Období: říjen 2014

Ve studeném zimním větru divoce poletovaly sněhové vločky, které se snažily najít svou cestu na promrzlou zem. Začínal Fros, období roku, ve kterém panovaly silné mrazy a sněhové bouře, které ztěžovaly život lidem ve vesnicích pod horami. Jednou takovou vesnicí byl i Skogen, který byl zahalen pod pokrývkou čistého bílého sněhu, který ve slábnoucí noci svítil namísto měsíce zahaleného mraky. Celá vesnice tiše spala až na jednoho mladíka probuzeného závanem větru. Ten rozrazil okno v jeho pokoji a vmetl několik sněhových vloček na jeho tvář. Oklepal se a otevřel oči. číst dál

Pluvník Duveau, muž s úhledně zastřiženými vlasy, který byl vždy řádně oholen, udržoval si svou elegantní chůzi a uniformu, stejně jako zbroj, udržovat čistší než sníh, znervózněl. Když do vzduchu nahazoval svoji myšlenku, nečekal ani v nejmenším baronův zájem. Teď na něj ale upírala oči celá válečná rada s baronem van der Twilhaarem v čele stolu a jeden vedle druhého nedočkavě napínali uši, aby jim neuniklo jediné slovíčko. číst dál

„Myslím, že barona by teď chvíli nikdo neměl rušit, ale možná mu sežeňte někoho z výzvědné služby,“ řekl plukovník dvojici vojáků před baronovým stanem. Dvojice si mezi sebou vyměnila několik nechápavých pohledů, ale přikývla a plukovníkovi zasalutovala. To už byl ale plukovník Duveau na cestě k pětici svých mužů, kteří měli rozhodnout o průběhu nekonečného obléhání. Čekala je několikahodinová cesta do Laiburgu a on je musel urychleně vypravit. Cesta na západ nebyla příliš dlouhá, ale museli vyrazit hned. Jak se plukovník proplétal mezi stany, pořád si v hlavě projížděl svůj plán. Nechtěl nic nechat náhodě, ale přesto moc dobře věděl, že může selhat neuvěřitelné množství věcí. Od techniky až po samotné lidi. číst dál

„Je vám líto? To nemyslíte vážně,“ rozkřikl Garth za kapitánkou, která mu ale nevěnovala sebemenší pozornost a věnovala nečekanému problému s možnou sabotáží. Zkusím jí dát chvilku, říkal si v duchu Garth a nervózně těkal od kapitánky ke svým mužům a pak sledoval poslední sluneční paprsky, které se ještě zoufale snažily dát kapitánu Garthovi nějaký čas na víc. Pokud by nemohla vzducholoď odletět a dorazit k Braewoodu ještě před rozedněním… Z tváře se mu vytratila veškerá barva. Ať už si představoval kterýkoliv konec, ani jeden nebyl dobrý. Opustil by rodinu a dal se na útěk? Stal by se z něj psanec bloudící po světě? Postavil by se čelem popravčí četě? Baron Twilhaar se zdál nekompromisní v případě neúspěchu celé akce. číst dál

Dvojice strážných na věži s čistým svědomím pospávala. Probíhající boje ani jednoho z mužů zřejmě nijak netrápily a tak během noci, kdy jejich spolubojovníci nabírali sílu do dalšího boje, je oni podporovali vlastním spánkem. Jeden z mužů pootevřel oči, zívnul a protáhnul se. Pak si chvíli mnul oči a rozhlížel se po rozlehlém vojenském ležení, na které měl celou noc dávat pozor. Naštěstí pro něj už začínala obloha blednout a svítání muselo být blízko. Pak ho vystřídá někdo jiný a on se půjde konečně pořádně vyspat. Takto rozhodnut se usmál na svého spícího kolegu a opět rozespale zívnul. Pro případ, že by přišla ranní směna dřív, než bylo zvykem, rozhodl se, že už spát nepůjde a raději udělá pár pomalých koleček a ujistí se, že je opravdu všude v táboře klid. číst dál

Říkal si, kolik Jí asi může být. Vypadala prastaře. Žena, která se k němu blížila, měla vrásčitý obličej, na kterém visela stará kůže. Ruce, po lokty odhalené, měla poseté znaménky a jaterními skvrnami. I přes své chatrné tělo se pohybovala energicky a v očích se jí stále zrcadlilo mládí. Zelená róba se občas zachvěla při závanu větru vanoucího od moře. Na mladé ženě by jistě vypadala líp. Na Ní pouze neforemně vlála. číst dál

Kaseed dlouho spal a když se náhodou vzbudil, lil mu nějaký vyzáblý muž do úst podivně zapáchající tekutinu. Nebo to tak zapáchal ten muž? Kaseed to nedokázal posoudit, protože pokaždé okamžitě znovu usnul. Matně si vybavoval, jak ve své nové komnatě sleduje vycházet, zapadat a znovu vycházet slunce. Jak dlouho byl ale mimo, netušil. Když se mu konečně podařilo otevřít oči na tak dlouho, aby se rozhlédl kolem sebe, vyzáblý muž nebyl nikde v dohledu. U stolu seděl nějaký chlapec. číst dál

Po několika dlouhých dnech cesty Vodní stezkou muž konečně ucítil závan mořského větru a sůl ve vzduchu. Cíl jeho cesty se konečně blížil a v přímořském městě Ramsh ho čekala zasloužená odměna za zabitého otrokáře. Byl sice již dospělý muž a Stříbrný měsíc přijímal většinou do svého učení už malé chlapce a dívky, ale muž vyrůstal daleko od lidí, kteří by ho mohli všimnout v tak útlém věku. Teprve když před dvěma lety přicestoval do Ramshe, narazil na skupinku lidí, která změnila jeho život. Zpětně si uvědomoval, že okrást představitele Stříbrného měsíce ho tenkrát mohlo stát život, ale jeho troufalost mu vysloužila možnost předvést se a stát se členem spolku těch nejlepších nájemných zabijáků v celé říši. číst dál

Ghaym se halil do ranní mlhy, která se zvedala nad mohutnou přehradou.  Jezero vytvořené díky přehradě se stalo útočištěm mnohých lidí a ve vyprahlém pouštním světě se stávalo hledanou zastávkou. Kdysi dávno nebylo žádné jezero, ale pouze říčka ústící v sedmdesát stop vysoký vodopád, který pak dál ústil do mohutné delty. Poté, co se do této oblasti začali stěhovat první lidé, začala se měnit i krajina. Na březích jezera vyrostlo město, které se v sedmi stupňovitých terasách svažuje až ke spodní úrovni vodopádu. Ten později nahradila přehrada, pod ní se začala zelenat první políčka a terasy se začaly měnit a zelenat. Ve skále vytesané domy tak dostaly nádech zeleně a díky důmyslně konstruované přehradě se k nim dostával i dostatek vody. číst dál