Pramen - závěrečná část

„Kdo sem sakra lez… Lene,“ vydechl nechápavě Eirik a díval na dívku stojící před ním. Jako vánek proklouzla kolem něj do pokoje. Eirik nevěděl, jestli sní nebo bdí, když za ní zavřel dveře. Tichým hlasem se jí zeptal, co potřebuje, ale na místo odpovědi se k němu dívka přitisknula a políbila ho rty. Bezmyšlenkovitě jí polibek oplatit a sevřel ji v náručí. Než se nadál, jezdila Lene svými jemnými dlaněmi po jeho nahé hrudi a on se jí pokoušel na zádech rozvázat šaty.

Byl nervózní. Nedařilo se mu to. V poslední chvíli se mu podařilo zdolat překážku a konečně měl možnost spatřit Lene v celé její kráse. Na její bílé kůži tančilo světlo svíček a pod jeho tvrdými prsty působilo celé její tělo jako utkané z nejjemnějšího jižanského hedbáví. Zvedl jí do náručí, znovu ji políbil a plnými doušky nasával její vůni. Co to jen bylo? Přemýšlel krátce. Snad nějaké bylinky, les, snad celé jaro vložilo svoji krásu do nahé dívky chvějící se pod jeho dotyky a polibky, které mu ze všech sil oplácela. Po celou dobu jejich milování si Eirik připadal jako v nebi.

Když vedle sebe oba milenci leželi nazí pod kožešinovou přikrývkou, jen matně si Eirik dokázal vybavit silnější milostný zážitek. Lene spokojeně oddechovala na jeho hrudi, zatím co on si hrál s jejími překrásnými kadeřemi zrzavých vlasů. Nemluvili. Některé svíčky už pomalu dohořívali, když se Eirikovi začaly konečně zavírat oči. Z posledních sil se ještě podíval na Lene teď už dávno klidně spící a navzdory všemu, co se kolem něj dělo, navzdory tomu, že ho dost možná čekal nevyhnutelný konec, klidně usnul.

Ráno do pokoje pronikal úzký pramínek světla, ale když se Eirik v posteli probudil, byl už sám. Lene musela odejít, zatím co spal. Snad ne hned jakmile jsem zavřel oči, doufal tiše a hleděl na strop nad sebou. Uvědomil si, že dohromady nemůže dělat nic jiného, než čekat, jíst se najíst a navštívit toaletu. Rozhodl se proto zůstat v posteli jak dlouho to jen půjde, protože ven ho netáhlo vůbec nic. Naděje, že narazí na Lene byla malá a hlavně vůbec nevěděl, co by jí mohl po společně strávené noci říct. Jak se k ní chovat. Jako je své družce nebo milence? Přehlížet ji? Nebo snad dělat, že se během noci vůbec nic nestalo? Dokázal by to vůbec při pohledu do jejích překrásných zelených očí, které byly v noci naplněné tou nejsyrovější vášní, jakou zažil za dlouhá léta? A proč to udělala? Čím víc nad celou nocí Eirik přemýšlel, tím víc toužil po odpovědích na ten bezpočet otázek, který mu vířil v hlavě.

Rychle se oblékl a vyrazil do jídelny. Další den, další stejné jídlo. Snědl ho jen kvůli hladu a vyrazil na procházku po tvrzi hledat Lene, připravený ale lhát, že se ztratil a nemůže najít správnou cestu do svého pokoje. Po nějaké chvíli ale bloudění po chodbách vzdal a raději se opravdu vrátil do svého pokoje, kde se opět ponořil do knihy o národu žijícím někde na západě na ledových krách. Příběhy ho sice zajímaly jako málokterá kniha, která se mu dostala do ruky, stejně ale všude kolem sebe viděl Lene a její alabastrovou kůži a její překrásný, a tak vzácný, úsměv. Pak ale myšlenky přešly k jeho možné otravě. Přemýšlel, jestli od rána není něco jinak, a nervózně přecházel po místnosti. Zastavil se u okna a zadíval se na Barosvik pod sebou, zahleděl se do dáli na překrásnou oblohu křižovanou roztodivně tvarovanými mraky. Frida! Co bude dělat, až se k tvrzi snese veliká orlice a bude se dožadovat jeho přítomnosti, to zatím netušil. Z myšlenek jej vyrušilo zaklepání.

Lene, zadoufal v duchu a vzpomněl si na scénář, který se odehrál v noci. S drobným mravenčením vzal za kliku a otevřel. Byla tam, ale ten výraz ve tváři nic dobrého neznačil.

„Musela jsem se podívat, že ještě žiješ. Můžu dovnitř? Jak ti je?“ a aniž by čekala na odpověď, vešla dovnitř. Eirik zavřel dveře a vylíčil jí průběh dne až do chvíle, kdy za ním přišla. Na chvíli se opět usmála, ale velice rychle zvážněla.

„Neměl jsi chodit po tvrzi. Zdá se, že jeden z lidí žijících odděleně od nemocných se taky nakazil. Nikdo neví jak, ale má ukrutné bolesti a začal objevovat i ten krvavý kašel. Postupuje to u něj rychleji než u ostatních. Kde se ten kašel vlastně bere, když je něco špatně s vodou? Začínám se bát, že odtud není úniku,“ hlesla Lene a zdrceně se posadila na postel. Eirik se posadil vedle ní a chtěl ji obejmout. „Raději ne. Myslím ne teď,“ dodala ještě rychle a křečovitě se usmála. Eirik nerozuměl už vůbec ničemu, ale byl někde uvnitř rád, že Lene vidí. Pořád z ní cítil les a jaro, tak jako v noci. Byla to opojná vůně. Chtěl s ní už zůstat navždy.

„Nemůžu nějak pomáhat aspoň těm nemocným? Zatím mi není zle a je to moje povinnost,“ zeptal se po chvíli ticha Eirik. Začínal mít pocit, že bez pravidelných dávek ticha nedokáže s Lene být. Rozuměli si i beze slov. Stačilo být spolu. „Sama jsi říkala, že už to může být jedno,“ a pokusil se tentokrát o úsměv on. Po chvíli přemlouvání se mu podařilo Lene přemluvit a na místo oběda odešel s Lene kontrolovat nemocné. V jedné z velkých místností si se ujal péče o muže a Lene si vzala na starost ženy a děti. Každý potřeboval něco jiného. Někteří už se nedokázali ani sami posadit na provizorních lůžkách. Jen kulisa kašle a smrti.

„Můžeš pak něco vyřídit Lene?“ oslovil ho muž asi kolem čtyřiceti, když mu Eirik odlil jeho porci tmavě zelené medicíny, která strašlivě zapáchala. „Zdál se mi už zase ten sen.“

„Jaký sen?“ zeptal se zvědavě Eirik, i když chtěl jeho prosbu prve ignorovat.

„Ty o něm nevíš? Zdá se tady hodně lidem,“ odvětil muž a přeměřil si Eirika pohledem, „ale ty seš tady stejně novej. No co. Představ si, že stojíš ve sněhové bouři na kusu ledu táhnoucím se kam až vidíš. Je ti zima, klepeš se a najednou ten led praská. Běžíš, ale je to jedno. Padáš do ledové vody, kde tě cosi chytne za kotníky a stáhne dolů. Plníš se ledovou vodou… a to je všechno,“ skončil najednou vyprávění muž.

„Co to má znamenat? Nedává to vůbec smysl. Nechci ji tímhle zatěžovat,“ zabručel rozladěně Eirik a přes veškeré mužovo dotírání a prosby odmítal předat zprávu, dokud se vedle něj nečekaně neobjevila Lene. Připadal si pak jako hlupák, když Lene se svým falešným a konejšivým úsměvem poděkovala nemocnému muži za zprávu a pokračovala ve své práci. Eirik to nechápal, proč by něco takového měla poslouchat? Proč? Má se věnovat jemu. Tihle to mají stejně spočítaný. Zrovna, když se chtěl nadechnout a pokračovat k dalšímu muži v místnosti, strašlivě se rozkašlal. Po krátkém záchvatu kašle ho bolelo celé tělo a začalo se mu hůř dýchat. Beze studu se na chvíli posadil na jedno prázdné lůžko a popadal dech.

„Kašlal jsi krev?“ Lene a její starostlivý tón mu zněl v uších. Jen zavrtěl hlavou v odpověď a raději zíral do země. Nechtěl se na ni podívat. Ne takhle, ne teď. „Měl bys jít, já to tady zvládnu. A nechci poslouchat žádné výmluvy. Prostě běž,“ řekla příkře a dál Eirikovi nevěnovala pozornost. Nevyzpytatelná přesně jako jarní počasí, napadlo v duchu Letce, když si cestou do pokoje vybavil její vůni. Cestou se ještě stavil v jídelně pro nemocná kvůli dávce čaje, na jídlo teď neměl vůbec pomyšlení. Jakmile za ním zaklaply dveře jeho pokoje, složil se do postele. Cítil najednou slabost po celém těle. Zachvěl se. To už to přichází? To je hloupost. Jen se bojím, nevím, co mě čeká, uklidňoval se Eirik a cítil, jak se mu zavírají víčka. Po z velké části probdělé noci ho teď spánek zmohl bez většího boje.

Jak dlouho spal, nevěděl, ale venku už začalo zapadat slunce. Rozhodl se, že se půjde navečeřet a pak bude plný nadějí čekat, že k němu snad zavítá zrzavé ztělesnění samotného bouřlivého jara v celé svojí hrůzostrašné kráse. K večeři dostal od kuchaře zbytek silného vývaru z jehněčích kostí a kousek tmavého chleba. Seděl sám u stolu, žvýkal chléb a v tom se začaly tvrzí rozléhat hlasy. Hotové pozdvižení, říkal si Eirik a nabral lžící další sousto. Do jídelny najednou vtrhl malý chlapec a vykřikoval, ať se jdou všichni podívat, že právě přistál obří mluvící pták. Eirik se smutně zahleděl do poloprázdné misky s polévkou. Věděl, co teď musí udělat. Zhluboka se nadechnul a vyrazil ven.

Tam v zapadajícím slunci, na malém prostranství v tvrzi, seděla majestátní Frida, jejíž orlí oči se leskly nadšením. Když konečně mezi lidmi uviděla prodírajícího se Eiria, spokojeně mávla křídly a co nejvíc se přikrčila, aby mohl Letec vylézt do sedla.

„Já… Musíme si promluvit,“ oslovil Fridu Eirik a láskyplně ji pohladil po peří na krku, přesně tak, jak to měla ráda. Orlice nechápavě stočila hlavu a Eirik neochotně vysvětlil, do čeho s Lodmundem dostali. Nezapomněl zmínit vůbec nic, připsal si i vinu za zločincovu smrt, jen o noci strávené s Lene se nezmínil. Tušil, že se orlice dovtípila sama.

„Nemůžu tě tady přece nechat a odletět sama,“ trvala na svém Frida a naléhala na něj, aby naskočil. „Stihnu uletět dřív, než se kdokoliv rozkouká“ Ten šibalský tón, to vtipkování. Eirik věděl, jak moc mu bude chybět. Byl s Fridou dlouho, byl s ní rád, ale teď musel udělat jednu poslední věc, tiše jí něco pošeptal. Pak se rozhlédl po přihlížejících lidech a s nemalou dávkou úsilí v něm našel Lene. Vzal ji za ruku, prodral se s ní zpátky k orlici.

„Chci, aby sis zkusila, jak se sedí na orlovi,“ požádal ledabyle Lene, která byla zaskočená a nevěděla, co říct. „Ber to jako poděkování za tvou pomoc a starost o mě,“ a vyčaroval na tváři ten nejupřímnější úsměv, jaký dokázal. Lene souhlasila a Eirik poprvé viděl, jak její tváře změnily barvu. Červenala se. Opatrně jí pomohl do sedla. Dívka se usadila, napřímila a podívala se spokojeně na Eirika.

„Sbohem,“ bylo to poslední, co jí Eirik řekl, než se orlice nečekaně vznesla za nechápavého pískání a tleskání přihlížejících, a po pár vteřinách zmizela z dohledu. Lene byla zdravá, mohla žít. Nechtěl, aby umřela. Smutně hleděl na tmavnoucí oblohu, dokud se znovu nerozkašlal. Co bolelo víc, to sám nevěděl.

KONEC