Tmavá noční obloha se začínala trhat a skrze zbylé černé cáry se snažilo ven prodrat slunce. Na tvářích všech členů procesí byla vidět únava z předlouhé cesty, kterou museli podstoupit. Ze Svyatilu bylo na jihozápadní hranice císařství daleko a příležitostí k řádnému spánku a odpočinku se všem zúčastněným příliš nedostávalo. Muž jedoucí v čele celého průvodu dal zastavit v polovině pozvolného stoupání v lesích, které hustě pokrývaly krajinu kolem hor na jihu země. Sám byl také unavený, ale bylo to jeho první velké poslání, a tak nemohl zahálet. Dlaní si přejel nedávno oholenou hlavu a následně promnul své tmavé oči. Oholená hlava byl veliký nezvyk, ale zároveň nezbytná součást jeho nového já.
„Otče Alekseii, už jsme skoro pohromadě,“ promluvil na holohlavého muže jiný, který právě přicválal na koni. Ten měl na rozdíl od Alekseie tmavě hnědé krátké vlasy a zelené oči. „Už jsme skoro všichni. Poslední vůz je za zátočinou. Myslím, že můžeme vyrazit,“ dodal s úsměvem a otec Aleksei jej opětoval. Byl to sice on, kdo vše řídil, ale jeho zvolený zástupce se mu zamlouval. Připomínal mu jeho samého. Usilovně se snažící vyhovět každé jediné pohnutce Stvořitelově. Nebýt toho, byl by ještě řádovým bratrem. Když ale před několika měsíci na žádost samotného vůdce inkvizice velmistra Dragutina dokázal napříč celým císařstvím najít bezpočet kacířů a nespasitelných hříšníků, vysloužil si povýšení. Ať už šlo o vznešené šlechtice nebo cihláře ze smrduté bažiny, všechny přivedl. Odměna ho neminula. Jeho nové rudobílé roucho bylo daleko pohodlnější než to staré. Jeho moc byla daleko větší než ta, kterou disponoval jako ambiciózní bratr Aleksei. Teď bylo vše po jeho.
„Dohlédni na to, aby výprava pokračovala dál bez zastávky. Měli bychom se do Lwonska dostat snad ještě před ranní modlitbou. Chci vidět, kolik bezvěrců žije na naší posvátné půdě,“ rozkázal otec Aleksei s opovržením v hlase. Až do samotného Svyatilu se donesly zvěsti o městech v pohraničí, která přijímají mezi sebe uprchlíky z Unie, nechávají je žít a nenutí je přijmout Stvořitele jako jejich duchovního vůdce. Někteří prý snad ani v nic nevěří. Takové rouhání, zasteskl si Aleksei, upřel zrak k obloze, poprosil o odpuštění a pobídl svého koně. Dva ze tří povozů a několik jezdů vyrazilo hned za ním. Zbylý vůz a skupinka jezdců brzy následovaly.
Tmavovlasý muž ze svého sedla pozoroval, jak se mu otec Aleksei vzdaluje z dohledu za hustým lesním porostem a na malý moment se zapomněl. Chtěl být tak moc jako on. Pravda, jinak netoužil po tom stát se knězem, ale získat takové postavení v Očistném řádu, po tom toužil od chvíle, kdy poprvé uviděl jeho členy. Dobře upravení, vždy dostatek peněz, ženy na povel. Trvalo mu to dlouho, než na sebe dostatečně upozornil a často musel dělat věci, na které nebyl příliš pyšný. Stjepan ale byl pyšný na sebe. „Jedeš nebo ne?“ ozval se mu u hlavy hlas jednoho z členů řádu. Stjepan jen přikývnul a připojil se za pomalu jedoucí vůz. Při pohledu na obsah se nemohl se dočkat, až jej otec Aleksei pověří výslechy. Palečnice poslouží stejně dobře jako nejrůznější železa na pálení, prapodivné lahvičky s obsahem, o jejichž účinku sám neměl tušení, nebo kleště vhodné například k trhání nehtů nebo zubů.
Byl fascinován myšlenkou, že může sám někoho zlomit. Naprosto zničit. Sám ještě výslech nikdy nevedl, jen asistoval. Stjepan se v duchu opíjel mocí, která mu nenáležela, a hovorům svých společníků nevěnoval příliš pozornosti. Zatímco ti se nadšeně dohadovali o tom, kdo kolik vypil v poslední krčmě, Stjepan si na rukou upravoval své kožené rukavice. Bez nich si vždy připadal podivně nesvůj, skoro jako nahý. Teď v nich ale spokojeně ohýbal prsty a uzdu svého koně jen zlehka přidržoval. Daleko za jeho zády právě vycházelo slunce a jemu se v tu stejnou chvíli nabídl pohled na zatím klidně spící nedaleké městečko Lwonsko rozkládající se na rozlehlé lesní mýtině, jehož kostelní zvony se rozezněly zároveň s východem slunce.
***
Yvonne Dawelová měla tu noc neobvykle špatné spaní. Jejího manžela to ovšem nechávalo naprosto klidným. Bez sebemenšího náznaku probuzení celou noc spokojeně oddychoval, a tak se Yvonne uklidňovala alespoň jeho spánkem. Tu a tam ji trápily silné migrény a tak teď netrpělivě stála u okna a přes polozataženo závěsy sledovala prostranství před kostelem. Každou chvíli mělo začít svítat a spolu s úsvitem měly začít dva kostelní zvony svolávat místní na ranní modlitby. Ona ani nikdo z rodiny se těchto podivných rituálů, jak jim sama říkala, neúčastnil. Podobně tomu bylo i v případě kořenářky bydlící na opačném konci náměstí, ke které se Yvonne chtěla vypravit sotva všichni ostatní zmizí v kostele. Žila tu ráda, vychovala tu syna a snažila se zde vychovávat i dceru. S manželem utekla z Unie už před více než osmi lety, to byly Kristje čtyři a Jeroenovi sedm.
Místní je přivítali jako ztracené syny a dcery. Teprve když se ukázalo, že nebudou chtít přijmout jejich víru, někteří na novou rodinu změnili názor. Ale Yvonne se rozhodla, že i přes to zůstanou, protože se zbytkem městečka vycházela dobře a líbilo se jí tu. Její manžel Daan se stal velice rychle oblíbeným díky své kožešnické a koželužnické dílně. Děti si tu našly přátele, Jeroen začal navštěvovat jednoho obchodníka v naději, že ho muž přijme do učení. Jediným úskalím života byly ty otravné zvony, které několikrát denně volaly všechny do toho ledového chrámu, který Yvonne děsil. Uvnitř to byly jen holé kamenné zdi ověšené prapodivnými obrazy s výjevy, které jí nedávaly smysl. Po prvních pár letech v Lwonsku se objevily také první migrény, které začala přisuzovat právě oněm zvonům. A dnes nutně potřebovala něco na zklidnění.
Jakmile si všimla prvních lidí ploužících se do kostela, sama se rychle oblékla, aby mohla ve vhodnou chvíli vyrazit. Přes tmavě zelenou sukni a bílou košili si přehodila tenký kabát, víc nebylo potřeba. Vše nasvědčovalo vlahému jarnímu ránu. Když měla Yvonne konečně pocit, že většina lidí je v kostele, sešla do přízemí, odemkla dveře a vyrazila za kořenářkou. Do jisté míry jí chyběli doktoři z Unie, byli vzdělanější a jistější, i když zatím nebylo nic, s čím by si nedokázala tahle stará bába poradit. Yvonne nijak nepospíchala. Tu a tam se sice ohlédla a hledala nepřátelské tváře odsuzující ji za to, že nechodí do kostela, ale její migréna byla daleko silnější než obavy z nepříjemné hádky. Kostel obešla širokým obloukem. Navzdory tomu jí k uším dolehly zpěvy nesoucí se z útrob kamenné stavby. Bylo jí to ohromně nepříjemné a tak raději přidala do kroku.
Sotva zastavila před vraty do kořenářčina domu, rovnou několikrát zabušila na staré nepříjemně páchnoucí dřevo. Na třetí bušení se vrata otevřela a v nich se objevila přikrčena žena přes padesát, která Yvonne pozvala dovnitř a zavedla ji na prostorný dvůr. Na místo do domu zamířily obě ženy do samostatně stojícího stavení. Tam Yvonne udeřila do nosu dobře známá směsice vůní a pachů vydávaná bezpočtem trav, bylin a rostlin. Některé se ve svazcích houpaly pověšené u stropu, jiné byly v ušpiněných sklenicích a keramických nádobách. Kořenářka ale zamířila k jedné z polic, ve které byly malé látkové a kožené váčky. Pak Yvonne jen připomněla užívání téhle byliny a popřála jí úspěšný den. „Pošlu pak po dětech něco na oplátku,“ usmála se na kořenářku žena a nechala se vyprovodit zpátky na zdánlivě liduprázdné náměstí. Netrpělivě se pak vydala zpátky domů uvařit si odvar z bylin, které právě dostala. Jakmile se ale přiblížila ke kostelu, ztuhla šokem.
***
„Otče Alekseii! Tahle není na modlitbách!“ vykřikl Stjepan, ukázal na Yvonne bílou jako stěna a rozběhl se proti ní. Žena nebyla schopná se pohnout. Jen třeštila oči na tři vozy stojící před kostelem a kolem nich snad dvacet mužů v červenobílých robách a stejnokrojích. Na všech bylo zobrazeno Stvořitelovo oko. Inkvizice. „Proč nejsi v kostele, ženo?“ vykřikl na ni otázku Stjepan a pak zastavil přímo před ní. „Co je tohle?“ ukázal na váček s bylinkami v ruce. Než ale stihla na cokoliv odpovědět, popadl ji surově za ruku a táhl ji za sebou i přes veškerý odpor, který se Yvonne snažila klást. „Podívejte, otče. Je to nějaká vědma nebo co,“ řekl s pokorou v hlase Stjepan a podal váček otci Alekseiovi. Ten jej zvědavě rozbalil a přivoněl ke směsi bylin.
„Odkud je máš? A proč nejsi s ostatními na modlitbách? Odpověz!“ okřikl ženu stejně jako prve Stjepan. „My do kostela nechodíme,“ vykoktala zmatená Yvonne, aniž by si uvědomila, jak hroznou věc právě řekla.
„My? Je vás víc?“ zhrozil se Stjepan. „Kdo další? Mluv!“ křikl vzápětí a chystal se ji udeřit. Ruku mu ale zastavil sám otec Aleksei a jedovatě medovým hlasem se zeptal na to stejné. „Nemusíš se bát odpovědět. Nic ti nehrozí,“ přemlouval ji příjemným tónem a nepřestával se usmívat. Yvonne pomalu začínala podléhat nenápadnému tlaku. Byla zmatená, nervózní, vystrašená a k tomu migréna, která jí znesnadňovala jakékoliv uvažování.
„S rodinou tam prostě nechodíme. A nejsme sami,“ řekla konečně po chvíli, když se jí na moment setmělo před očima. Několikrát silně mrkla, aby probrala oči a pak se zahleděla na Alekseie se Stjepanem. Ti se oba spokojeně usmívali s vědomím, že přišli na správné místo. Bezvěrců, kteří opovrhovali Stvořitelovým učením, zde bylo dost. Yvonne se pak naskytlo hrůzné divadlo. Sama byla donucena zůstat pod dozorem otce Alekseie, ale zbytek jeho družiny se rozprchnul po náměstí a po té zamířil i do přilehlých uliček. Po dvojicích se členové inkvizice dobývali do domů. Pokud někdo otevřel, byl okamžitě zatčen i se zbytkem rodiny za kacířství. Pokud se do domu nemohli dostat a měli podezření, že je snad někdo uvnitř místo na modlitbách, vyrazili dveře.
Někteří šli dobrovolně, jiní byli vlečeni před kostel násilím. Yvonnini známí se jeden po druhém zjevovali a z počátku poklidné ráno teď začalo být plné křiku a dětského pláče. Jeden ze zadržených mužů se snažil bránit, ale dosáhl tím pouze několika ran a dost možná i zlomeného nosu, ze kterého mu tekla krev. Když se objevila její rodina, částečně se jí ulevilo. Byli v pořádku, ale zmatení a při pohledu na rostoucí skupinku lidí také vyděšení. Sotva se podařilo sehnat všech asi třicet lidí, často doprovázených dětmi, před kostel, opět se rozezněly zvony ohlašující tentokrát konec ranních modliteb. Ke zmatené skupince nevěřících se začal blížit dav lidí hrnoucích se z kostela. Napjatá atmosféra začala houstnout. Lidé z kostela pokřikovali na zadržené a neustále jim připomínali, že tohle je trest za jejich ignorantství. Yvonne se tiskla ke zbytku své rodiny a se zavřenýma očima očekávala to nejhorší. Neviděla tak Stjepana, který vylezl na jeden z vozů a na povel otce Alekseie začal promlouvat k městečku.
„Vy, dobří lidé,“ oslovil věřící, „vy se vraťte do svých domovů, pokračujte ve své práci a velebte Stvořitele za tento krásný den!“ vykřikoval a dostávalo se mu nadšených ovací a potlesku. Ty vzápětí ještě zesílily. „Vy ostatní se bojte Stvořitelova hněvu, pokud není vaše svědomí čisté. Hledejte ho v sobě a doufejte, že se nad vámi jeho ruka smiluje. K uším samotného velmistra našeho řádu Dragutina se totiž doneslo, že zde žijí kacíři snažící se rozvrátit naši milovanou církev a zbavit lidi jejich víry. Ale já vám slibuju, my se těchto lidí bez milosti zbavíme!“
Odpovědí mu byl další potlesk a ještě větší provolávání slávy Stvořiteli. Stjepan se zeširoka usmíval, otec Aleksei žehnal každému, kdo za ním přišel, a Yvonne stékala po tváři slza. Bála se jako nikdy v životě.