Profesor Carvalo si přál, aby se mohl podívat na své kapesní hodinky. V naprosté tmě, do které se halil celý interiér ponorky, to bylo ale jen zbožné přání. Na místo toho se rozhodl po chvíli otravného mlčení a napjatého dýchání odkašlat si. Jedinou reakcí bylo: „Pšt!“ z úst některého člena posádky. „Nemyslíte, že to už stačilo? Ta potvora se zatím neukázala,“ nedal odradit otrávený profesor. Jeho prvotní nadšení z podmořského dobrodružství se totiž vytratilo a jeho vysněný cíl nebyl o nic blíž než před chvílí. Na místo toho se celá posádka třásla hrůzou z neznámého.
„To nemáte ani špetku rozumu?“ ozval se ze tmy hlas kapitána Aguñese. „Vy jste možná o mořských hadech neslyšel, ale já ano. Vždycky, když se ztratí loď beze stopy, můžou za to tyhle bestie. Prý jsou i tací, co mají skoro sto stop! Sto! A neslyšel jste tu legendu o mořském hadu, omotaném kolem celého světa? Jestli nemáte respekt z moře, nemáte na něm co dělat.“ Odpovědí mu byl posměšek.
„Ano, říkáte to správně, kapitáne. Legenda to je, nic víc. Viděli jsme nějaké mořské stvoření, to nám už dalo očividně pokoj. Nemůžeme pokračovat v cestě? Neříkal jste, že musíme šetřit kyslíkem, palivem a vším dalším? Chci dokončit svůj výzkum. Královna chce vidět výsledky! Měl byste pokračovat v plavbě, kapitáne,“ zavrčel stárnoucí profesor a k jeho velkému překvapení se nedočkal jediné záporné odpovědi. Na místo toho kapitán tiše přiznal, že to všechno je pravda, a že královnu rozhodně nechce zklamat. Hned na to zavelel k rozsvícení lamp na ponorce, což bylo doprovázeno vrzavým zvukem vydávaným točícími se ventily, které do lamp vháněly novou várku svítícího plynu.
Oči si pomalu začínaly zvykat na navrátivší se světlo a profesor se zorientoval jako jeden z prvních. Zvědavě přešel do přední části řídící místnosti a přitiskl svůj obličej na speciálně konstruované sklo. Na chvíli skoro přestal dýchat a očekával hrůzný pohled na mořského hada blížícího se k opět svícím ponorce. Oči zoufale hledaly v mořské mase nějaký výraznější pohyb, ale když se nedostavoval, profesor s úlevou vydechnul. „Měli bychom vážně vyrazit. Nic se tam nehýbe,“ sdělil ostatním členům posádky, kteří neměli dostatek odvahy, aby se ke sklu odvážili. Jen chvíli na to se začalo ponorkou rozléhat tlumené hučení a pak následoval nepatrný pohyb vpřed, který postupně sílil stejně jako venkovní světla na ponorce. Ponorka zvolna vyrazila vstříc svému cíli a profesor s napětím pozoroval kapitána, který právě hovořil s ženou, jednou z mála na ponorce, která měla patrně na starost mapy. Když pak zaslechl, že jsou ještě několik hodin cesty od Trůnu a ponorka zůstane raději v menší hloubce, profesor polohlasem oznámil své asistence, že se půjde ještě na chvíli zkusit prospat. Ta jen mlčky přikývla. Chudinka, ještě pořád je ze všeho vyděšená. Taková mladá… a naivní.
Sotva profesor ulehnul do své nepříliš pohodlné postele, zavřel oči a začal si představovat Trůn a všechny objevy, které na místě udělají. Stále nepřestával doufat, že narazí na něco, co bude možné uchopit do těch zvláštních chapadel, ramen, paží nebo co to vlastně po stranách ponorky bylo. Ze všeho nejradši by našel knihy, spousty knih. V hlubinách moře knihy nejsou, musel se zasmát sám sobě, než se mu podařilo usnout. I přes velice krátký a nepříliš uspokojivý spánek zažil profesor velice bouřlivý sen, který měl chuť okamžitě převyprávět své asistence, které jej přišla vzbudit. Když se ale zahleděl do jejích očí, rozmyslel si to. Nechtěl té krásné mladé dívce přidělávat další starosti. Nepotřebovala přece vědět, co se honí v mysli starému muži.
„Profesore, kapitán říkal, že jsme skoro u cíle. Také se tak těšíte?“ švitořila poněkud zmateně Lucianna. Neustále přejížděla pohledem po malé kajutě a okusovala si své plné rty.
„Děje se něco, děvče?“ zeptal se profesor, který na podobné chování své asistentky nebyl zvyklý. Ta ale jen zakroutila hlavou, nervózně se usmála a vykoktala něco o tom, jak strašně se cítí unavená. „To ta ponorka, profesore. Nedopřává mi spánek. Všechen ten hluk. Jsem zvyklá na klidné noci na Perezii. Na přírodu kolem. Tady je jenom tenhle všudypřítomný kov. Žádné kytky, nic zeleného. Jen hluk, syčení, zvláštní lidé,“ začala ze sebe najednou chrlit Lucianna. „Celé mě to tu znervózňuje. Chci už být pryč. Nebo aspoň zpátky na hladině,“ povzdechla si smutně. Profesor jí otcovsky položil ruku na rameno a začal ji konejšit.
„To chce čas. Moji první plavbu na vykopávky do Jawharu jsem strávil celou v podpalubí. Pravda, nebyl jsem sám. Objímal jsem jakýsi kyblík, do kterého jsem co chvíli zvracel. Jestli měl kapitán v něčem pravdu, tak to bylo to o moři. Není pro každé, musíme ho respektovat a zvyknout si na něj. To bude dobré,“ a s těmi slovy nechal svoji asistentku samotnou ve své kajutě a vyrazil do řídící místnosti. Začínal mít pocit, že zbylé části ponorky jsou jen vymyšlené. Sotva vstoupil do místnosti s proskleným výhledem na moře, opět ho musel fascinovat kapitán. Jeho proměny byly rychlejší než střídání dne a noci, a ačkoliv nerad, musel profesor připustit, že v tomhle jsou si oba velice podobní. Nejprve jsou schopní se do krve hádat o pravdě, pak spolu bratrsky pozorovat nekonečné moře.
„Jsme skoro u cíle,“ oznámil mu s úsměvem kapitán Aguñes. „Brzy bychom měli vidět první obrysy Trůnu tak, jak je nikdo neviděl už… Jak dlouho, profesore?“
„Hádáme něco kolem tisíce let? Těžko soudit, vezmete-li v potaz fakt, že obyvatelé Unie začali kolonizovat Mosqueru teprve před necelými čtyřmi sty lety. Pokud by tedy byli původní obyvatelé potomky lidi žijících v okolí Trůnu. Jsou to jen spekulace,“ mávnul z ničeho nic rukou profesor a zaujal své místo těsně u skla rozrážejícího vodní masu. Klidná atmosféra zavládnuvší v řídící místnosti byla přesně to, co profesor potřeboval. Sledoval s napětím nejen moře, ale také hlídal svůj dech. Pozvolna nabíral vzduch do plic a ještě pomaleji ho vypouštěl ven. Přes to cítil, jak mu srdce zrychluje vzrušením. Nervózně si začal mnout prsty na pravé ruce, když v tom vykřikl: „Vidím obrysy!“
„Zpomalte ponorku, skoro zastavte!“ vykřikl na odpověď kapitán Aguñes a během mrknutí oka stál vedle profesora a stejně dychtivě hleděl ven. Ponorka šnečím tempem rozrážela moře a pak konečně na vlastní oči oba muži spatřili mohutnou do skály vytesanou hruď. „Sedí! Říkal jsem vám, že sedí!“ začal se nahlas smát profesor. „Je obrovský,“ vydechla zasněně Lucianna, jejíhož příchodu si vůbec nikdo nevšiml. „Snad dvě stě stop? Víc?“ hádal kapitán a k prosklenému výhledu se seběhl každý, kdo zrovna nemusel obstarávat správný chod ponorky. Jeden přes druhého členové posádky tiskli své tváře na sklo a s úžasem pozorovali dřív nemyslitelné.
Tyčila před nimi mohutná skála zužující se k vrcholku a v ní seděl on. Majestátní muž s vlasy spadajícími na jeho mohutnou do skály vytesanou hruď. Byl opravdu vytesán vsedě. Jeho nohy trčely ven z horniny, úhledně sehnuté a srovnané. Jen zub času se pustil do hlodání jejich kamenných kostí. S každou další stopou bylo patrné víc a víc. Na hrudi měl vytesaný jakýsi těžko rozeznatelný symbol, jeho svalnaté tělo bylo pokryté nejrůznějšími řasami, a pokud mohli pozorovatelé soudit, samotné základy této obrovské sochy byly zaneseny bahnem a naplaveninami, která sem za staletí naneslo samo moře. Kolem tichého strážce proplouvala hejna ryb bez sebemenšího zájmu o blížící se kovový kolos.
Profesor nikdy na žádný div světa nehleděl s takovou pokorou. Ani na mohutné vodopády a kamenný most v Brynnských horách, ani na nekonečné písečné duny a hrobky dávných vládců v Jawharu. Ani obrázky vysoko položených měst lid ze severu. Nic v něm nedokázalo vyvolat tak silný pocit maličkosti. Nicotnosti. Co byl on ve srovnání s okolním světem? Nikdo. Nic. Jen malinké zrnko písku v nekonečných přesýpacích hodinách času. Naprázdno polknul. „Kapitáne, můžeme sestoupit níž a prozkoumat okolí?“ když uslyšel svá vlastní slova, zněla mu divně jinak. Byla měkká, klidná. Kapitán přikývl a stejně klidným tónem vydal rozkaz, aby ponorka začala pomalu sestupovat níž.
Jak ponorka klesala, odkrývalo se před zvědavými pohledy víc a víc z tak dlouho moře uchovávaných tajemství. Kolem pasu měla sedící postava vytesaný opasek s mohutnou přezkou patrně držící suknici, která přecházela na nohy a složená kolena. Dřív ostré tvary byly omleté vodou a nohy začínaly připomínat pískovcové skály tepané samotným světem. „Podívejte, vždyť tam je volno. Něco tam musí být!“ vykřikl jakýsi člen posádky a nadšeně ukazoval na mezeru za nohama. Měl pravdu. Mezi lýtky a skálou byla mezera, kdysi se tam snad dalo procházet, dnes by tam dokázalo ledacos proplout. Kapitán ale nápad okamžitě zamítnul jako příliš nebezpečný a raději sledoval, jak ponorka dál a dál klesá do tmavých hloubek. Když se konečně zdálo, že kotníky pod průzkumníky mizí v neprostupných nánosech bahna a zeminy, ponorka zastavil. „Pane? Jsme na dvou stech devadesáti pěti stopách,“ ozval se tentokrát ženský hlas. „Když přičteme hlavu nad hladinou a spodek sochy, má rozhodně víc než tři sta stop.“
„Nějaké problémy s konstrukcí? Hlouběji než na tři stop ponorku nikdo netestoval,“ ptal se s obavou v hlase kapitán, ale nespouštěl oči ze světa za sklem. „Ne, kapitáne. Všechno se zdá v pořádku.“ Kapitán se usmál na profesora. Ten jeho úsměv i ke svému velkému překvapení opětoval. „Rozsviťte naplno všechna světla a začněte prozkoumávat okolí, prosím,“ požádal posádku profesor, aniž by se hnul z místa. Začínal mít pocit, že tohle místo nebude chtít nikdy opustit. Ta nepředstavitelná velikost. Rychle si spočítal, že by bylo potřeba padesát na sobě stojících průměrně vysokých mužů, aby alespoň částečně vyrovnali výšku této nepředstavitelné podívané. To už se ale dále Héliola opět do pohybu. Vystoupala o pár desítek stop výš a začala kroužit kolem sochy.
„Proboha! Tak jsme se zahleděli na Trůn, že si nikdo nevšiml tohohle!“ křikl profesor a opět se všichni přítomní seběhli ke sklu. Jakmile se ponorka otočila a začala se vracet po směru plavby, objevilo se před ní dlouhé sloupořadí. Profesor zadržoval dech a div se nerozplakal. Přesně jako v jeho představách a některých starodávných spisech. Nekonečná sloupořadí lemující široké cesty. Tamto můžou být zbytky nějakého chrámu nebo paláce, pomyslel si, když ponorka loudavým tempem plula nad obrovským komplexem, ze kterého zůstávalo jen tu a tam nějaké zdivo. Na první pohled tomu tak ale aspoň bylo. Tu a tam měl profesor neodbytný pocit, že na mořském dně se nacházejí také zničené sochy, možná by se dala v nánosech objevit keramika, a kdo ví, jaké další poklady dnes patrně nevyčíslitelné ceny.
Vše nasvědčovalo tomu, že přímo pod samotnýma nohama Trůnu se muselo kdysi rozkládat rozlehlé město. Profesorův mozek podsouval starému muži jeden obraz za druhým. Stovky lidí mířících po dlážděných cestách směrem k nohám. Kolem zelení pokryté sloupy. Všude zpěv a radost. Co když byl přístupný i samotný trůn? Co když se dalo dostat do jeho útrob. Co se může nacházet v nich? S profesorem se zatočil svět. Mramorové paláce s rudými střechami, zelenající se stromy obsypané plody a květy byly pryč stejně jako zástupy tančících lidí mířících uctívat svého – boha? Vládce? To vše bylo pryč.
„Profesore, jste v pořádku?“ přidržela muže jeho asistentka, „jste strašně bledý,“ dodala vzápětí, když spatřila profesorovu tvář. Ten jen přikývnul. Bolela ho hlava, ale přes to se snažil nespouštět oči z podmořského světa, který mu nabízel nepoznané vzrušení. „Pojďte se na chvíli posadit,“ začala ho přemlouvat Lucianna, ale profesor její prosby ignoroval.
„Vaše společnice má pravdu, profesore,“ přidal se kapitán Aguñes. „Je tu jiný tlak, hůř se tu dýchá. Měl byste poslechnout a odpočinou si. Nebo alespoň posadit. Mějte rozum. Máte už svůj věk,“ přemlouval profesora dál kapitán. Ten se vysmeknul své asistence a opět se odhodlaně postavil ke sklu, aby mohl dál sledovat ubíhající moře, na jehož dně se nepřestávaly střídat sloupy s paláci a chrámy. Některé byly zachované víc, a čím jižněji od Trůnu ponorka plula, tím zajímavější budovy se jim odhalovaly. „Proč jste změnili kurz? Neměli jste kroužit?“ zeptal kapitán kormidelníka. „Zdá se, že tady je těch ruin daleko víc, pane.“ „Budiž,“ prohodil kapitán.
„Pane, pane, vidíte ten zlom?“ ozval jiný ze členů posádky a ukazoval za sklo. Kapitán musel uznat, že to tak vypadá. Mořské dno se ztrácelo kdesi před nimi a profesor, stěží se držící se na nohou, opět pocítil vzrušení a chvění po celém svém těle. „Udržujte kurz,“ podíváme se, co se tam schovává,“ rozkázal kapitán a po krátkém pohledu do map se vrátil zpátky ke sklu a zaujal své místo vedle profesora a jeho asistentky. Vzdálenost od místa, kde se ztrácelo mořské dno v jakémsi tmavém nekonečnu, se blížilo. Bez dechu jako jeden muž posádka u skleněného průzoru očekávala, jakou podívanou jim tentokrát moře nabídne.
Výkřik střídal výkřik, když se ponorka přesunula přes hluboký sráz a všem zvědavým očím se naskytl nepopsatelný pohled. Kapitán se opřel o trup ponorky a zhluboka dýchal. Lucianna zírala skrz sklo s otevřenými ústy a profesor plakal. Slzy štěstí se mu kutálely po jeho staré tváři a on nepřestával plakat. Věděl, že teď může už v klidu umřít, protože viděl ruiny rozlehlého města usazené na dně moře.
2024 ©