Období: rok 2015

Dlouhá vykachlíkovaná místnost v přízemí solfronského zámečku neměla žádná okna a svítit se tu dalo pouze svíčkami nebo olejovými lampami. Jedna taková právě vydávala tlumené světlo a štiplavý kouř, který nutil vedle sedícího muže tu a tam zakašlat. Seděl shrbený nad malým stolem, který pokrýval bezpočet listů papíru, a neustále se vrtěl na nepohodlné dřevěné židličce a narovnával si své půlměsícové  brýle, která mu stejně příliš nepomáhaly. Co bych tak dal za své pohodlné křeslo z pracovny, povzdechl si doktor Versgeest a protáhnul si bolavá záda. Přišlo mu neuvěřitelné, jakou změnu na jeho novém pacientovi dokázalo vyvolat to správné prostředí. Od toho incidentu se Stvořitelovým okem, jak ho nazýval Lucien, zkoušeli různé metody, jak toho nebohého muže uklidnit nebo přimět mluvit. Teprve ta poslední, která se doktoru Versgeestovi zamlouvala nejméně, se ukázala jako nejúčinnější. číst dál

Na nebi mizely už i poslední červánky. V jednom z oken Solfronského ústavu pro duševně choré se právě objevilo tlumené světlo. Doktor, léčitel, ošetřovatel, lidé mu říkali různě. Marcel Versgeest zapaloval několik velikých svící, aby dodal své útulné pracovně co nejvíc světla. Krb by patrně posloužil lépe, ale zatápět se mu už nechtělo. Jen krátký zápis a půjde spát. Den byl náročnější, než čekal. Když měl konečně pocit, že světlo bude pro psaní stačit, usadil se do svého pohodlného pracovního křesla a zadíval se protějším oknem do houstnoucí tmy, která pomalu pohlcovala okolní park. Zbožňoval večery v Solfronu, byly tak klidné a tiché. Na rozdíl od nocí samotných. Marcel Versgeest si povzdechnul. číst dál

Po široké polní cestě se loudal tmavý kočár se zataženými záclonkami. Místní tu a tam zvedli hlavu, aby se podívali, kdo zavítal do jejich kraje. Když vedle kočího spatřili muže ve vojenské uniformě Unie, raději se vrátili k práci. Byl podzimní den, jeden z posledních krásných dní v roce, a bylo ještě třeba udělat mnoho práce na polích kolem městečka Solfron. Dřív byl tento kraj známý především díky svým sirným dolům, ale v průběhu let došlo k závalům, jiné doly se ukázaly jako vytěžené, a tak se kraj musel začít živit něčím jiným. Široká pole se ukázala jako velice úrodná, husté lesy posloužily lovcům a dřevorubcům, lidé začali chovat dobytek, vzniklo i několik velice populárních pivovarů. Teď se ovšem místní věnovali přípravě polí na blížící se zimu a tak nezbýval čas zabývat se projíždějícím kočárem. číst dál

„Kdo sem sakra lez… Lene,“ vydechl nechápavě Eirik a díval na dívku stojící před ním. Jako vánek proklouzla kolem něj do pokoje. Eirik nevěděl, jestli sní nebo bdí, když za ní zavřel dveře. Tichým hlasem se jí zeptal, co potřebuje, ale na místo odpovědi se k němu dívka přitisknula a políbila ho rty. Bezmyšlenkovitě jí polibek oplatit a sevřel ji v náručí. Než se nadál, jezdila Lene svými jemnými dlaněmi po jeho nahé hrudi a on se jí pokoušel na zádech rozvázat šaty. číst dál

Strávená noc pouze s vlastními myšlenkami a nezměrným pocitem viny nebylo to, co od své první noci v karanténě očekával. Těšil na privilegia spojená se svým nedotknutelným postavením. Na příjemnou teplou postel, víno, pivo, nebo cokoliv, co by mu nabídli a taky trochu myslel na Lene, která by mu třeba zpříjemnila noc svou jedinečnou společností. Na místo toho se třásl zimou a touhu po snídani překonávala jen neskutečná žízeň. Jestli si pro něj brzo někdo nepřijde, začínal Eirik uvažovat o pokusu rozbít dveře. Naneštěstí kolem nebylo nic, co by dostatečně posloužilo a páchnoucí dřevěný kbelík sloužící jako toaleta rozhodně nebyl něčím, co by chtěl brát do ruky. Veškeré své myšlenky teď upínal k jedinému tvoru, který ho mohl zachránit – Frida. číst dál