Sen

Jen s nelibostí sobě vlastní jsem se po dlouhém přemlouvání rozhodl rozlepit oči. Civěl jsem do bílého stropu s vědomím. Pořád naživu. Povzdechl jsem si, protože jsem věděl, že je to pryč. Bylo to pryč už několik dní a já se k tomu nedokázal vrátit. Jediné, co mi zbývalo, byla špinavá bílá na stropě mého pokoje. Dlouho jsem do ní odevzdaně zíral v naději, že se snad skrze strop dostanu zase na ono záhadné místo.

Když jsem konečně odvrátil bolavé oči od stropu a podíval se po pokoji, zase mi to jenom připomnělo, jak zoufale vypadá můj život. Špinavé záclony visící u oken na druhé straně místnosti, hned u gauče, na kterém ležím, nízký odřený stolek. Sklenice s několik dní starou vodou už vypadala dost nevábně, stejně jako ztvrdlé pečivo a okoralý sýr. Jen při pomyšlení na jídlo se mi zvedl prázdný žaludek a vehnal mi do úst hořkou pachuť žluči. Tam nic takového není. Pravačkou jsem se pokusil nahmatat Jacka, který měl být někde u gauče.

Když mi bývalo líp, smál jsem se tomu. To tuctové cliché, kterým jsem tak pohrdal, a přitom v něm žiju. Možná kdybych byl býval vyměnil Jacka za něco jiného, ale to by byla škoda. Konečně jsem ve slábnoucích prstech ucítil sklo. Vší silou jsem sevřel hrdlo a zvedl Jacka tak, abych na něj viděl. Byl pryč. Musel jsem ho dopít někdy během těch posledních dny, kdy jsem vstával jen kvůli vyprazdňování. Nejsem na sebe pyšný, ale návratu jsem se rozhodl obětovat zbytek života, ať to stojí, co to stojí.

Návrat. Jediné světlo mého života. Tam jich ale byly stovky. Možná tisíce. Jeden odlesk vedle druhého, všechny na mě mířily z pozlacených trubek. Každou trubku držela postava bez tváře, pouze ústa, která neustále foukaly do trubek vzduch a ty pak vyluzovaly onen mámivý zvuk. Jak jsem procházel alejí oněch bytostí, připadal jsem si neuvěřitelně povzneseně. Lehce. Kdybych věřil, že v lidském těle, ve všem tom mase a krvi, existuje duše, musela jásat zároveň se mnou. V duši ale nevěřím, proto jsem necítil, jak ve mně jásá. Namísto toho jsem měl pocit, jako bych byl jenom marionetou, kterou někdo provádí říší za zrcadlem, o kterém se nezdálo ani Alence.

Svaly jsem měl jako z té nejohebnější hmoty a moje kroky jako by dopadaly do rozplývajících se obláčků. Ani kočka nemůže našlapovat tak lehce, jak jsem našlapoval já. Nevznášel jsem se, ale kráčel jsem stále vpřed za zvuků těch zlatých trubek, které svými odlesky oslepovaly moje oči. Teď byly mé oči tíženy opuchlými víčky. Ze všech sil jsem se je snažil držet u sebe, abych nemusel vnímat svět kolem sebe a mohl se soustředit jen na ty mlhavé vzpomínky, které jsem měl. Byly to záblesky podobné těm, které mne oslepovaly.

Jak jsem pokračoval v chůzi, zvuk trubek se jako by vzdaloval a postupně mizel a byl nahrazován lehkými poryvy vlahého větru, který mě ovíval a tvaroval moje tváře do blaženého úsměvu. Nebyl jsem s to se přestat usmívat. Přidal jsem si jako blázen kráčející svou fantasií, ale bylo to tak opojné a uklidňující, že jsem se tomu nakonec poddal. S úsměvem utvořeným vánkem jsem opustil alej zlatých trubek, a jejich hudby, a stanul jsem na nekonečném prostranství. Nebylo prázdné, naopak. Kam až moje stále ještě mžourající oči dohlédly, stály stromy. Stromy z lidských rukou a dlaní. Vyděsil jsem se k smrti a cítil jsem, jak mě opouští ten prvotní pocit lehkosti. Tělo ztěžklo, nohy se proměnily v kámen.

Lehkost, se kterou jsem dýchal, se změnila, a já si připadal jako s kovadlinou na plicích. Přitom jsem měl na tváři ten přihlouplý úsměv chovance psychiatrické léčebny. Stále jsem cítil ten vlahý větřík, který mne ovíval a jak jsem si všiml, pohyboval i s dlaněmi na konci větví z paží. Zdálo se, že na mě mávají. Dal jsem se do šíleného smíchu a opět se vrátila ta nepochopitelná lehkost. Bez mého vlastního přičinění jsem vyrazil vstříc tomu podivnému háji z paží a dlaní, doprovázen větrem, který roznášel můj smích do všech koutů onoho všudypřítomného nekonečna.

Nedocházel mi dech. Plíce jako by se proměnily v bezedné vaky a já se pořád smál. Byl jsem k smrti vystrašený, když po mé kůži přejížděly narůžovělé konečky prstů. Občas vítr popohnal paži tak, aby se mne dlaň na ní dokázala dotknout nebo o mě jen tak zavadit. Pokaždé jsem chtěl začít křičet a věděl jsem, že v očích se mi musí zrcadlit strach, ale moje rozpolcená mysl se smála spolu s mými ústy. Když se změnila barva mého okolí, zastavil jsem se na mýtině – dáli se to tak nazvat – a zahleděl se k nebesům. Na obloze rotovalo několik barevných sluncí. Červené, dobře známé žhnoucí žluté, zelené, modré, fialové a černé. S každou vteřinou, kterou jsem zíral na tu nepochopitelnou podívanou, se slunce posunovala jako v kruhu a měnila barevnost celého světa. Chvíli jsem viděl modré ruce, o chvíli později na mě mávaly zelené dlaně.

Vjel jsem si rukama do vlasů a chtěl si je začít rvát. Jaké šílenství. Zbláznil jsem se? Co je tohle za místo? Jak jsem se vlastně dostal? Místo odpovědi mě opět popadl neviditelný loutkář a vedl mě ven z lesa plného dlaní. Aspoň jsem si to myslel. Paže a dlaně byly starší a vrásčitější s každým krokem, který jsem ušel, až se proměnily v pouhé kosti a pak nebylo nic. Stejně jako zmizely stromy paží a dlaní, zmizela i slunce na obloze a já opět zaslechl omamnou hudbu. Nebyly to trupky, znělo to jako píšťaly a já si zase připadal jako nejšťastnější člověk na světě.

Opadlo ze mě všechno to zděšení, které mě pohlcovalo uprostřed toho roztodivného lesa. Byl jsem unášen melodií, která mi byla až příliš povědomá, než abych si ji dokázal zařadit. Cítil jsem, že se dávám do tance. Nemohl jsem se už vůbec kontrolovat. Jestli jsem vůbec kdy mohl. Z počátečního vlnění se do rytmu jsem přecházel do čím dál zběsilejšího tempa. Kolem mě se začaly rojit ty beztvářné postavy, které držely v bledých rukách příčné flétny a tančily se mnou. Tempo stále stoupalo a já byl v extázi. Necítil jsem nic a přitom všechno. V tom se mé tělo zastavilo a zastavil se snad i čas. Mohl jsem vnímat každičké zrníčko prachu, každý pohyb, mrknutí oka, každou myšlenku, cokoliv. Byl jsem zahlcen vjemy, dokud jsem se nezačal opět šíleně smát a tělo se nevrátilo ke zběsilému tanci za zvuků fléten. Takto se to celé opakovalo znovu a znovu.

Měl jsem pocit, že už nemůžu vydržet ani o vteřinu déle a přesto jsem se oddával tanci a extázi, která následovala. Pořád dokola. Ať jsem byl kdekoliv, čas byl relativní. Plnými doušky jsem přijímal nabízené vjemy a svého loutkáře, který mě vedl, jsem už dávno necítil. Jak se moje tělo kroutilo do rytmu oněch roztodivných písní, které vůbec neměly slova, a přesto toho tolik říkaly, zasekl jsem se. Tělo bylo najednou v křeči, já jen vytřeštil oči na nekonečno nad sebou a bylo po všem. Vrátil jsem se.

Nevím, kde jsem byl. Nevím, jak jsem se tam dostal, ale nepodařilo se mi tam vrátit. Větší zoufalství jsem snad v životě nezažil. Po ničem jsem víc netoužil. Občas v hlavě slýchám někde v dáli znějící trubky volající mě znovu do té pozlacené aleje, ale jsou to jen matné záblesky z něčeho, co jsem možná ani nezažil. Jedno vím jistě, nedokážu bez toho žít. Nemám už tedy na výběr.