Období: rok 2014

Když se vůz s Mykolasem rozjel, nikdo už nemluvil. Žádné výčitky, žádné oznámení jeho prohřešku, žádné modlitby za jeho duši. Jeden ze strážných šel hned vedle vozu a Aleksei se s druhým strážným pohupovali na kozlíku. Museli usnout rychleji než si Mykolas myslel. On sám však nenacházel klidu ke spánku. Mlčky zíral do tmavého močálu a přemýšlel nad životem, který zde strávil. Odmítal si to připustit, ale bylo to možná naposledy, co viděl svůj domov a ty, které dlouho považoval za své přátele. Mykolas už několikrát zaslechl, že Inkvizice používá metody, kterými se přiznání k prohřešku vynutí, ale copak by se musel bát? Nic špatného neudělal a určitě se jedná jen o velké nedorozumění. Mocní páni ze Svyatilu mají jistě rozum, ujišťoval Mykolas sám sebe a pomalu se začal ztrácet ve svých myšlenkách. Začaly se mu klížit oči a nakonec propadl neklidnému spánku na trošce sena, které bylo pohozené po kleci. číst dál

Jasně zelené oči silně podlité krví, které najednou upřeně zíraly na Mykolase, cihláře vyděsily k smrti. Jedovatě zelená barva duhovky obklopená rudými žilkami v oku nevypadala vůbec lidsky a ženin úsměv, který se jí objevil na tváři obklopené slepenými pramínky havraních vlasů, na démonickém zjevu nikterak neubíral, právě naopak. číst dál

Nocí se rozléhalo skřehotání žab. Nad jejich zašifrovanými zprávami držel strážnou ruku samotný Měsíc, který byl tu noc v úplňku a svým stříbrným světlem osvětloval celý močál. Pryskyřice na stromech, stíny stromů v tůňkách, všechno dostávalo zvláštní, až kouzelný, lesk. A přece byla tato harmonie přírody narušena něčím tak prostým a zároveň nečekaným. Nocí se začaly rozléhat rány a výkřiky lidí, které vystřídaly žabí symfonii. číst dál

Kapitán Garth Croese padal a cítil se jako nikdy v životě. Chladný noční vzduch ho řezal do tváří a z očí se mu koulely veliké slzy. Nedokázal v té chvíli říct, jestli za to mohl Ottův pád do černočerné tmy, nebo jestli to byl opravdu jen vítr, který se snažil ohlodat jeho bílou kůži. I přes to, že musel padat neuvěřitelnou rychlostí, připadalo mu to jako věčnost, než zatáhl za měděnou přezku na svém padáku. Lehké cuknutí a neslyšně plachtil nad hradem. Nejprve se neodvažoval dívat pod sebe, ale jakmile to jednou udělal, nedokázal odtrhnout oči. Ze tmy vyrůstaly spoře osvětlené věže Braewoodského hradu, v tlumeném měsíčním světle, které neustále narušovaly chuchvalce šedivých mraků, se na prostranství před kamennou pevností líně pohybovaly bílé mlhy. číst dál

Noční město tepalo energií a žilo si svým vlastním životem, jako by ani nebralo v potaz mou nepatrnou existenci křižující ulice. Lidem kolem sebe jsem nikdy nevěnoval přílišnou pozornost a tak se z nich stávaly jen šmouhy, které jsem míjel na cestě domů. Nerad jsem se uchyloval k přemýšlení a tak jsem si našel takovou práci, při které mohl můj mozek odpočívat a zabývat pouze těmi nezbytnými věcmi. Pro mne to bylo vykoupení. Moje okolí to ale přivádělo k šílenství. Bylo mi to jedno. číst dál

Jen s nelibostí sobě vlastní jsem se po dlouhém přemlouvání rozhodl rozlepit oči. Civěl jsem do bílého stropu s vědomím. Pořád naživu. Povzdechl jsem si, protože jsem věděl, že je to pryč. Bylo to pryč už několik dní a já se k tomu nedokázal vrátit. Jediné, co mi zbývalo, byla špinavá bílá na stropě mého pokoje. Dlouho jsem do ní odevzdaně zíral v naději, že se snad skrze strop dostanu zase na ono záhadné místo. číst dál

Vítejte ve světě známém jako Vaenes. Rozličné civilizace, víry, kultura, historie. Jedno jediné mají společné - svět ve kterém žijí, přežívají a umírají. Seznamte se s jednotlivými říšemi, velkými či malými, mocnými či slabými. Jen pojďte. číst dál

Rytíř Janiusz se velice rychle oklepal z krátké ztráty vědomí. Bohužel i ten krátký čas si vybral svoji daň, byť mohla být nesrovnatelně větší. Velkým překvapením bylo pro rytíře to, že vůbec žije. Sám by na knězově místě neváhal a zabil by se. To se ale nestalo, na místo toho před sebou viděl krvavou stopu vedoucí po schodech nahoru ze sklepení. Instinktivně chtěl z chladné země sebrat svůj revolver, meč a vydat se na lov, ale místo toho jen hlasitě zaklekl. Revolver byl pryč a jediné, co mu kněz nechal, byl jeho meč. číst dál

Rytíř Janiusz se několikrát během noci probudil, ale neodvažoval se otevírat oči. Pokaždé se jen zaposlouchal do klidného oddychování svých společníků, které jednou nebo dvakrát doprovázelo něco vzdáleného, zvláštně mlaskavého. Něco, co nedokázal přesně popsat. Pokaždé ale došel k závěru, že to musí být jen myš nebo něco, co v těch prapodivných zdech přežívá. Jakmile se cítil dostatečně ujištěn situací okolo sebe, schoulil se pod tenoučkou dekou a opět se na chvíli odevzdal do náruče spánku. V tom ho vytrhl ze spánku křik. číst dál

Ani po mrazivé noci u skomírajícího ohně a dalším směšném přídělu sušeného masa a ztvrdlého kousíčku chleba otec Mitroff neprojevoval potřebu jíst. Ani pít. číst dál

Celá skupinka vyrazila ke světlům s modlitbami na rtech. Otec Mitroff se v čele div nezalykal, jeho učedník spolu s rytířovým pážetem byli uneseni neuvěřitelnou podívanou. Za nimi kráčel dvojice vesničanů, Ratko s Bajkem, na kterých byl poprvé vidět stejný fanatismus, jako u otce Mitroffa. Kráčeli bok po boku a prozpěvovali si modlitby. Každou chvíli také zdvihali ruce k nebesům a děkovali za zázrak. Jako poslední šel opět rytíř Janiusz, který jen pohyboval rty. Slova z něj ale nevycházela. číst dál

„Já se nebudu opakovat, Mitroffe. Chci vědět, co se to tady děje,“ řekl důrazněji rytíř Janiusz a nepřestával mířit revolverem přímo na knězovu hlavu. Mezitím se z kněžiště přiřítili oba chlapci. Leslaw vypadal, že začne zvracet z pachu, který vydávalo Ratimovo hořící tělo. Maso olizující plameny se zatím snažili Slawek s Bajkem udusit dekou, kterou Slawek přinesl s sebou. Na rozdíl od knězova učedníka si on zachovával chladnou hlavu. I přes to ale byla vidět hrůza v jeho očích. Z ohně se stával jen nepříjemný štiplavý dým a i ten po chvíli zmizel. Nakonec visel ve vzduchu už jen ten žaludek obracející zápach. číst dál

„Jak dlouho ještě půjdeme? Koně to už dlouho nevydrží,“ křičel asi šestnáctiletý chlapec z plných plic v naději, že jeho hlas překoná silný horský vítr, který vál přímo proti němu. Obličej, ruce ani nohy skoro necítil. Každý krok byl těžší a zdálo se mu, jako by se bořil do sněhu čím dál hlouběji. „Když se nikde neschováme kvůli zvířatům, tak aspoň kvůli ostatním. Ve jménu Stvořitele, prosím,“ křičel dál chlapec na ztrácející se postavu kráčející o kus před ním. Teprve na druhé volání postava zareagovala a otočila se, aby si prohlédla zoufale volajícího chlapce. číst dál

VI.
Ve chvíli, kdy se prvním ranním paprskům podařilo prorazit špinavé skleněné tabulky v oknech loveckého srubu, Ingvar si oddechnul a byl rád, že všichni přežili noc. Rozhlédl se po místnosti,  všichni ostatní ještě klidně spali. Z počátku je nechtěl rušit, ale věděl, že ho pomalu začíná tlačit čas a tak se rozhodl posnídat a rychle se vydat na lov. Přešel srub a ze spíže pod podlahou si vzal kousek uzeného masa, půl bochníku postaršího chleba a džbán vody.
Bylo zvykem udržovat takovéto spižírny ve všech loveckých srubech v zemi pro případ, že by byli jeho obyvatelé donuceni v něm strávit... číst dál

VII.
Ve chvíli, kdy se prvním ranním paprskům podařilo prorazit špinavé skleněné tabulky v oknech loveckého srubu, Ingvar si oddechnul a byl rád, že všichni přežili noc. Rozhlédl se po místnosti,  všichni ostatní ještě klidně spali. Z počátku je nechtěl rušit, ale věděl, že ho pomalu začíná tlačit čas a tak se rozhodl posnídat a rychle se vydat na lov. Přešel srub a ze spíže pod podlahou si vzal kousek uzeného masa, půl bochníku postaršího chleba a džbán vody.
Uviděl blížící se zem, byl tak blízko. Ve svém orlím těle narazil v plné rychlosti do horského štítu. Stále žil a nebyl s to se pohn... číst dál