Strávená noc pouze s vlastními myšlenkami a nezměrným pocitem viny nebylo to, co od své první noci v karanténě očekával. Těšil na privilegia spojená se svým nedotknutelným postavením. Na příjemnou teplou postel, víno, pivo, nebo cokoliv, co by mu nabídli a taky trochu myslel na Lene, která by mu třeba zpříjemnila noc svou jedinečnou společností. Na místo toho se třásl zimou a touhu po snídani překonávala jen neskutečná žízeň. Jestli si pro něj brzo někdo nepřijde, začínal Eirik uvažovat o pokusu rozbít dveře. Naneštěstí kolem nebylo nic, co by dostatečně posloužilo a páchnoucí dřevěný kbelík sloužící jako toaleta rozhodně nebyl něčím, co by chtěl brát do ruky. Veškeré své myšlenky teď upínal k jedinému tvoru, který ho mohl zachránit – Frida.
Zatracená orlice, zaklel v duchu Eirik. Druhý den teprve začal. Orlice se měla vrátit až dalšího dne a Eirik musel doufat, že se vůbec vrátí. Třeba ji někde zastihne zpráva o tom, co se v Barosviku děje. O strašlivé nemoci hubící obyvatelé malebného městečka postaveného na horkých pramenech. O karanténě, kterou starosta zřídil v malé tvrzi pro všechny obyvatele. Čím víc nad tím Eirik přemýšlel, tím víc si myslel, že je to chyba. Zdraví, kteří prokazatelně netrpí dlouhodobě žádnými viditelnými příznaky, by tu být neměli. Co když se nemoc šíří i jinak než vodou? Izolování od ostatních by měli být jenom nemocní. Eirik se rozhodl, že by si o tom měl promluvit s tím chlapcem, který teď vede celé město. Bylo mu ho skoro líto.
Z venku k němu začal doléhat hluk a ruch. Ve svém vězení zaslechl jen něco o dřevě a plnohodnotném obřadu, nebo si to Eirik aspoň myslel. To chtěli spálit Lodmundovo tělo? Proč? Byl to jen vrah a zločinec. Vrah a zločinec, kterého měl na svědomí hrdý člen Letců. Konečně zaslechl Eirik i něco jiného než jen rámus stěží doléhající k jeho vysoko položenému okénku. Blížily se kroky. Několik různých, pokud to dokázal Letec odhadnout. Následovalo odemykání dveří jeho vězení a pak se před ním objevila ta nejnepravděpodobnější trojice, jakou by si dokázal představit. Starostův vnuk Rogvald, který neustále pokukoval po překrásné Lene stojící vedle něj, a v čele této prapodivné skupinky stál strážný, který předchozího dne tak nerad odebíral Eirikovi jeho zbraně.
„Dědeček v noci umřel. Venku se teď chystá jeho pohřeb. Muž jako on si zaslouží svoji smuteční hranici,“ začal snad ještě podivnější proslov chlapec. „Teď je tedy opravdu všechno na mně. Tady Lene mi řekla, že prý jsi zavinil smrt toho muže, který také v noci zemřel. Je to pravda?“ Na místo odpovědi Eirik jen pokrčil rameny. Nevěděl, jestli se má přiznat, nevěděl ani pořádně k čemu. Jediné, co věděl, mu řekla v noci Lene. Lodmund je mrtvý. Rogvald pokračoval.
„U nás se tohle většinou trestá smrtí, ale ty jsi Letec a tebe já soudit nemůžu. Měl bys tu zůstat, dokud nepřejde ta strašlivá nemoc způsobená naší vodou, a pak ať soudí jiní. Prozatím trvám na tom, abys byl propuštěn a pomáhal všem našim lidem tak, jako bys sám byl jejich otec. Máš tak možnost odčinit svůj prohřešek.“ Lene s povděkem kvitovala chlapcovo rozhodnutí, načež se mladý Rogvald začal červenat, až ve tváři připomínal spíš uzrálé rudé jablko než bledého seveřana. Když konečně dokázal promluvit, omluvil se kvůli dalším povinnostem a spolu se starým strážným odešel. Lene se zadívala na Eirika. Její zelené oči si s ním pohrávaly. Spokojenost, znechucení, střídalo se v nich tolik emocí. „Běž si pro něco k jídlu a pak přijď do sklepení. Pomůžeš mi nabalzamovat toho tvého zlodějíčka,“ řekla po chvíli Lene, otočila a Eirik zůstal opět sám.
Na moment uvažoval, jestli se za Lene nemá rozběhnout, a ještě jednou jí vysvětlit, jak strašně ho mrzí, co všechno se stalo. Myšlenku ale rychle zapudil a pomalým krokem se vydal do jídelny, ve které byl předešlého odpoledne. Najít ve stejných chodbách malé tvrze tu správnou místnost se stalo malou výzvou, ale na druhý pokus už Eirik otevřel správné dveře, za což mu byly odměnou dva krajíce chleba s kozím sýrem a stejně jako předchozí den i čaj. Po promrzlé noci si připadal jako u královské tabule. Ani tentokrát ale nebylo kolem moc lidí a nikdo z nich mu nevěnoval příliš pozornosti. Když Eirik dojel a dopil, žízeň se pořád ještě hlásila o slovo. Rozhodl se, že se zeptá kuchaře na cestu do sklepení a zároveň ho požádá o trochu čaje navíc. Jaké překvapení bylo, když jej kuchař velice ochotně nasměroval k Lene a ještě ochotněji odmítl dolít.
„Máme málo, vařím toho tak akorát pro všechny,“ huhlal kuchař a pak ztišil hlas, „ve sklepení je i skladiště. Malý, ale ještě pořád trochu zásobený. Jsou tam ještě nějaký sudy s čistou vodou a možná i pivem,“ a šibalsky zvedl prošedivělé obočí a dřív, než se Eirik zmohl na děkování, kuchař dodal: „Mám vás Letce rád, praděd k vám taky patřil,“ načež potřásl Eirikovi rukou a šel se věnovat přípravě dalšího jídla.
Eirik se konečně zase chvíli cítil dobře a uznávaně. Po včerejšku možná neprávem, ale bylo to příjemné. Schodiště vedoucí pod tvrz nebylo daleko. Jak scházel dolů a cítil chlad všude kolem sebe, napadlo ho, že z části musí zasahovat do kopce, který tvořil jednu stranu tvrze. Konečně, poslední schod. A teď první vpravo. Dveře velice podobné těm, za kterými strávil noc, nekladly sebemenší odpor při otvírání. Ocitl se v malé místnosti ze dvou stran lemované policemi, na kterých stálo bezpočet lahví nakládaného ovoce a zeleniny, sušené a nasolené maso a ryby, svazky bylinek a koření. Pěkně zásobené, pomyslel si Eirik a zamířil přímo k protější zdi, u které bylo asi patnáct sudů a soudků.
Všechny zavřené a neporušené. Co já vím, co je ve kterém, povzdechl si Eirik a už se chystal několik otevřít. Jeho život visel na vlásku a spoléhal na dobrou vůli chlapce. Pár rozbitých sudů ho už nemohl vytrhnout. Při hledání nějakého nástroje, kterým by se dostal k pití, ale narazil na džbán. Eirik ho popadl a odlil trochu obsahu na zem. Nějaká voda, to mi stačí, rozhodl se Eirik a několikrát se řádně nabil přímo z keramického džbánu. Když vyprázdnil půlku ledové vody, spokojeně si říhnul a rozhodl se najít ve sklepení Lene. Ve dveřích se ještě rozhodl vzít si s sebou džbán pro případ, že by dostal během nepříjemné práce žízeň.
Po chvíli našel zamřížovanou celu, v jejímž středu stál provizorní rozpadající se stůl, na kterém leželo Lodmundovo tělo. Lene klečela kousek opodál a na zemi připravovala jakousi směs. V Einharu bylo zvykem pohřbívat zesnulé nabalzamované do kamenných hrobek nebo jejich těla pálit na hranicích a lodích. Většinou záleželo na postavení každého jedince a Eirik moc dobře věděl, že dřív nebo později spálí i Lodmundovo tělo. Bez všech poct a rodiny, jestli nějakou měl.
„Jak vlastně zemřel?“ promluvil konečně Eirik stojící už nějakou chvíli před celou a pozorující Lene při jejím počínání. Dívka sebou trhla, protože si nového příchozího vůbec nevšimla. Rychle se otočila a bez úsměvu se zahleděla na Letce.
„Můj nadřízený mu vytahoval kulku ze stehna. Byla blízko tepny a nepodařilo se zastavit krvácení. Byla to ale… Co je v tom džbánu?“ vykřikla v půlce věty Lene a během mrknutí oka stála na nohou a jen zlomek vteřiny na to už vyrvala z Eirikovi džbán z ruky. Rychle k němu přičichla. „Kolik jsi toho vypil? Kde jsi to našel? Rychle!“ naléhala Lene na Letce, který stál jako opařený a chvíli mu trvalo, než se zmohl na odpověď. Co nejrychleji pak ale dívce vylíčil, jak ho kuchař poslal do spižírny, on tam nechtěl načínat sudy a vyprázdnil půlku džbánu. Ve stejné chvíli upustila Lene hliněný džbán na zem.
„Voda z místního pramene,“ hlesla jen Lene a v očích se jí zaleskla slzy. Eirik se musel posadit na chladnou zem. Nedokázal ze sebe dostat slova. To se vážně kvůli neochotě plýtvat zásobami těch nebohých lidí sám nakazil tím svinstvem a zemře?
„Kolik mám ještě času?“ rozseknul ticho po nějaké době konečně Eirik. Lene byla ještě pořád na nohou, zády k němu opřená o mříže. Přísahal by, že tiše plakala, ale jistý si tím být nemohl. Když se na něj konečně podívala, měla zarudlé oči, ale její hlas byl pevný a nebojácný.
„Vypil jsi půlku džbánu. To není dobře v každém případě. Teď záleží, jak byla ta voda stará. Čím novější, tím horší pro tebe. V každém případě už nemůžeš odejít. Bojím se, že tu zůstaneš už na vždycky,“ dodala a při posledních slovech se jí hlas přece jen trochu třásl. Šokovaný Eirik jen přikývnul a po chvíli se mlčky připojil k Lene, která se rozhodla pokračovat s balzamováním Lodmundova těla. Pracovali spolu bok po boku, aniž by kterýkoliv z dvojice promluvil. Jedinou společnost jim dělalo bezvládné tělo, které Lene zlehka pokrývala hutnou mastí vonící po jehličí, jejíž účel spočíval především v nutnosti tělo zakonzervovat, než bude možné mu dopřát řádný pohřeb.
Po několika hodinách byli s prací hotovi a stále skoro bez jediné delší věty Lene odvedla Eirika do jeho nové jídelny, která byla určená pro nemocné. Po vydatné porci houbové polévky přešla Letce další chuť k jídlu, když pozoroval nemocné všude kolem. Kolik mohlo žít v Barosviku lidí? Sto, dvě stovky? Kolik z nich bylo vlastně nacpaných do téhle maličké tvrze? Kolik z nich už zemřelo, kolik jich uteklo a roznese nemoc, jestli je možné ji šířit i jinak, po zbytku říše? Kolik lidí bude muset ještě zažívat jejich osud? Někteří vypadají docela dobře, říkal si v duchu Eirik sedící nad svou prázdnou miskou od polévky, jiní ale měli velice nezdravou barvu a někteří kašlali ne nepodobně jako ta malá holčička předchozí den. S Eirikem se opět zatočil celý svět. Vyrazil ze své nové jídelny a raději zamířil ven.
V pravý čas na pohřeb, pomyslel si uštěpačně Eirik, když vyšel ven a narazil na zástup lidí sledujících, jak čtyři muži vynášejí zabalené tělo zesnulého starosty Herigara. Opatrně je uložili na vrcholek provizorní vatry a bez váhání zapálili oheň. Přítomní začali zpívat na rozloučenou s milovaným starostou píseň Síně našich otců přesně tak, jak bylo zvykem při podobných událostech. Na opačné straně shromáždění uviděl Lene. Byla jediná, kdo věděl o jeho osudu, chtěl s ní mluvit. Opatrně se prodíral davem, omlouval se každému, o koho jen zavadil, a bál se podívat lidem do očí. Děsil se toho, co v nich může vidět. A ze všeho nejvíc se bál soucitu. Ještě nebyl mrtvý, ještě ne.
„Lene!“ křiknul, když se zdálo, že mu dívka zmizí z dohledu. „Lene!“ napodruhé si ho už všimla. Obdarovala ho kratičkým úsměvem, který na její překrásné dívčí tváři rychle vystřídaly všudypřítomné obavy a starosti. „Lene, co teď? Nemám, já nevím, nechceš s něčím pomoct?“ zeptal se a ve svých vlastních uších zněl jako malý chlap, který se ptá holčičky, jestli si s ním bude hrát. Cítil se divně. Tentokrát ale následoval o něco delší úsměv, který pak vyměnila ještě větší bolest ve tváři.
„Musíš teď zůstat v té horší části karantény. Kvůli tomu, že jsi vypil tu vodu, tě nemůžeme nechat pobíhat mezi zdravými,“ povzdechla si smutně Lene, „už jsem ti našla pokoj. Starostův vnuk se uvolil, že tě nechá v pokoji svého děda. Tomu už to stejně vadit nebude,“ dodala a pokusila se o další úsměv.
„A co tam budu dělat?“ zeptal se Eirik, kterého představa samotky sice do jisté míry těšila, ale preferoval by něco, co může dělat. Cokoliv. Jen ne sedět na židli a čekat, jak rychle zemře.
„Najdeš si tam něco ke čtení. Nebo co já vím,“ odvětila trošku podrážděně Lene, i když Eirik tušil, že to tak snad ani nemyslela. Ale copak měla na výběr? Copak měl kdokoliv na výběr? Když sám odcházel do své nové ubikace, bylo mu skoro líto, že nechává Lene samotnou. Zbytek dne se mu táhnul bolestivým způsobem. Byl tak nervózní, že u žádné z knih v pokoji zesnulého starosty nedokázal dlouho vydržet. Podobně dopadla jeho večeře. Další chléb s plátečkem uzeného masa nedokázal pozřít a tak si vzal alespoň malé vrásčité jablko a vrátil se zpátky do pokoje.
V posteli se ale neustále převracel a vrtěl. Nedokázal usnout navzdory veškerému pohodlí, které mu bylo dáno. Rozsvítil pár svíček a sednul si ke stolu, aby se ještě jednou ponořil do knihy s názvem Děti moře, která ho jako jediná alespoň trochu zajímala. Příběhy o národě žijícím v ledovém moři ho dokázaly vtáhnout natolik, že aspoň občas nepřemýšlel nad tím, kdy se u něj projeví první příznak. Právě když si mnul oči, aby mohl dál číst příběh o hadovi spícím na mořském dně, ozvalo se zaťukání na dveře. Co po mně ještě můžou chtít v tuhle hodinu, proklínal Eirik všechny duchy předků a jen neochotně se zvedl, aby mohl otevřít dveře nezvanému hostu.
2024 ©