„Je vám líto? To nemyslíte vážně,“ rozkřikl Garth za kapitánkou, která mu ale nevěnovala sebemenší pozornost a věnovala nečekanému problému s možnou sabotáží. Zkusím jí dát chvilku, říkal si v duchu Garth a nervózně těkal od kapitánky ke svým mužům a pak sledoval poslední sluneční paprsky, které se ještě zoufale snažily dát kapitánu Garthovi nějaký čas na víc. Pokud by nemohla vzducholoď odletět a dorazit k Braewoodu ještě před rozedněním… Z tváře se mu vytratila veškerá barva. Ať už si představoval kterýkoliv konec, ani jeden nebyl dobrý. Opustil by rodinu a dal se na útěk? Stal by se z něj psanec bloudící po světě? Postavil by se čelem popravčí četě? Baron Twilhaar se zdál nekompromisní v případě neúspěchu celé akce.
„Slyšíte mě? Mluvím na vás!“ okřikl znovu kapitánku, která se mu pomalu vzdalovala. Teprve když se rozmáchnul paží a ukázal za ženou nepříliš vhodné gesto, zastavila se. Viděla mě? Pomyslel si v první chvíli a zarazil se. Kapitánka se otočila a během mrknutí oka stála tváří v tvář kapitánu Garthovi. Její hnědé vlasy poklidně povívaly v lehkém vánku, ale v tmavě hnědých očích jí tančily ohně. Byla tak blízko, že Garth mohl cítit její dech na své tváři.
„Podívejte, tady končí veškerá zábava. Vy máte možná nůž na krku, ale to já taky. Jenom kvůli tomu, že jsem ochotná s váma letět…“
„Vy to nechápete! My musíme letět ještě dneska. Jestli do rána nebude otevřená hradní brána, jsme mrtví muži,“ ohradil se Garth Croese a snažil se neutíkat pohledem. I tak si připadal menší ve srovnání se supící kapitánkou.
„Dávám vám svoje slovo, že udělám všechno pro to, abych vás dneska v noci vyhodila nad hradem, ale ne dřív, než projdu svoji loď! Zkuste být užiteční a nepřekážejte, ano?“ s těmi slovy se kapitánka de Fokke otočila, její hnědé vlasy zavlály Garthovi před očima a žena pospíchala na druhou stranu paluby.
Tak takhle to vypadá, když se s někým vytře paluba, uchechtl se tiše Garth a vrátil se ke svým mužům, kteří tiše celý rozhovor pozorovali. Ani jeden z nich si netroufal do ničeho zasahovat. V očích se jim zrcadlila nejistota a obavy.
„Co budeme dělat dál?“ zeptal se jako první Wynn a ostatní napjatě čekali na odpověď.
„Je to na vás, máme spoustu času. Hlavně se tu nemáme motat,“ odvětil kapitán Garth trošku jedovatě, aniž by ale mínil být jakkoliv nepřátelský vůči svým vlastním podřízeným. Dál už se s nikým nebavil. Došel k zábradlí na okraji paluby, kam jeho muži provizorně složili zavazadla. Po chvilce přehrabování pak ze svých vlastních věcí vytáhl sáček s tabákem, dýmku, a vyrazil směrem ke schůdkům, které byly spuštěné ze vzducholodi na zem. Zakotvené vzdušné plavidlo bylo sice jen půl metru nad zemí, ale i přes to byly pro pohodlnější přecházení připraveny bytelné dřevěné schůdky.
Pod Garthovou postavou lehce povrzávaly, ale jemu to bylo jedno. Skoro až šouravým krokem přešel plochu, na které byla vzducholoď ukotvená, a zamířil k nejbližšímu stromu. Bezmyšlenkovitě se sesunul na zem, opřel si záda o statný kmen a začal z pytlíku vytahovat tabák, který si nacpal do dýmky. Následoval rituál, který mu konečně dodal trošku klidu. Prohmatal všechny svoje kapsy, našel křesadlo. Zapálil tabák a z plných plic nasál kouř. Když vydechnul namodralý obláček, cítil se nesrovnatelně líp. Věděl moc dobře, že by ho to jednou mohlo zabít, však znal dost lidí, kteří při pravidelným požívání začali kašlat krev a pak v bolestech umírali, ale teď mu to bylo úplně jedno. Dokud byl v armádě, mohl zemřít kterýkoliv den i bez toho opojně nezdravého zvyku. Zlozvyku, jak by řekla jeho žena. Při vzpomínce na ni se mu zachvěla ruka, ale zůstal v klidu a dál poklidně pokuřoval při sledování ruchu na vzducholodi. Všude viděl někoho pobíhat, i čtveřice mužů pod jeho vedením se asi nakonec připojila k pátrání po zdroji sabotáže. Jen on sám seděl stranou všeho.
Vzducholoď vypadala jako malá mraveniště za pravého poledne, do toho se začali z nedalekého hájku ozývat cvrčci a Garth si najednou připadal stranou všeho dění. Neměl důvod se starat o občanskou válku, neměl důvod se starat o nic. Opět potáhnul z dýmky. Jakmile se řezavá chuť tabáku dotkla jeho jazyka, představil si svůj domek, svou rodinu, sám sebe jak prochází lesem, a všude jen mír a klid. Jeho srdce zatoužilo po návratu domů. Chtěl se zvednout, naskočit na koně, odjet do noci a už se nevrátit. Vzal by rodinu a odstěhoval by se někam daleko od všeho toho zmatku. Pak si ale uvědomil, že zaujatě sleduje postavy kmitající po palubě vzducholodi. Nemůže couvnout.
„Nejsem zbabělec,“ řekl najednou nahlas s nelibostí se zvednul z chladné země. Po pár krocích se otočil a zadíval se na strom, který mu poskytl útočiště. Díval se na něj, jako by se loučil se svými blízkými. Pak si povzdechl a vyrazil ke vzducholodi. Pomalými kroky se přibližoval, cestou ještě vyklepal tabák z dýmky, a když pod ním zavrzaly schůdky vedoucí na palubu, neochotně nasadil přátelský úsměv. Prvního člena posádky se vyptal na kapitánku de Flokke a vydal se za ní do podpalubí. Míjel muže i ženy, kteří vynášeli různé bedny, menší soudky, všechno muselo projít důkladné prohlídce. Jakmile sešel do podpalubí, stačilo vydat se po hlasu. Rozzuřený ženský hlas ho dokonale navedl až ke kapitánce, která byla v místnosti, kde prve našli sabotéra. Spolu s ní tam byli i Wynn s Ottem, kteří se chovali jako neoddělitelná dvojčata.
„Rhys s Jannikem pomáhají vynášet věci, pane,“ zasalutoval Otto a pak začal vysvětlovat, jak pomalu probíhá prohledávání celé vzducholodě. Garth ho příliš nevnímal a jen sledoval všudypřítomné hemžení členů posádky. Něco na ní bylo, říkal si, když sledoval kapitánku, jak vydává jeden rozkaz za druhým a všechno pozoruje svýma ohnivýma, temně hnědýma očima.
„Kapitánko, omlouvám se, bylo to ode mě neprofesionální,“ vyhrkl najednou Garth a uvědomoval si, jak divně to musí znít. I tak ale nespouštěl oči ze ženy.
„V pořádku, kapitáne,“ odvětila ledabyle kapitánka a na tváři se jí objevil na krátkou chvíli úsměv. Pak si přeměřila Gartha od hlavy a k patě a dál se věnovala dohledu nad vykládáním podpalubí. „Víte, rozumím vám, ale tady jde o život nám všem. Když vybouchne nějaká schovaná nálož, když budeme ve vzduchu, nepřežil by to nikdo. Zkuste se na to dívat jako na nutné zlo, kapitáne. A teď mě omluvte, musím pokračovat v práci,“ a vyrazila ven za další prací.
„Doprovodím vás,“ nabídl se hned kapitán Garth a přidal do kroku, aby dohonil odcházející kapitánku. Wynn si s Ottem vyměnili pobavené pohledy. „Že on po ní jede?“ ušklíbl se Otto a Wynn jenom zašeptal: „Jasně, ale ticho,“ a oba se začali z plných plic smát. Procházející členové posádky se na dva vojáky dívali nechápavě, ale těm to bylo v dané chvíli úplně jedno.
Noc pomalu ubíhala a Garth sledoval kapitánku na každém kroku. Vyklízení podpalubí a následné prozkoumávání veškerého nákladu a vybavení ze strany techniků se vleklo a zdálo se, že nebere konce. Dvojice kapitánů právě stála na palubě a zaujatě debatovala o obchodní politice s východní Niewezskou říší, čemuž Garth vůbec nerozuměl, když z podpalubí vyšel Jannik a nesl v náručí poslední malý sud.
„Ten je poslední, madam,“ ohlásil Jannik, když odevzdal soudek technikům, kteří jej okamžitě otevřeli a ověřili si jeho obsah.
„Další víno,“ vydechla s úlevou kapitánka de Fokke, když na ni jeden techniků zamával a pak zvedl s úsměvem palec. „Myslím, že je nejvyšší čas zvednout kotvy, co myslíte, kapitáne?“ zeptala se žena svého kolegy, který z povinnosti přikývnul. Jeho dobrá společenská nálada byla ta tam.
„Poletíme přímo nebo chcete letět oklikou, jak jste říkala? Čas nás začíná tlačit. Let určitě nějakou dobu potrvá a nedokážu říct, jak se nám bude dařit po tom seskoku,“ při těch slovech lehce zblednul. Bylo to tu, bylo to nevyhnutelné.
„Vezmu vás přímo nad hrad,“ oznámila rozhodně kapitánka, „měli bychom tam být zhruba za dvě hodiny, možná o něco víc, záleží na protivětru. Do svítání bude hrad jistě váš,“ pak se vydala ke kormidlu a cestou začala vykřikovat další a další pokyny. Během pár minut už byla pětice vojáků opět pohromadě a nevěřícně, a s obavou, sledovali, jak se vzducholoď pomalu zvedá. Nejprve byli nad úrovní nízké kantýny, pak vyšší skladu, pak překonali i ty nejvyšší stromy v okolí a naskytl se jim pohled na nedaleký Laiburg, ve kterém tu a tam svítila pouliční lucerna.
Když už byli opravdu vysoko, nebo tak alespoň pětici vojáků tak připadalo, zavelela kapitánka k nahození vrtule. Do noci se začalo roznášet klapání kovových mechanismů, které uvedly velkou vrtuli na zádi do chodu. Awyr, nejstarší vzducholoď v celé Unii, vyrazila loudavým tempem vpřed a po chvíli už volně plula správným směrem i bez kovového klapání vydávaného vrtulí. Pětice ještě pořád nejistě postávala dostatečně daleko od kraje a všichni muži si navzájem vyměňovali nejisté pohledy. Jako první se odvážil z hloučku vykročit Rhys. Opatrným krokem došel až k zábradlí, lehce se přes něj naklonil a zahleděl se na noční krajinu pod sebou. Většina posádky ho s pobaveným výrazem sledovala. Pro ně byly takové vzdušené plavby denním chlebem, pro většinu i plnohodnotným zdrojem obživy. Vidět na palubě nováčky pro posádku bylo neskonale zábavné.
Když se zdálo, že si Rhys začal pohled na nocí zahalený svět pod sebou užívat, loudavě se k němu připojili i jeho čtyři kolegové. Byl to opravdu neuvěřitelně omamný pocit, který se po překonání prvotního strachu dostavil. Garth, který stál mezi Ottem a Jannikem, zavřel oči a nechal se ovívat chladným nočním vánkem.
„Ten třas v nohou časem přejde. Ještě pár letů a už vám to ani nepřijde,“ ozval se najednou za ním hlas kapitánky de Fokke.
„Jaký třes… Vlastně, jak o něm víte?“ podivil se Garth a oddělil se od ostatních, aby si ještě mohl promluvit s kapitánkou.
„Chvěly se vám nohy, když jste se opíral a koukal dolů pod sebe,“ usmála se kapitánka. Pak chvíli vykládala o svých prvních letech a Garth se zaujetím poslouchal každé slovo, které jí vyšlo z nečekaně poutavých rtů. Byl tak dlouho pryč. Naštěstí pro něj ho za chvíli vyrušili jeho společníci, kteří navrhovali, aby se šli přichystat. Jejich poslání se dostávalo k tomu nejnebezpečnějšímu bodu. Kapitán Garth suše polknul, rozloučil se s kapitánkou a odešel s ostatními do podpalubí, kde se začali chystat. Nesměli dělat v hradu žádný rozruch, takže se museli spolehnout jenom na nože, dýky a meče. Ani příliš vyzbrojit se nemohli. Pro boj nablízko zvolili kroužkové košile, tvrzené kožené nátepníky a vesty, a boty bez silných podrážek, aby mohli být co nejtišší. Dlouho pak ještě mlčky seděli ve své kajutě. Každý jen tiše přemýšlel nad tím, co bude až se rozhodnou skočit. Tiché rozjímání narušilo zaklepání. Dovnitř nakoukl jeden z členů kapitánčiny posádky se vzkazem, že se blíží na dohled k Braewoodskému hradu.
„Je to tady a je to na nás. Neděláme to jenom pro sebe, ale pro všechny. Pro klid a mír,“ začal svůj proslov kapitán Garth Croese, ale než se stačil rozmluvit, skočil mu do řeči Otto.
„Kapitána, nejsme bažanti, teda až na tohohle,“ a přátelsky šťouchnul do Jannika, „nechte si ty řeči. Ať už to máme z krku,“ a jako reakce se ozvalo souhlasné mručení a pokyvování. I Garthovi se vlastně celkem ulevilo. Nevěděl totiž vůbec, co říct mužům, jejichž život teď závisí na látce, která jim má pomoct doplachtit až za hradby nepřítele. Jeden po druhém tak vycházeli zpátky na palubu a jen sem a tam prohodilo slovo nebo si vyměnili nervózní úsměv. Jakmile se zastavili a zahleděli si na kulisu Braewoodského hradu, která se před nimi rýsovala každou vteřinou jasněji a jasněji, ucítil Garth nečekané šimrání v okolí žaludku. Sevřelo se mu hrdlo a zaplavil ho ledový pot, který mu vyhrkl všude na těle. Zatočila se mu hlava. Několika rychlými kroky doběhl k zábradlí na levoboku a vyzvracel se.
Nikdo se neodvažoval situaci nějak komentovat. Všichni ostatní byli ve tvářích stejně bledí, jako byl sám Garth. Když jim pak členové posádky Awyru pomáhali do popruhů k jejich padákům, zdálo se, že celá pětice zestárla o několik let.
„Za chvíli už budeme prolétat kolem hradu. Měli byste se nachystat, pánové,“ ozval se kapitánčin hlas a Garth si pomyslel, že ta žena je všude a všechno ví. Bylo mu až líto, že s ní nemůže strávit víc času. Pak si ale vzpomněl na ženu a děti, které ho čekali doma, a jen o úder srdce na to si představil tu černočernou propast, do které se chystal skočit.
„Wynne, půjdeš první,“ rozhodl po další odmlce Garth. Nikdo se neodvažoval mluvit. Do tiché noci bylo jen tu a tam slyšet vrtuli, která byla nastavená na minimální chod, a oddechování všech přítomných. Zdálo se, že pětici přišla vyprovodit celá posádka. „Za tebou půjde Otto, já, Jannik a Rhys půjde poslední, “ pak vzal do ruky pergamen, který byl přiložený u jejich padáků a začetl se do něj. Třásly se mu ruce. Všichni na něj upírali oči.
„Za tohle zatáhnete chvilku po tom, co vyskočíte,“ ukázal Garth na přezku na jedné straně ramenních popruhů svého padáku,“ a doplachtíte někam na hradě. Vůbec nevím, jak to řídit, jestli to vůbec jde, ale snažte se dopadnout aspoň někam do hradu. Hradby, věže, cokoliv. Pokud přistanete mimo hradby, vyrazíte směrem na jih k ležení. Je vám to jasné?“ v odpověď mu nepřišlo nic než ztuhlé pokývnutí hlavy od všech ostatních. Při pohledu ze vzducholodě už bylo všem jasné, že je nejvyšší čas. Hrad byl jen kousek od nich.
Zdálo se, že Wynn se vůbec nebojí, když se postavil do dvířek na pravoboku, podíval se na Gartha, na ostatní a beze slova vyskočil. Všichni, včetně posádky, se přiřítili na okraj, aby mohli sledovat, jak Wynn padá. Po chvilce se ozvalo vzdálené „puf“ a na místo pádu už Wynn plachtil prakticky neslyšitelně vstříc Braewoodskému hradu. Když Garth viděl, jak lehce to vypadá, kývnul na Otta, který sice nejprve zaváhal, ale pak s odrazem vyskočil do noci za Wynnem. Otto padal, pořád padal.
„Neměl by už otevřít padák? Co se děje? Co to dělá?“ začal najednou mumlat vedle Gartha stojící Rhys a všichni mžourali do tmy. Pak se ozval dlouhý výkřik. Netrval příliš dlouho, ale utichl stejně náhle, jako se objevil.
„Otto! Otto!“ začali z plných plic na palubě Awyru křičet jeho společníci. „Otto!“
„Ticho!“ ozvalo se syknutí a Garth dostal políček. Byla to kapitánka de Fokke, bílá jako stěna, ale jako jedna z mála si udržela příčetnost.
„Tímhle mu nepomůžete. A na sebe tak jedině upozorníte. Stejně jako na nás! A teď běžte, honem! Za chvíli budeme z dohledu!“ popoháněla žena zbývající trojici mužů, která se jako těla bez duší odšourala ke dvířkům na pravoboku a jeden po druhém se muži odevzdali noci. Garth, Jannik, Rhys. Na vzducholodi se zatajeným dechem sledovali a poslouchali, co se bude dít. Jeden padák, druhý, třetí. Všichni zbývající členové výsadku měli větší štěstí než Otto. Kapitánka Janise de Fokke ještě chvíli sledovala, jak se padáky pomalu snáší k hradu pod nimi, ale velice rychle se zbavila veškerého sentimentu, otočila se k prvnímu důstojníkovi a poručila: „Otočte to, na víc už nemám žaludek.“
2024 ©