Twilhaar až se mu roztřásly jeho mohutné brady. Všichni překvapeně zmlkli, jeden ze šlechticů leknutím nadskočil, div nepřevrhl stůl s mapou. „Vám možná přijde plukovníkův plán absurdní,“ ohradil se baron, „ale tady můj nejdůvěryhodnější rádce mi tvrdí, že má šanci na úspěch. Plukovníku,“ oslovil teď přímo svého podřízeného, „mám několik otázek jen na vás. Zůstaňte tady a vy ostatní se běžte věnovat dalším povinnostem. Myslím, že po tom zbabělém atentátu na naše muže je práce víc než dost,“ a gestem ruky vykázal nevěřící šlechtice a vojáky ven ze svých ubikací. Jeden po druhém tak muži opouštěli baronův stan a vrhali na plukovníka nechápavé, rozlícené nebo dokonce opovržlivé pohledy. Nikdo nedokázal uvěřit, že takový hloupý nápad mohl uspět.
„Pane, chtěl bych vám poděkovat za důvěru, já si toho nesmírně vážím,“ začal plukovník a opět vstal, zatím co baronovi dolil jeho sluha další pohár vína. Pak pokynul směrem k plukovníkovi a i pro něj sluha nalil vrchovatý pohár.
„Můžete mi vysvětlit to o tom seskoku? Můj poradce si tím nebyl příliš jistý a já tomu nerozumím vůbec, mám-li být upřímný,“ zeptal se zvědavě baron a řádně upil svého vína, které chvíli poválel v ústech a pak s nevýslovnou slastí polknul. Právě se v něm probudil politik a obchodník, kterého zaujal nový nápad. Takový nápad mohl mít v budoucnu neuvěřitelnou cenu a právě při té představě se baronovi leskly oči. Kdyby to vyšlo, mohl by ten nápad převzít.
„Víte pane, v Darwaetonu začali alchymisté pracovat na padáku, který bude možné otevřít za letu a doplachtit tak na zem. Nebo na hradby,“ dodal plukovník Duveau, „zatím se s těmi zařízeními jenom experimentuje, ale když jsem si všiml, jak nedaleko hradu prolétá jednou za den dopravní vzducholoď, na kterou nikdo neútočí... Noční přelet bude sice nebezpečný a nezvyklý, ale mohl by nám vyhrát bitvu. Nikdo nebude čekat, že ze vzducholodi seskočí malá skupinka za účelem obsazení hradu. Pokud tedy dáte svolení, pane,“ uzavřel vysvětlování plukovník a zahleděl se na barona, který celou dobu zaujatě poslouchal, a zdálo se, že je nápadem přímo nadšený. Na jeho mohutné tváři totiž zářil široký úsměv.
„Co je pro to potřeba udělat z mé strany?“ otázal se plukovníka baron a opět se řádně napil.
„Budu potřebovat váš rozkaz k provedení samotné mise. Malou skupinku vyberu sám z vlastních mužů, když dovolíte, pane,“ baron přikývnul a dál poslouchal, „muži pak budou potřebovat rychlé koně, aby se mohli přepravit do Laiburgu, kde jedna ze vzducholodí kotví. No a tady budou potřebovat vaši žádost veliteli vzducholodě o spolupráci. Musíte v dopise vysvětlit situaci. A málem bych zapomněl na to nejdůležitější. Hned musíme vyslat posla na jih do Darwaetonu s žádostí o ty padáky,“ s těmi slovy se plukovník odmlčel a nepřestával se dívat na barona.
„Musím říct plukovníku, že jsem vážně ohromen promyšleností vašeho plánu. Dám vám svolení a chci vidět výsledky. Pokud uspějete, osobně vám zajistím povýšení. Pokud ne, bude vás to stát v lepším případě kariéru v armádě. Teď buďte tak laskav a nechte mě vyřídit vše potřebné,“ pak plukovníka vykázal ze svého státu a posledním douškem dopil svůj pohár s vínem. „A plukovníku, vraťte se sem po poledni i s vašimi muži.“
Jakmile zmizel plukovník z dohledu, přivolal baron svého sluhu, kterému přikázal donést věci na psaní a začít připravovat řádnou snídani. Kvůli tomu zatracenému požáru byl nucen vstávat nepřirozeně brzy a teď měl co dohánět. Pokud šlo o jídlo, baron musel začínat den bohatou snídaní o dvou až třech chodech. Zatím co sepisoval dopis pro posla, který měl vyrazit k alchymistům do Darwaetonu, sluha nosil na stůl. Konvičku s exotickým čajem, na velkém podnosu přinesl opečený chleba se slaninou a dvě jehněčí klobásky. Baron se hladově zakousl do klobásy, až z ní vystříkla šťáva a pokapala pergamen se vzkazem pro alchymisty.
„Dej to pryč. Zapečetit, poslat,“ houkl baron s plnými ústy na svého sluhu a dál se věnoval své snídani. S posledním soustem se před ním objevila smažená vejce, která spořádal během mrknutí oka, a na závěr si pochutnal na kousku jablečného závinu. Vždycky když dojel, cítil se trošku provinile, protože ve srovnání s vojáky venku, si on jedl, jako kdyby žádná válka nebyla a on byl zpátky ve svém honosném sídle. Naštěstí se stud velice rychle vytratil a baron se rozhodl dát si krátkou pauzu. Do oběda bylo daleko, i když musel ještě napsat pár dopisů. To počká, pomyslel si baron a vrátil se zpátky do postele.
Když ho pak sluha asi hodinu před polednem budil, nepřipadal si baron o nic odpočatější, než když byl za svítání probuzen tím zatraceným atentátem na jeho muže. Jaká zbabělost, říkal si znovu a znovu, když zrovna sepisoval prohlášení o schválení oné bláznivé mise s padáky. Hned jak k ní připojil svůj podpis a dohlédl na její zapečetění, pustil se do zdvořilostního dopisu pro kapitána vzducholodi v nedalekém Laiburgu. Vůbec netušil, kdo bude jeho dopis číst, a tak se diplomaticky snažil o co největší otevřenost a podlézavost. „Jedině Vaše vzducholoď může teď rozhodnout o dalším osudu celé Unie,“ s těmito slovy dopis uzavřel, opět podepsal a opět zapečetil modrým voskem, do kterého pak obtiskl svou rodovou značku – kotvu. Vždy pečetil obarveným modrým voskem, chtěl zachovat své rodové barvy a měl jistotu, že nikdo nebude napodobovat jeho dopisy a pečetě.
Ze všeho toho papírování se cítil až moc vyčerpaný, čas navíc pomalu plynul a on už opět cítil nezměrnou chuť k jídlu. Houbová polévka, pečené ryby a brambory. Zrovna když dojídal druhou rybu, ohlásil strážný před stanem příchod plukovníka Duveau, který s sebou přiváděl pětici mužů. Každý vypadal úplně jinak. Když se seřadili vedle plukovníka, působilo to až komicky. Jeden malý, druhý velká, pak zase malý, pak muž normální postavy, a pak zase velký. Blond, hnědé vlasy, černé vlasy, dlouhé, krátké. Roztodivnější skupinku snad baron viděl jen v cirkusu, do kterého tak rád chodil.
„Pane,“ zasalutoval plukovník Duveau, „toto je kapitán Garth Croese a vojíni…“
„Jejich jména mě nezajímají, se vší úctou mi jde teď hlavně o to, aby dokázali naplnit vaše sliby, plukovníku,“ přerušil ho baron s napůl plnými ústy, aniž by ale zvedl hlavu od ryby, z jejíhož masa opatrně vybíral kůstky. Po dalším soustu mávl rukou ke sluhovi, který správně pochopil, že má plukovníkovi předat rozkaz k misi a dopis pro kapitána vzducholodi.
„Tohle by mělo vašim mužům zajistit imunitu po dobu cesty až po nalodění se na vzducholoď,“ vysvětloval baron, zatímco si cpal do úst do hněda opečený kus brambory. Skupinka nenažraného barona sledovala s maximálním zaujetím, protože takový apetit byl opravdu vzácný. Zvlášť za takových okolností.
„Zítra večer už byste měli být připravení zahájit let směrem k Braewoodu. Já zmobilizuji vojsko a budu čekat na signál. Jestli se opozdíte, dopadne ještě hůř než váš nadřízený. Jestli zemřete a my se to dozvíme, budete oslavování jako hrdinové. Pokud uspějete, osobně se postarám o vaši zářnou budoucnost. Je vám to jasné?“ zeptal se baron a hedvábným ubrouskem si otíral ústa po jídle.
„Ano, pane,“ zasalutovala pětice mužů, jeden po druhém se uklonili a odešli ze stanu. Jenom plukovník ještě zůstal.
„Přejete si ještě něco, plukovníku?“ oslovil ho podiveně baron, který nestál o další společnost. Zbytek dne chtěl trávit rozjímáním a četbou.
„Než vypravím svoje muže, chci vás ještě informovat o tom incidentu z dnešního rána. Vše nasvědčuje tomu, že za výbuchem stojí někdo z našich. Soudky s prachem byly z našeho skladu a u zdroje jsme našli tělo v naší zbroji. Generál Mercier vzkazuje, že byste měl zvážit rozsáhlé vyšetřování,“ s tím se uklonil i plukovník a nechal šokovaného barona osamoceného ve stanu.