Kapitán Garth Croese padal a cítil se jako nikdy v životě. Chladný noční vzduch ho řezal do tváří a z očí se mu koulely veliké slzy. Nedokázal v té chvíli říct, jestli za to mohl Ottův pád do černočerné tmy, nebo jestli to byl opravdu jen vítr, který se snažil ohlodat jeho bílou kůži. I přes to, že musel padat neuvěřitelnou rychlostí, připadalo mu to jako věčnost, než zatáhl za měděnou přezku na svém padáku. Lehké cuknutí a neslyšně plachtil nad hradem. Nejprve se neodvažoval dívat pod sebe, ale jakmile to jednou udělal, nedokázal odtrhnout oči. Ze tmy vyrůstaly spoře osvětlené věže Braewoodského hradu, v tlumeném měsíčním světle, které neustále narušovaly chuchvalce šedivých mraků, se na prostranství před kamennou pevností líně pohybovaly bílé mlhy.
Čas se zastavil, když Garth pozoroval tu nepopsatelnou podívanou pod sebou. Přišel si tak zanedbatelně malinkatý ve srovnání s velikým světem pod sebou. Sotva si začal pocit z ničím nerušeného letu užívat, musel se rychle vrátit do reality. Pod sebou už viděl Wynnův bílý padák, se kterým se mu podařilo zdárně přistát na stříšce u jedné z věží. Naneštěstí byl Garth od jeho místa až příliš vzdálený a musel doufat, že sám bude mít kde přistát. Musel se nějak otočit, protože napravo od něj už bylo jenom prázdno. Každá další myšlenka a úvaha ubírala plachtícímu kapitánovi čas na samotnou akci. Rychle kmital očima ze strany na stranu. Skoro přestal dýchat. Musel něco udělat. Teď nebo mine hrad a skončí někde v polích, nebo uvízne na stromě. Pak si ho někdo všimne a věnuje mu šíp nebo rovnou kulku.
Oběma rukama popadl levou stranu padáku a ze všech sil zabral ve snaze otočit směr pozvolného letu, čímž by získal další čas na přistání. S vypětím všech sil začal padák pozvolna měnit směr letu a klouzal níž a níž. Garth už skoro cítil kamenné hradby pod nohama. Dopad byl horší než čekal. Nohy poté, co se dotkly tvrdého kamene, přestaly poslouchat. Garth klopýtl, a po dvou nemotorných krocích dopadl na pravé rameno. Bolestivě sykl a snažil se druhou rukou vymotat z padáku a jeho provazů. „Neuvěřitelný vynález!“ pomyslel si kapitán, když si konečně začal uvědomovat, co právě vykonal. Vysoko nad tím bylo ještě vidět obrys kroužící vzducholodě, která pomalu měnila směr a pokračovala ve své obchodní cestě. Pak ale začal pozorovat, jak se snaží přistát Jannik a Rhys.
Jannik na dálku působil jako léty ostřílený voják, který se vůbec ničeho nebojí. S jistotou ovládal padák podobně, jako to viděl u svého velitele, a ladně přistál na hradbách kus severně za Garthem. Ještě štěstí, že ty hradby jsou tak dlouhý a široký, pomyslel si kapitán Garth, když přikrčen vyrazil pomoct Jannikovi vymotat se z padáku. Cestou ale nespouštěl oči ze stále ještě plachtícího Rhyse, který měl se svým padákem trošku problémy. Nedařilo se mu ho ovládat tak dobře jako ostatním a zdálo se, že skončí za hradbami. Garth se zastavil a zatajil dech. Rhys mířil k jedné z věží a vše nasvědčovalo tomu, že ztratil veškerou kontrolu nad svým padákem. Plachtil stále dál a byl příliš vysoko, než aby se mohl nohama dotknout věže a pokusit se zastavit.
„Jestli si tohohle nikdo nevšimne, bude to zázrak,“ zašeptal Garth a zavřel oči. Nemohl se na to dívat. Rhys se snažil odepnout svůj padák a seskočit asi ze sedmi, osmi stop na věž. Na poslední chvíli přestal a naopak ještě pevněji sevřel svůj padák. Garth smutně svěsil hlavu. Rhys už byl mimo věž, mimo hradby, mimo celý hrad a skoro neznatelný noční vánek ho unášel na východ od hradu.
„Pane,“ šeptnul Rhys, který se stihl vymotat ze svého padáku a krčil se vedle Garth, „Otto to nemohl přežít, že?“ odpovědí mu pak bylo pouhé zavrtění hlavou.
„A co Rhys? Co bude s ním?“ šeptal dál ustaraně Jannik. Byla na něm vidět neuvěřitelná nervozita.
„Při troše štěstí někde přistane,“ odbyl mladíka Garth a rozhlížel se kolem sebe. Nikde neviděl ani živáčka. Bylo to čím dál podivnější. Uprostřed noci nečekal, že by se hrad hemžil lidmi jako za pravého poledne, ale úplně bez strážných? Viděl sice ohně na věžích a hradbách, ale nikde žádného strážného. Neustále se rozhlížel kolem sebe, ale přesto se spolu s Jannikem vydali, přikrčení u cimbuří, na severní část hradeb, kde přistál Wynn.
Oči kmitaly z jedné strany na druhou, ale stále nikde žádný pohyb. Jak se blížili ke kamenné klenbě značící vstup do věže, Garth zpomalil a vytasil dlouhou dýku s ostřím na vnitřní straně čepele. Opatrně nahlédnul do věže a pak vyrazil po schodech vzhůru. Doufal, že ho navedou na výš položené hradby na severní straně hradu, kde přistál Wynn. Krok za krokem se sunul vzhůru po kamenných schodech. S nejvyšší sebekázní kontroloval každý svůj nádech, každý výdech. Po každých dvou třech schodech se zastavil a naslouchal, jestli neuslyší z některého směru neopatrné kroky hlídkujícího strážného. Stále bylo ticho. Pokaždé zaslech jen Jannika, jak se zastavil o pár schodů pod ním.
Srdce mu bylo jako o závod. Cítil štiplavý pot, který mu vyrážel na čele. Navíc se zdálo, že schodů neubývá a Garth začínal cítit křeče v nohou z opatrného a pomalého našlapování. V půlce kroku najednou ztuhnul a o závod běžící srdce se zastavilo. Nad sebou uslyšel hlasité dupání, které bezpečně muselo mířit jeho směrem. Rychle se otočil na Jannika, jehož tvář byla bílá jako sníh. Oba se přikrčili co nejvíc k vnitřní zdi věže a čekali. Garthovo srdce už zase bilo jako o život a jak se kroky blížily čím dál víc, byl připravený skočit po komkoliv, kdo se měl vynořit zpoza rohu, jen pár schodů nad ním. Kroky se blížily. Už byly skoro u něj. Garth dýchal jako o život a chystal se vystartovat.
Teď! Garth vyskočil a postavu, která se objevila, strhnul na zem. Ozval se cinkavý zvuk, který byl způsoben mečem, který postava upustila. Hned na to následovalo tvrdé žuchnutí, jak se Garth spolu s postavou složili na zem. Postava vykřikla bolestí, ale hned na to jí zakryl Garth ústa dlaní a pokusil se jí zasednout. Svou dýku už už přikládal postavě ke krku a chystal se jí proříznout hrdlo, než začne dělat příliš mnoho hluku, a snažil se udržet svou dlaň na ústech své kořisti. Vtom uviděl vytřeštěné oči, které se snažily upozornit Gartha na to, že je něco špatně. Na poslední chvíli zastavil kapitán Garth svou ruku a hned na to se svalil vedle postavy. Wynn!
„Pane! To je ale přivítání,“ zahuhlal Wynn a jen velice těžce se zvedal z kamenné podlahy v rohovém mezipatře věže.
„Čí-čí… Ta krev?“ ozval se Jannik a podával Wynnemu jeho meč, který upustil.
Wynn se pokusil o úsměv, když bral od Jannika zakrvácenou čepel. „Narazil jsem na strážného. Chodil kolem dokola východu z věže tam nahoře. Skoro jako kdyby čekal, že někdo vyleze. Měl jsem štěstí a narazil jsem na něj, když byl ke mně zády… Nejsem na to hrdý,“ dodal trochu popuzeně Wynn, když sledoval Jannikův výraz.
„Viděl jsi další vojáky? Někde? Kdekoliv?“ zeptal se Garth a pomáhal Wynnemu na nohy. Ten ale jen zavrtěl hlavou a mnul si bolavé rameno. Zatím co si Wynn upravoval výstroj, Garth zamyšleně hleděl do zdi. Kdyby je někdo sledoval, byl by to žalostný pohled. Mladý kluk bez větších zkušeností, jeden muž pochroumaný, jeden mrtvý, druhý minul cíl. Připadal si bezradně a vůbec mi nešlo do hlavy, kde jsou všechny stráže. Byla sice noc, ale nechat hradby úplně prázdné?
„Měli bychom vyrazit,“ vytrhl Gartha z myšlenek Wynn, který sice potlačoval bolestivý škleb, ale jinak byl připravený do boje.
Musíme na nádvoří a pak do strážnice u brány. Snad bude ovládání tam, řekl si pro sebe Garth a vyrazil jako směrem, ze kterého prve přišli. Dolů se šlo až podezřele dobře. Trojice jako jeden muž zapomněla dávat pozor na případnou stráž mířící na vrcholek věže a tak jejich boty dusaly na kamenných schodech, a zvuk se dál nesl vysokou věží. Že mohli snadno padnout někomu do rány? Bylo to jedno. Šlo o čas, Garth to moc dobře viděl. Skrz výklenky i malinkaté průzory ve věži bylo vidět, že začíná pomalu blednout obloha. Ono zdržení, které způsobil sabotér na vzducholodi, se začínalo nebezpečně projevovat.
Vstup do věže v samotných základech postrádal nějaké dveře, takže se malá skupinka mohla snadno porozhlédnout po nádvoří, aniž by způsobila jakýkoliv zvuk. Garth vyslal Wynna jako prvního, aby obhlédl prostranství. Dlažba, hlína, pár hromad dřeva. Studna, vedle ní hromada sudů. O kus dál zaparkovaný žebřiňák, který vypadal, že pamatuje samotný vznik Unie. Wynn svým znaleckým okem vytipoval dva body, na kterých by se trojice mohla zastavit při rychlém a neslyšném přecházení rozlehlého nádvoří. Než se vrátil podělit se ještě o situaci s Garthem a Jannikem, zvedl hlavu ke hradbám. Na jejich vrcholcích stále neviděl ani živáčka. Nikde žádná hlídkující patrola, nikde žádný strážný. Jen když se otáčel a chystal se vplížit zpět do věže, zdálo se mu, že v jednom okně u brány zahlédl na kratičký okamžik světlo. Hloupost, pomyslel si.
„Půjdeme všichni zároveň,“ prohlásil rozhodně Garth, když ho Wynn obeznámil se situací. Jannik se vůbec neozýval. Nebyl v postavení, aby mohl debatovat s nadřízeným. Navíc sám nevěděl, co by dělal. „Nejdřív zpomalíme u těch sudů a pak ve stínu těch schodů, to už budeme skoro ve strážnici. Nějaké otázky?“
Ani Wynn ani Jannik se o slovo nepřihlásili. Garth tedy přikývl a jako první se přikrčený rozběhl k navršeným sudům. Jannik mu byl těsně v patách a Wynn skupinku uzavíral. Ani jeden z nich se snažil nemyslet, jak je to vlastně k sudům daleko. Příliš se báli, že by je mohl nějaký skrytý hlídač zpozorovat. Běželi, jako kdyby je pronásledovala smečka hladových psů. Když se Garth přikrčil za sudy, cítil jakýsi chvilkový pocit úlevy. Už jen kousek. Zhluboka nabral do plic noční vzduch, jehož svěžest byla nepříjemně přerážena odporným zápachem hnoje a splašků, který se držel celého nádvoří. Jannik s Wynnem už stáli vedle něj. Bylo na nich vidět, že to chtějí mít co nejrychleji za sebou.
Garth pomalu vykročil. Hned na to bolestivě sykl, když tvrdě dopadl na zem. Na poslední chvíli v sobě zadržel hlasitou otázku a jen vytřeštil oči. Ze strážnice právě vyšla skupinka deseti vojáků. Museli tam být namačkaní, ale byli tam. Čekali tam na ně? Garthovi vířily hlavou otázky zatím, co opatrně pozoroval počínání skupinky hradní stráže. V přibývajícím světle se zdálo, že to byla elitní královská garda vybavená sedmirannými revolvery, dlouhými plochými meči a tvrzenými kyrysy, které byly schopné odolat i vystřelené kulce, a v tomto provedení měly i kovové rukávy. Ve chvíli, kdy jejich těžké boty dopadaly na dlažbu vedoucí do nitra hradu, začal Garth prosit bohy, ve které nevěřil, aby ho ušetřili masakru. Proti několikanásobné přesile léty ostřílených válečníků by neměli šanci. A tak se trojice krčila ve stínu a neodvažovala se skoro ani dýchat. Vteřiny se zdály jako roky a kroky zněly jako nezastavitelné bubny blížící se smrti. Garth zavřel oči.
Kroky procházely kolem sudů a mířily dál. Nezdálo se, že by zastavovaly. Gard opatrně otevřel oči a sledoval, jak skupinka vojáků mizí v útrobách hradu. Pocítil neskutečnou úlevu a chuť do života. Chtěl s tímhle propadeným hradem konečně zatočit. Pobídl své dva druhy, třesoucího se Jannika obdařil letmým úsměvem, a opět jako první běžel podél hradeb ke schodům, jejich poslední zastávce před strážnicí. Povzbuzení Wynn s Jannikem byli Garthovi v patách a pod schody se zdrželi snad jen vteřinu. Okamžitě pokračovali ke strážnici. Garth opatrně otevřel dveře a rázně vkročil dovnitř.
„Já myslel, že už se nevrátíte…,“ hlas se zlomil. Trojice, která se najednou objevila ve strážnici nepatřila k těm, koho jediný voják usazený u stolu s kartami čekal. Než stihl vstát prosekl mu Garth hrdlo. Muž u stolu ještě stihl vyprsknout několik dávek krve, než se bezvládně složil na stůl.
„Hledejte páky, musí tady být někde mechanismus k ovládání brány!“ vykřikl Garth, kterému srdce bušilo jako o závod. Vzrušení z úspěchu převážilo nad opatrností. Trojice prohledávala prostornou strážnici, když konečně spočinul Wynneho zrak na zastrčených dvířkách na zdi. Přikročil k nim, urazil zámek rukojetí svého meče, a nadšeně hvízdnul na své dva společníky. Bylo to tu jako na dlani. Za dvířky byl ve zdi umístěn mechanismus a trojice pák s popisky! Garth se musel rozesmát. Nikdy by ho nenapadlo, že to bude tak lehké. Vnější vrata, vnitřní vrata, mříž. Zatáhl postupně za všechny tři páky a pak nezbývalo nic jiného, než udržet strážnici, ze které vedla jediná cesta.
Garth začal vydávat rozkazy své dvojici odvážných vojáků a ti bez váhání poslouchali. Mrtvolu strážného, ze které ještě stále odkapávala krev, odnesli stranou a stůl i ostatním nábytkem začali přenášet ke dveřím. Kapitán Garth Croese mezi tím řešil otázku, jak naložit s pákami. Nechtěl, aby mechanismus mohl ještě někdo aktivovat a opět uzavřít hrad před oblehateli.
„Pane? Vím, přesně na co myslíte,“ ozval se najednou vedle něj lehce zadýchaný Wynn a podával mu kuličku ne větší než vejce. Garth se spokojeně usmál a vzal si od Wynneho petardu.
„Janniku! Schovej se někam, nevím, kolik toho vyletí ven,“ okřikl Garth mladíka a spolu s Wynnem umístili dvě malé petardy do výklenku s pákami. Opatrně odjistili pojistku a pak několika rychlými kroky přešli místnost a přikrčili se u barikády, která už blokovala dveře. Ozvala se ohlušující rána a chvíli trvalo, než všem přestalo pískat v uších. Z výklenku se kouřilo a po místnosti bylo několik kovových částí mechanismu společně s jednou pákou, která vyletěla ze svého místa úplně.
Jak trojice seděla opřená o kusy nábytku, kterými zablokovala dveře, byla najednou postrčena silným nárazem na dveře. Přes výbuch neslyšeli blížící se vojáky. Už věděli, že je někdo uvnitř. Další rána. Další otřes. Hradní stráž musela bušit do dveří ručním beranidlem. Další rána, kterou už doprovázelo praskání dřeva. Všichni tři muži ustoupili od dveří a tasili zbraně. Další rána, po které zela ve dveřích menší díra. Wynn neváhal a prohodil jí další malou petardu. S šíleným smíchem pak poslouchal nejen výbuch, ale především zoufalé výkřiky vojáků na druhé straně dveří. Věděl, že nemůže přežít a tak chtěl vzít co nejvíc vojáků s sebou.
Útočníky Wynneho manévr na chvíli zdržel a dával tak čas jednotkám barona Twilhaara proniknout otevřenou branou do hradu. Dírou ve dveřích už bylo vidět sílící světlo. Svítání už začalo. Unijní vojsko nemohlo být daleko. Garth viděl odhodlání v očích svých společníků. Chtěli udělat pro vítězství maximum. V tom se ozvala rána ne nepodobná Wynneho petardě a hned na to místnost naplnil kouř a létající třísky. Hradní garda musela vyhodit dveře, aby si udělala cestu.
Kouř se rychle rozplýval a Garth měl tak možnost zkřížit meče s prvním vojákem, který prošel skrz. Muž měl na sobě kompletní rytířskou zbroj a v ruce třímal mohutný obouruční meč. Kulky by jeho brněním prošly jen stěží. Zásah jeho mečem byl smrtící. Garth se musel spolehnout na svou rychlost, protože proti takovému kolosu neměl moc šancí. Dal se s ním proto do tance. Uhýbal jeho obrovské čepeli, kterou obrněný kolos mával kolem sebe, a snažil se ho odlákat od svých společníků, na které se vyrojilo několik dalších hradních vojáků. Garth si při jednom úskoku stačil všimnout, že noví příchozí už nejsou ani zdaleka tak dobře vyzbrojení jako jeho soupeř.
Wynn byl zkušený voják a prvnímu soupeři nedal sebemenší šanci. Při prvním protiútoku ho probodl svou čepelí a okamžitě se vrhnul na dalšího. Jannik už takové štěstí neměl. Zahnán do kouta čelil dvojici vojáků, jejichž útoky zatím kryl jen s opravdu velkou dávkou štěstí. Podobného štěstí, díky kterému stále ještě žil i Garth. Obrněný rytíř byl s každým švihnutím blíž. V tom se ozvaly trubky. Přijeli! Vydechnul kapitán Garth a vrhnul se na obrněného rytíře. Ten takový nápor nečekal a těžké zbroji na chvíli zavrávoral.
„Janniku!“ ozval se hlas, který ale nepatřil Garthovi. Ten jen s hrůzou otočil hlavu. Stejně jako ztratil pozornost rytíř, ztratil ji i mladík, který utržil několik ran od svých protivníků. Wynn teď stál proti trojici hradních obránců a Garth stále ještě čelil své vlastní zhoubě. Z venku zatím dál zněly trubky, jejichž zvuk se mísil s výstřely z hradních děl a štěkáním revolverů. Několik dalších událostí se odehrál tak rychle, že Garth nestíhal ani vnímat všechny z nich. Při neustálém uhýbání zakopl o kus něčeho, co mohla být dřív židle, a svalil se na podlahu. Nad tím se tyčil rytíř, který pozvedl meč a chystal se zasadit poslední úder. Ve stejnou chvíli mu ale vypadl z mohutných dlaní a rytíř se kácel k zemi. Do strážnice vtrhlo několik vojáků Unie a začalo pálit z revolverů na všechny strany.
Ležící Garth v jednom z nich poznal plukovníka Duveau, který se patrně rozhodl vést útok osobně. Několik kulek zasáhlo rytíře do nechráněného podpaží ve chvíli, kdy zvedal meč. Garth měl neuvěřitelné štěstí, stejně jako Wynn, který proti trojnásobné přesile začínal znatelně ztrácet. Muži už ale leželi mrtví. Jediný, pro koho už bylo příliš pozdě, byl Jannik. Garth i Wynn rychle přiběhli k chlapci, ale bylo už pozdě. Příliš pozdě. Oba hleděli do Jannikových mrtvých očí. Z venku k nim doléhal zvuk boje, ale ani jeden z nich už v něm pokračovat nehodlal.
Epilog
Nad Braewoodským hradem se smrákalo, oblaka byla rudá stejně jako pole kolem hradu. Dlouhé obléhání bylo u konce. Martyn de Mounathe, pán Braewoodského hradu, byl zajat a odvlečen do hradního žaláře. Knížecí sál uvnitř hradu byl zaplněn šlechtou i důstojníky a všichni horlivě očekávali, co sem chystá baron Baernad van der Twilhaar sdělit. Mohutný muž, který se jen stěží vešel na malý trůn, povstal a gestem ruky utišil mumlání, které naplňovalo sál.
„Přátelé!“ zvolal z plna hrdla baron a trojice jeho brad se mohutně zavlnila, „dosáhli jsme velikého vítězství! To je však zkaleno zradou. Zradou z našich vlastních řad.“ Další šumění bylo rázně utnuto dalším mávnutím ruky, jejíž buclatý prst namířil na muže s monoklem v první řadě. „Chopte se generála Merciera a pověste ho za vlastizradu!“
V sále se rozhostilo hrobové ticho a všechny zraky se upíraly na generála. Ten jen svěsil ramena, zadíval se na barona a pronesl svá poslední slova: „Bylo to pro dobro Unie, vy hlupáci. Van Rissejové nikdy neměli nastoupit na trůn. Smrt jejich rodu!“ To už ho ale odvádělo několik mužů z baronovy osobní stráže a hrobové ticho bylo vystřídáno dalším šuměním.
„Tohoto vítězství bychom ale nedosáhli,“ rozezněl se opět baronův hlas, který přehlušoval všechny ostatní, „bez těchto tří statečných mužů!“ Garth, Wynn a Rhys se červenali a dmuli pýchou zároveň.
„Garthe Croese, přistup a poklekni.“ Garth zmateně udělal, o co ho baron žádal a upíral na něj své oči, ve kterých se mísila zvědavost s obavami. „Tímto tě povyšuji do knížecího stavu a jmenuji tě pánem Mounatheského panství. Nechť dál nese tvé jméno!“ ohlásil zvučně baron a na tvář mu rozzářil široký úsměv. „Povstaň, kníže de Croese.“ S Garthem se točil celý svět. Byl v šoku. Byl šlechtic.
„A vy! Přistupte také,“ oslovil baron Wynneho s Rhysem. „Oba jste prokázali stejnou odvahu a vaše odměna vás nemine. Na svém panství jistě najdu vhodné pozemsky a hrady pro vás oba. Propůjčuji vám tímto knížecí tituly, které později mohou zdědit vaši potomci. Jen zůstaňte věrní Unii.“
Sotva baron van der Twilhaar domluvil, trůnní sál zaplnil bouřlivý pokřik a tleskání. Trojice mužů, kteří přežili seskok ze vzducholodi a otevřeli brány nedobytného hradu, stála na stupínku vedle barona a nadšeně mávala. Čekaly je teď bouřlivé oslavy a nový život. Nový lepší život, jak všichni doufali.
Konec
2024 ©