„Myslím, že barona by teď chvíli nikdo neměl rušit, ale možná mu sežeňte někoho z výzvědné služby,“ řekl plukovník dvojici vojáků před baronovým stanem. Dvojice si mezi sebou vyměnila několik nechápavých pohledů, ale přikývla a plukovníkovi zasalutovala. To už byl ale plukovník Duveau na cestě k pětici svých mužů, kteří měli rozhodnout o průběhu nekonečného obléhání. Čekala je několikahodinová cesta do Laiburgu a on je musel urychleně vypravit. Cesta na západ nebyla příliš dlouhá, ale museli vyrazit hned. Jak se plukovník proplétal mezi stany, pořád si v hlavě projížděl svůj plán. Nechtěl nic nechat náhodě, ale přesto moc dobře věděl, že může selhat neuvěřitelné množství věcí. Od techniky až po samotné lidi.
„Pane!“ zasalutoval kapitán Garth Croese, muž kolem třicítky, jinak urostlý. Tmavé na krátko střižené vlasy, hladce oholená tvář, zelené oči a neúměrně velké uši. Hodnost dost dobře nevyvažovala jeho schopnosti, to věděl dobře nejen on sám, ale i všichni okolo. Přes to ale nepovýšil a raději se věnoval své práci v civilu, pokud byla možnost. Kdo by čekal, že z lesníka bude tak dobrý voják.
„Nechte toho, Croesi,“ mávnul rukou plukovník. „Vy a vaši muži musíte co nejrychleji vyrazit. V Laigburgu se vůbec nezdržujte a najděte co nejdřív kapitána vzducholodě,“ pak plukovník zalovil ve své příruční brašně, „tady je rozkaz od barona. S tímhle vás pustí na palubu a za soumraku vyrazíte. Nezklamte mě, Croesi,“ řekl ještě plukovník Duveau, když předával stočenu ruličku pergamenu s baronovou pečetí.
„Vynasnažíme se, pane,“ odvětil Garth Croese a otočil se ke čtveřici mužů, která stála hned za ním. „Na koně, Dariane, pojedeš vepředu, Otto a Wynn budou hlídat záda, Janniku, ty pojedeš se mnou.“
„Jasně, rozkaz,“ každý z mužů zamumlal něco jiného a všichni vyrazili do nedalekých stájí pro koně.
„Ehm, kapitáne,“ ozval se ještě plukovník Duveau, „chceme knížete živého. Nabídneme mu možnost vzdát se,“ řekl o něco tišeji a pozorně sledoval kapitánovu reakci. Ten jen přikývl a klidným hlasem odvětil: „Taky nechci krveprolití.“
To už vedle něj stál Jannik, nejmladší z celé pětice. Vysoký, hubený s malou jizvou na horním rtu, a vedl statného koně pro kapitána Gartha. Největší rozdíl oproti ostatním byly světlé, skoro blond, vlasy. Zbylá trojice už byla v sedle, za sebou vybavení a sbalené uniformy. Všichni museli povinně cestovat v civilu, aby nevzbudili příliš velkou pozornost cestou do Laiburgu. Garth se elegantně vyhoupnul do sedla, zasalutoval plukovníkovi, a spolu s ostatními vyrazil nejkratší možnost cestou z ležení do volné přírody.
Jakmile se pětice dostala mimo stany a najela na prašnou cestu vedoucí k nedalekému lesu, zavládla uvolněná atmosféra. Daan cválal sám značný kus před ostatními přesně tak, jak si kapitán Garth Croese přál a zdálo se, že ani netouží po nějakém tlachání s ostatními. Z plných plic nasával vzduch a kochal se přírodou kolem sebe, osvobozen od uniformy, zbroje a zbraní. Úplně vzadu se Wynn a Otto zaujatě bavili o novém typu pušky, do které pro větší efektivitu vložili stejný bubnový zásobník, jako mají revolvery. Zatím co Wynn z ní byl nadšený, Ottovi se celý nápad vůbec nezamlouval a vychvaloval svou oblíbenou pušku na průrazné náboje.
„Jannik, to není jako typické unijní jméno. Odkud vlastně jsi?“ zeptal se po chvilce jízdy zvědavě Garth, který s Ottem a Daanem sloužil už dřív, ale Wynna s Jannikem prakticky neznal.
„Z Galmeru,“ odvětil Jannik, „ je to menší město u hranic s Einharem. Dřív prý patřilo seveřanům a do dneška jsou tam jejich potomci. Já asi budu jeden z nich,“ usmál se dobrosrdečně a projel si rukou světlé vlasy, tak typické pro muže ze severu.
„Proč ses dal k armádě? Nejsi na to trošku mladý?“ vyptával se dál kapitán Garth, zatím co skupinka vjížděla na lesní cestu. Ve stínu stromů byl příjemný chládek a každý jeden z mužů si možnost nechat za sebou válku náramně užíval. Wynn s Ottem se dokonce začali dohadovat o tom, jaké houby tady asi rostou.
„Táta je řezník a trval na tom, že si musím zvyknout na krev a aspoň pár let si odsloužit stejně jako on. Neměl jsem moc na výběr,“ pokrčil rameny Jannik a opět se usmál. Zdál se v obzvlášť dobré náladě. „Co děláte vy, pane?“
„Říkej mi Garthe, musíme si dávat pozor na utajení,“ opravil ho nejdřív kapitán. Pak ale začal Garth Croese vyprávět o Pinwyddském lese, který má na starost. Dlouze popisoval, jak dohlíží na výsadbu nových stromů, kácení starých, udržování cest a vůbec všechno, co je kolem lesa potřeba. Jannik se zaujetím naslouchal každému slovu. Garth pak přešel k vyprávění o své rodině, která na něj doma, v jeho krásné usedlosti u lesa, čeká. Vyprávěl o své modrooké ženě, svých dvou synech a dceři.
„To musí být nádhernej život,“ řekl konečně Jannik a přerušil kapitánovo vyprávění.
„Je to nádhera, to mi můžeš věřit. Teď jenom doufám, že se vrátím ve zdraví,“ odvětil Garth a na obličeji se mi udělalo pár vrásek. „Nemám z toho plukovníkova plánu vůbec radost. Je to riskantní, ale baron už slyší na všechno. Rád bych se vrátil v jednom kuse k rodině,“ posteskl si pak a popohnal na chvíli koně, aby dojel vepředu jedoucího Daana, se kterým prohodil pár slov. Wynn s Ottem zatím řešili svoji oblíbenou úpravu zvěřiny. Cesta pomalu ubíhala a všichni se nechávali unášet krásnou okolní krajinou, která se kolem nich vlnila. Za lesem přebrodili malou říčku a pak začali narážet na osamocená stavení uprostřed kraje, který se připravoval na blížící se podzim a loučil se s válkou, která si na něm vybrala svoji daň. Některá pole se ještě nevzpamatovávala, jinde bylo vidět pár pracujících postaviček. Když míjeli zájezdní hostinec, musel kapitán Garth na chvíli zvýšit hlas, aby jim připomněl, že nejsou na projížďce, ale že mají na práci nesrovnatelně důležitější práci než pinty piva. Sám ale dostal chuť na korbel s pořádnou čepicí z pěny.
„Nezdržujte se, chlapi, už nejsme daleko,“ popohnal kousek za hospodou skupinku kapitán Garth. Slunce se začínalo víc a víc klonit k západu a čas se krátil. Konverzace mezi jezdci pomalu vázla, jak na všechny začala dopadat vážnost situace. Pak konečně Daan zastavil za malém kopci. V údolíčku pod ním se rozprostíralo městečko Laiburg se svými necelými třemi sty obyvateli. Povětšinou farmáři, obchodníci, kupci a řemeslníci. Dominantou však byl víc než sto let starý pivovar a pak samozřejmě poměrně nové kotviště pro vzducholoď. Unie začala vzducholodě využívat teprve před sedmi lety a v současné době jich brázdí oblohu dvanáct. Všechny slouží pro obchod a přepravu – samotní vládci z Bellanau zakázali jejich vojenské využití.
Skupinka zatím projížděla srdcem města. Na náměstí už utichal celodenní shon, obchodníci sklízeli zbytky neprodaného zboží, metaři uklízeli všudypřítomný nepořádek a tu a tam bylo možné vidět pobíhající děti. Garthovi se zastesklo po domově, ale odmítal zastavovat. Nepolevil ani ve chvíli, kdy mu hladově zakručelo v břiše, když míjeli jeden z městských hostinců, ze kterého vycházela vůně pečeného masa. Opět se musel utkat s nesouhlasným mručením svých druhů, ale přesvědčil je, že dostanou najíst v kotvišti.
To už se cesta kroutila do kopce vedoucího za město. Tam ji spatřili. Majestátně připoutaná množstvím provazů k zemi. Krásný dřevěný trup z tmavého dřeva, který by mohla závidět kdejaká plachetnice v přístavech. Příď byla vymodelovaná do tvaru orlí hlavy, na zádi byla velká vrtule a nad tím vším se dmul obrovský balón připoutaný k dřevěnému trupu bezpočtem lan, díky kterému mohla vzducholoď vůbec existovat. Žádný z mužů zatím vzducholodí necestoval, a proto se k ní přibližovali s tichou úctou. V půlce cesty k nim na koni přicválal jakýsi mladík a požádal je, aby ho následovali do haly na okraji kotviště, kde s nimi chce mluvit kapitánka.
„Kapitánka? To je vtip?“ uchechtl se Otto a Jannik s Daanem se k němu přidali. „To bude zázrak, když se vůbec odlepíme od země,“ nebo „kdo ví, jestli nedoletíme nějak na jih za ženskýma.“ Dokud je neokřiknul kapitán Garth, zdálo se, že jim nápady jen tak nedojdou a budou kapitánku zesměšňovat po zbytek dne.
„Na pohlaví nesejde, budete jí projevovat stejný respekt jako mně, jasné? Stejně je to i moje nadřízená,“ dodal ještě Garth Croese, když seskakoval ze sedla a přivazoval koně ve stáji, stejně jako ostatní muži. Mladík je pak odváděl do prostorné haly, která musela sloužit jako kantýna. U stolů tam sedělo asi dvanáct mužů a u toho nejvzdálenějšího byla do rozhovoru zabrána jediná žena v místnosti. Mladík na ni ukázal, rozloučil se s muži, a šel se věnovat dalším povinnostem. Skupinka došla až ke stolu a po kapitánově vzoru všichni zasalutovali.
„Madam, jsem kapitán Garth Croese a tady,“ předal jí nachystaný svitek pergamenu s pečení, „je žádost barona Twilhaara. Doufám, že nám vyhovíte.“
„Kapitán Janise de Fokke, těší mě, kapitáne, pánové,“ odvětila žena ve středních letech s hnědými vlasy staženými do ohonu. Jak pročítala dopis, tvář se jí plnila úžasem smíšeným s obavami. „Když dorazily ty prapodivné vynálezy, nevěřila jsem kurýrovi ani slovo. Ale tohle,“ zamávala dopisem, „asi nebudu mít na vybranou. Nesnáším noční lety,“ dodala a pokynula pětici, aby si přisedla k jejímu stolu. „Tohle je můj první důstojník,“ představila pak ještě muže s prošedivělými černými vlasy, který s ní před tím zaujatě diskutoval. Hned na to žena zavelela, aby pětice cestovatelů dostala najíst. Hustá polévka a chleba bylo vše, co dostali, ale byli rádi i za to.
Garth Croese začal kapitánku vzducholodě postupně zasvěcovat do situace a detailně líčit plán. Žena většinou přikyvovala, ale kapitán netušil, jestli je to souhlasně nebo pouze porozumění. Musel doufat, že civilistka nebude dělat žádné problémy. Vzdušný obchodní cech býval velice nevyzpytatelný. Když pětice mužů dojedla, kapitánka de Fokke vstala.
„Pánové, asi opravdu nebudu mít na výběr. Ale musím taky zajistit dobré jméno našeho cechu, takže teď nechám naložit vzducholoď zbožím a za soumraku vyrazíme na obchodní cestu s několika pasažéry navíc. Takhle zanesu cestu do knihy a budu doufat, že to nedostane do problémů mě,“ povzdechla si a zadívala se z okna na plochu se vzducholodí, „tak za hodinu vás čekám na palubě,“ s těmi slovy vyrazila směrem k východu z kantýny. Její šedivý hnědý kabátec za ní lehce povlával a z dlouhého pouzdra u pasu vyčuhovala rukojeť její zbraně.
Skupina v čele kapitánem Croesem se dala do řeči s prvním důstojníkem a sbírala síly. Všechny bez rozdílu zajímalo, jaké to je, létat vysoko nad zemí. Wynn vyzvídal, jestli už první důstojník někdy zažil pád vzducholodi. Odpovědí mu bylo hlasité řičení, které vydával nejen důstojník, ale i Wynnovi smějící se kolegové. „Tohle by nepřežil nikdo,“ odvětil konečně první důstojník a utíral si slzu smíchu. V jídelně panovala výborná nálada, a když nadešel čas, aby se kapitán Garth spolu s ostatními nalodil na vzducholoď, nikomu se příliš nechtělo. Všichni cítili, jak jim ztěžkly nohy, když se krok po kroku blížili k zakotvené vzducholodi.
„Pánové, dovolte, abych vás přivítala na palubě Awyru, nejstarší vzducholodě v Unii,“ přivítala pětici mužů kapitánka de Fokke, „můžete se jít zatím ubytovat do podpalubí a klidně si ještě odpočinout, nikdo tam není. My dokončíme přípravy a vyrazíme hned po západu slunce,“ s těmi slovy zasalutovala a odešla se věnovat vlastním povinnostem.
Pětice mužů vyrazila ke schodům do podpalubí. Jak sestupovali po dřevěných schodech, naplno si uvědomili vážnost situace. Teď už nebylo cesty zpět. Garth Croese cítil, že i jeho kolegům se hůř dýchá. Nervozita byla neobyčejně silná.
„Kde máme kajutu my?“ přerušil ticho Jannik a rozhlížel se po chodbě, která se táhla po celé délce trupu na obě strany.
„To neříkala,“ pokrčil rameny kapitán Croese, „zkusíme pár dveří. Stejně tady má být všude prázdno,“ dodal ještě a sáhnul po první klice. V místnosti byl neuvěřitelný nepořádek a velká spousta osobních věcí. „Tady to asi nebude,“ prohodil v duchu Garth Croese a šel zkusit další. Jeho muži tu a tam vyzkoušeli jiné dveře, ale zdálo se, že každá místnost buď někomu patří, nebo je plná nejrůznějšího vybavení a nákladu. V tom se ozvalo syknutí, které vydal Otto, a všichni ztuhli.
„Co se děje?“ zašeptal kapitán Garth a ruku měl nachystanou na zbrani.
„Nikdo tady nemá bejt, že? A slyšíte ten zvuk?“ zašeptal v odpověď Otto a ukázal na dveře, zpoza kterých se ozývalo lehké bouchání a šoupání. „Půjdeme dovnitř, pane?“ Garth Croese přikývnul v odpověď a bez dalšího otálení vrazil do dveří.
Naproti němu se u beden krčila mužská postava, která překvapením vyskočila. Na hrudi měla erb rodu Mounathe, rodu jejichž poslední baštou byl právě obléhaný Braewoodský hrad. V naději, že se snad zachrání, skočil muž bez váhání po Garthovi a povalil ho na zem. Než mu ale stihl uštědřit první ránu, drželi ho Wynn s Jannikem. „Vezměte ho na palubu,“ poručil kapitán Garth a dvojice vlekla zmítajícího se muže ven.
„Kapitánko! Kapitánko! Někoho vám vedeme,“ volal od schodů Otto, který se dmul pýchou. Byl to koneckonců jeho úlovek. „Byl v podpalubí, dělal tam něco s nějakýma bednama a hádejte, odkud asi tak přišel,“ dodal ještě s vítězoslavným úsměvem. Kapitánka de Flokke rychle přiběhla a zadívala se na zajatého muže.
„Ten není můj… Sabotér!“ a uštědřila mu políček, „kdo tě poslal? Co jsi udělal s mou vzducholodí? Mluv!“ křičela žena z plných plic a tváře se jí barvili do ruda. Muž se ale jen usmíval. „Nemůžete mu pomoct, kapitáne?“ obrátila se žena na Gartha a nemilosrdným výrazem žádala o jedinou možnost jak přimět zajatce mluvit. Garth neochotně přikývnul. Daan, který byl z celé pětice patrně nejsilnější se napřáhl a několikrát pěstí udeřil muže do obličeje. Ten jenom vyplivnul krev a jeden zub na udržovanou dřevěnou palubu a dál zarytě mlčel.
„Je mi jedno jestli ho budu muset třeba zbičovat,“ začala vřeštět kapitánka, „ale ten zmetek bude mluvit! Musím vědět, co udělal s mojí vzducholodí!“ a sama se napřáhla k úderu. Ozvalo se lupnutí. Musela muži zlomit nos. Ta ženská má páru, pomyslel si Garth a cítil ke kapitánce neobyčejný pocit náklonnosti smísený se strachem. Muž ale dál mlčel a odplivnul další krev.
„A proč ne, koneckonců je to moje loď a moje pravidla. Ty,“ houkla kapitánka na jednoho z přihlížejících členů posádky, „sežeň mi bič! Hned!“
Všem přihlížejícím se zdálo, jako by čekání na poslíčka mohlo trvat jen mrknutí oka. Než se kdokoliv nadál, dělala si kapitánka místo a v ruce svírala bič. „Pusťte ho a jděte stranou, nechci zranit nikoho jiného,“ řekla s dostatečnou dávkou uvědomění kapitánka de Fokke. Wynne s Jannikem se nejprve váhavě podívali na Gartha, ale ten jen přikývnul. Muži pustili zajatce a šli stranou. Kapitánka se už napřahovala k první ráně, když v tom muž využil volných rukou, z opasku vylovil malou lahvičku, jejíž obsah si vlil do úst a úsměvem se poroučel k zemi.
„Ne! Ne! Dělejte někdo něco,“ křičela z plných sil kapitánka, ale už bylo pozdě. V lahvičce musel být obzvlášť silný jed, takže smrt nastala prakticky okamžitě. Zoufalá kapitánka bez špetky úcty rozzlobeně kopla do mrtvého muže a pak se otočila na kapitána Gartha.
„Dokud neprohledají moji muži celé podpalubí, nikam neletíme,“ a vyrazila udělovat rozkazy, „jo a je mi to líto,“ dodala ještě už zády ke kapitánu Garthovi.
2024 ©