Nikdo se nesnažil vzlykajícího profesora jakkoliv konejšit. Každý moc dobře věděl, že by to nemělo sebemenší smysl. Na místo toho dal kapitán Aguñes v tichosti zastavit ponorku, aby si každý mohl vychutnat tu nezaměnitelnou podívanou. V rozlehlé nížině jižně od Trůnu se rozkládalo celé město kdysi jistě mocné civilizace. Dnes byly k vidění pouze ruiny, byť tyto bylo ve srovnání s chrámy a paláci těsně u noh Trůnu daleko zachovalejší. Stále bylo možné rozpoznat některé vysoké budovy, střechy, ulice i náměstí. Některé části byly zavalené kamením, jiné pokryté vysokými vrstvami bahna nebo obrostlé nejrůznějšími formami mořské vegetace. Mezi tím vším bylo možné tu a tam zahlédnout živočichy tak roztodivných tvarů, že se většina členů posádky zdráhala uvěřit, že jsou to stále ještě mořští živočichové.
Na palubě ponorky lidé jen tu a tam šeptali něco těm nejblíž u sebe, ale nikdo se neodvažoval mluvit nahlas. Snad síla okamžiku jim to nedovolovala. Snad bázeň z neznámého a neuvěřitelného. Teprve když ustalo profesorovo vzlykání, začali všichni netrpělivě očekávat další dění. „Sestupte níž, kapitáne. Prosíme,“ ozval se profesorův chvějící se hlas, který hned na to vystřídaly hluboké nádechy a výdechy. „Musíme dolů. Musíme něco zachránit. Musíme něco vzít s sebou. Chápe? Musíme!“ dožadoval se profesor stále třesoucím se hlasem, ale svým rozhodným pohledem za uslzenýma očima se zarýval kapitánu Aguñesovi pod kůži.
„Je to moc hluboko, nemůžeme to riskovat. Nevím, co by se stalo s ponorkou,“ odmítal profesorův návrh kapitán. „I tak můžeme být rádi, že žijeme. Nikdo v okolí doku nebyla větší hloubka než sto osmdesát stop. Nemohli jsme ani vyzkoušet, jestli se ponorka dokáže potopit takhle hluboko bez nějaké ujmy. Jsou to jen odhady, profesore. Mějte pochopení, kvůli všem lidem na palubě.“
„Lituji. Musíte pochopit, že tu jde o celé lidstvo. Můžeme odhalit tajemství dávno ztracené civilizace. Zjistit toho víc o nás samých,“ to už stál profesor Carvalo vzpřímeně, slzy byly ty tam, a začal rozhazovat rukama. „To vy musíte pochopit, před čím tu stojíme. A já, jakožto přímý vyslanec jejího veličenstva královnySofie del Terçoado vám rozkazuji, abyste klesnul níž a nachystal ty prapodivné ruce. Jakmile sebereme vhodný materiál k výzkumu, můžeme vystoupat klidně až na hladinu a čekat na připlutí Alloda klidně týden, je mi to jedno. Ať nás pak táhne kolem celého světa domů. Jen když budeme mít něco s sebou. Prosím,” dodal pak ještě daleko měkčím hlasem.
Na kapitánově tváři bylo vidět, že bojuje sám se sebou. Neustále si olizoval horní ret, střídavě se díval na posádku, na profesora a ven, na pohádkové město na mořském dně. Kdykoliv se zdálo, že se nadechuje k odpovědi, ozvalo se jen utrápené vzdechnutí. Když konečně po nějaké chvíli popošel a usadil se do svého křesla, na profesorově tváři se rozzářil vítězoslavný úsměv. „Ještě se neradujte, profesore,“ zmrazil jej ale v zápětí kapitán. „Budeme hlasovat. Sezvat celou posádku a vyžádat si hlas od každého by trvalo příliš dlouho. Tady jsou ale zastoupeny nejvyšší šarže a nejzkušenější mořeplavci. Kdo souhlasí s profesorem, že bychom se měli ponořit pod tři sta stop?“
Ke kapitánovu zděšení se přihlásila většina z přítomných, aby vyjádřila souhlas. Jen profesorova asistentka Lucianna a dva členové posádky byli proti. Kapitán si tak naposledy povzdechl a vydal povel k dalšímu klesání, aby ponorka mohla využít svých chapadel a nabrat nějaké vzorky dle profesorova přání. Héliola začala rozhodující část své výpravy. S každou další stopou nabírala na intenzitě kapitánova nervozita. Neustále napínal ze všech sil uši, aby mu neunikl jediný zvuk značící, že povrch lodi už nedokáže unést tak vysoký tlak v hlubinách moře, a bude se potřeba vynořit. Navzdory obavám se ale žádný podobný zvuk nedostavoval a ponorka tak bez problémů klesala k dávno zapomenutému městu.
„Profesore, co chce přesně najít?“ zeptala se opatrně Lucianna, ale profesor neodpovídal. Jako hladový vlk vyhlížející svoji kořist hleděl profesor skrz sklo do jiného světa. Světa jeho nejtajnějších tužeb, které se před ním zhmotňovaly zalité nekonečným mořem. Když pak spatřil zvláštně tvarované sloupy, rozpomněl se na staré svitky, které kdysi četl v jedné z jawharských knihoven. „Některé z těch sloupů by mezi sebou mohly mít tabule. Desky. Může na nich být text. Hledejte je! Všichni! Dívejte se po nich!“ vykřikl profesor bez varování a vyvalenýma očima prohlížel mořské dno. Opět cítil to vzrušení, jako párkrát v životě, když se účastnil několika významných vykopávek.
„Támhle! Profesore, je to ono?“ ozval se najednou jeden z členů z posádky a mával kamsi rukou. Profesor zajásal. Vypadalo to přesně tak, jak to bylo popsáno. Dva kulaté sloupy s hvězdicovým zakončením, mezi nimiž byla tlustá kamenná deska, zcela jistě pokrytá písmem, které nikdo neviděl stovky, možná tisíce let. Profesor ani nikdo to nemohl říct s jistotou, tabule byla stále ještě příliš daleko, a ačkoliv to profesor odmítal přiznat nahlas, mohl být vyrytý text dávno nečitelný. Pokud ho ovšem vůbec dokáže někdo přečíst a rozluštit. I tuhle skutečnost si raději nechal pro sebe a jen naléhal na kapitána, aby okamžitě změnili směr a vyrazili pro kamennou desku.
Sotva se Héliola opatrně přiblížila na dosah svých ramen, začala podívaná, která mohla dost dobře překonat i první ponor. Profesor s úžasem zíral na dvojici mužů, kteří ovládali mechanická ramena a začali pomalu přemýšlet nad tím, jak nejlépe desku uchopit. Po chvíli dohadování se ukázalo jako nevyhnutelné alespoň částečně odstranit jeden ze sloupů. Potíž spočívala v tom, že ramena se svými pařáty nebyla určena k takovým věcem a nikdo nedokázal předvídat, co se bude dít. V nejlepší hrozilo pouhé zničené jednoho z ramen, v horším se mohlo celé utrhnout, vytvořit trhlinu v trupu ponorky a následovala by velice nepříjemná smrt. Za hlasitého dohadování se pozorovali ti nejšťastlivější první opatrné pokusy, kdy se pravé rameno pokoušelo popostrčit sloup a uvolnit tak desku.
Po pár šťouchnutích se zdálo, že je vše na dobré cestě. Sloup se začínal pod tlakem lehce naklánět. Ponorka propukla v jásot. Mořem omývaný sloup z části povolil a jeho horní část se uvolnit. Jen těsně minule rameno a po chvíli se hvězdicovité zakončení objevilo u paty sloupu. S daleko větším nadšením se odhodláním se druhý technik pustil do druhého sloupu. První několik úderu dopadlo dobře. Při posledním ale udělal technik chybu. Pařát na konci ramene se svezl po sloupu a ten se zlomil v půli. Panika v té chvíli ovládla celou řídící místnost, protože ulomený kus sloupu poškodil rameno a jen těsně minul trup ponorky.
„Já, omlouvám se, kapitáne,“ koktal vyděšeně technik, který si začal naplno uvědomovat, že jen s velkým štěstím nezpůsobil smrt všech lidí na palubě. „Co teď budeme dělat?“ zeptal se druhý technik ovládající zbylé rameno.
„Co? Budete to muset nějakým zázrakem unést v jednom z pařátu,“ okřikl ho profesor, kterého víc než vidina smrti rozlítila neopatrnost a technikovo selhání. „Popadněte tu desku a začněte stoupat,“ rozkázal velitelsky, aniž by hodlal situaci konzultovat s lehce zmateným kapitánem. Ten jen přikývnul a zdálo se, že vlastně ani neví, jak jinak by v takovéto situaci podstupoval. Technikovy námitky o nebezpečném postupu ale nebral profesor vůbec na vědomí a trval na svém. S povzdechem nasměroval muž zbylé rameno k částečně odkryté desce a na pravé straně ji sevřel pařátem. Když se zdálo, že bude držet, zavelel profesor k vynoření.
Se zatajeným dechem pak skrze sklo sledoval, jak pařát se všech sil svírá kamennou desku a snaží se ji vyzvednout z mořského dna. I přes veškeré pochybnosti se zdálo, že Héliola a její posádka bude slavit úspěch. Kamennou desku se podařilo zvednout a ponorka i s ní dokončila obrat, aby se mohla vrátit tam, odkud připlula. Na palubě propuklo nebývalé veselí. Všichni si navzájem třásli rukama, spokojeně se plácali po zádech a chválili jeden druhého. Najednou ale všichni na palubě ucítili jakýsi náraz. „Vy idioti!“ vykřikl kapitán a začal vykřikovat jednu nadávku za druhou. Nikdo nevěnoval dostatečnou pozornost zpáteční cestě a kamenná deska svou spodní částí narazila do skaliska, když se vynořovala z nížiny, ve které se rozkládalo zatopené město.
„Rozlomila se,“ vydechl profesor, jako kdyby to mělo být naposledy.
„Tohle vám dělá starosti?“ okřikl ho kapitán. „Zkuste se podívat na dno, kam ta půlka dopadla. Nevidíte tam žádný pohyb? Něco jsme tam probudili.“ S hrůzou pak pozoroval plazivý pohyb po mořském dně. Když konečně uviděl, jak se ze dna zvedá něco připomínající ocas, věděl už každý u skleněného průzoru, s čím se budou muset utkat o holý život.
„Za žádnou cenu nepouštějte tu desku!“ začal panikařit profesor. „Ten mořský had si na nás určitě netroufne,“ ujišťoval nahlas sám sebe i svoje okolí a naléhal na kapitána, aby urychlil jejich vynoření. Někteří členové posádky ale oponovali a navrhovali opět všechno vypnout. O tom nechtěli kapitán s profesorem ani slyšet. „Takhle hluboko je to šílenství. Už bychom se nemuseli dostat ven,“ odsekl rozhodně kapitán a v myšlenkách se snažil urychlit vynořování. Byli tak hluboko. Nikdy to neměl dovolit. Ponorka nebyla tak rychlá jako mořský had, jehož ocas se před chvíli mihnul nedaleko ponorky.
Ponorka se opět otřásla. Někteří členové posádky začali křičet strachy. Profesorovi se třásly ruce. Srdce mu bušilo jako o závod a on se začínal bát, že by nemuselo takové napětí vydržet. Po nárazu se ale rozhostilo ticho a vše nasvědčovalo tomu, že ponorka se stále snaží vynořit a pomalu stoupá vzhůru. V tom do řídící místnosti vběhnul jakýsi muž, kterého profesor zatím neviděl. „Viděli jsme tu věc! Přes ty malé průzory ve strojovně. Líbí se tomu naše zadní ploutev!“ Sotva muž dokončil větu, ponorka se opět zatřásla a pak se ozval příšerný zvuk rozléhající se celou ponorkou. Kapitán ani nemusel vydávat žádný povel. Muž se rozběhl zpátky do strojovny, aby zjistil škody. „Co se děje?“ ptala se ustrašeně Lucianna a tiskla se k profesorovi.
Než se stihl kdokoliv nadát, přiřítil se opět muž ze strojovny. „Urazilo to ploutev! Ono to urazilo ploutev! Nemůžeme manévrovat!“ křičel z plných plic a vyděšeným pohledem probodával kapitána. Ten stál uprostřed řídící místnosti, bledý jako smrt a na čele se mu objevovaly kapičky potu. Teď se ukazovala jedna z nevýhod jeho relativního mládí. Málo zkušenosti pod opravdovým tlakem z něj teď dělaly snadný cíl v situaci, jako byla tato. „Kapitáne, co máme dělat? Co teď? Čekáme povely, pane,“ přesně takové otázky na něj teď létaly ze všech stran. Teprve rozklepaný profesorův hlas ale nabídl i odpověď. „Můžeme se přece vynořit, nebo ne? Jen se nemůžeme pohybovat jiným směrem než nahoru. Nemáme co ztratit,“ povzdechl si a zahleděl se na rozlomenou kamennou desku sevřenou v mechanickém pařátu.
Kapitán několikrát rychle přikývnul. Tichým hlasem všem nařídil, aby pokračovali ve vzestupu a zhasli světla. Pokud někdy věřil v nějakého boha, bylo to právě teď a v hlavě tiše odříkával první modlitbu, která mu přišla na mysl. Ponorka stále mířila vzhůru, ale zdálo se, že tohoto mořského hada ani zhasnutá světla nijak neodrazují. Mohutné hadovité tělo se tu a tam ještě míhalo kolem skleněného průzoru a při každém jeho proplutí kolem ponorky se všichni přítomní loučili se životem. Když se jeho obrovská hlava s vějířovitým prstencem kolem krku mihla těsně u skla, Lucianna vykřikla hrůzou, vrhla se profesorovi kolem krku a zoufale ho políbila. Hned na to se odtrhla, zčervenal a začala koktat omluvu. Profesor nebyl schopen slova, ale aspoň na chvíli přestal myslet na hrůzy jeho možné smrti. Sladká chuť mladých rtů mu na chvíli dala zapomenout na všechno okolo a do srdce mu vlila malou naději. Jen vteřinu na to se ale opět celá ponorka zachvěla. A pak se rozhostilo ticho.
„Sto stop, pane,“ ozval se jeden ze členů posádky. Devadesát pět, devadesát. Ponorka stále ještě stoupala a s každou další stopou rostlo vzrušení. Šedesát stop. Všichni na palubě začali zatajovat dech. Mořský had nebyl skrz sklo vidět, naopak se začínala pomalu osvětlovat neprostupná mořská masa slunečními paprsky snažícími se dát naději zoufalé posádce. Čtyřicet stop. Třicet. Dvacet. Všichni na palubě propukli v hlasitý jásot, smích a tleskot, když Héliola rozčísla mořskou hladinu a do ponorky začalo pronikat světlo končícího dne. Kapitán bez váhání vydal rozkaz, aby se všichni postupně vystřídali na povrchu ponorky a nabrali do plic čerstvý vzduch. Jako první zamířil k žebříku vedoucímu na palubu kapitán Aguñes s profesorem Carvalem.
Když se stárnoucí profesor postavil vedle stále ještě mladého kapitána, společně se opřeli o hranu ponorky a zahleděli se na nedaleký Trůn, pocítili neskutečnou úlevu. Přežili téměř nemožné. „O takovém štěstí jen čtete. Těžko uvěřit, že se dá zažít,“ hlesl po chvíli profesor. Opět se mu točila hlava. Tentokrát ale úlevou a přílivem čerstvého vzduchu do plic. Kapitán jen přikývnul. „Co se bude dít teď?“
„Musíme počkat, než připluje Allodo z honu na piráty a odtáhne nás zpátky do přístavu. Bojím se, že bez zadní ploutve bychom se daleko nedostali,“ odvětil kapitán. „I tak nechám celou ponorku důkladně prohlédnout. Modlím se, abychom neměli někde nějaké další poškození. Kdybychom začali nabírat vodu…“
„Nechte toho, prosím,“ odsekl profesor. „Mrzí mě, že jsme nezachránili víc z té tabule,“ povzdechl si vzápětí. „Mohli jsme se toho dozvědět daleko víc. Budeme se sem muset vrátit. Je tu tolik práce, tolik poznávání.“
„A jak to chcete udělat? Potrvá, než opraví Héliolu a myslím, že její veličenstvo nebude spokojené s kusem kamene.“ Ačkoliv profesor nechtěl, musel přikývnout. Byla to smutná pravda. On sice bude věnovat zbytek života luštění kamenné desky, ale byla otázka, jestli to vůbec někam povede. Případně jestli vůbec kdy bude moci na jeho práci někdo navázat. Na povrchu ponorky se mezi tím začali objevovat další lidé vylézající z jejího kovového útrobí a jako jeden muž hltali čerstvý vzduch a radovali z dalšího dne, který oproti veškerým předpokladům dobře dopadl. Profesor už byl ale duchem opět pryč. V mysli procházel ulicemi zatopeného města, navštěvoval chrámy a paláce. Pak se zadíval na vzdálený Trůn a kamennou hlavu čnící nad mořskou hladinu, která se měla brzy zbarvit do odstínů zapadajícího slunce. „Jednou přijdu na to, co jsi zač,“ zamumlal pro sebe profesor a spokojeně zavřel oči.
KONEC
2024 ©